Noční koupání (Night Swim) – Recenze – 30 %

Americký horor Noční kou­pá­ní nato­čil pod­le vlast­ní­ho deset let staré­ho krát­ko­me­tráž­ní­ho sním­ku Night Swim celo­ve­čer­ně debu­tu­jí­cí reži­sér Bryce McGuire. Ve čtyř­mi­nu­to­vém fil­meč­ku z roku 2014 teh­dy vyprá­věl z pohle­du vydě­še­né plav­ky­ně děsi­vou his­tor­ku o pro­kle­tém bazé­nu, kte­rý svou oběť nej­pr­ve vystra­ší mize­jí­cí­mi pře­lu­dy a poté ji stáh­ne pod hla­di­nu a záhad­ně pozře. Tentýž nápad, obdob­né vypra­věč­ské postu­py, a i někte­ré rekvi­zi­ty (např. živou koč­ku) zužit­ko­val též v celo­ve­čer­ní ver­zi, v níž námět o démo­nic­kém bazé­nu roz­tá­hl na hodi­nu a půl.

Photo © Universal Studios

 

Příběh pojed­ná­vá o čtyř­člen­né rodi­ně, kte­rá se pře­stě­hu­je do dom­ku se zahra­dou a bazé­nem, aniž by tuši­la, že se k dané nemo­vi­tos­ti váže po gene­ra­ce trva­jí­cí tem­ná minu­lost plná záhad­ných zmi­ze­ní a uto­nu­tí dospě­lých lidí i dětí. Rodinu tvo­ří tatí­nek, pro­fe­si­o­nál­ní spor­to­vec, jenž si kvů­li váž­né nemo­ci dává od kari­é­ry base­ballo­vé­ho hrá­če pau­zu. Starostlivá mamin­ka tou­ží se usa­dit a dopřát sta­bil­ní domov dvě­ma dětem, dospí­va­jí­cí dce­ři a mlad­ší­mu syn­ko­vi. Bazén se rych­le sta­ne popu­lár­ním mís­tem pro trá­ve­ní vol­ných chvil i pro­střed­kem pro nava­zo­vá­ní vzta­hů se sou­se­dy, voda napá­je­ná z pod­zem­ní­ho pra­me­ne má navíc na nemoc­né­ho otce až zázrač­ně léči­vý vliv. Obě děti však zaži­jí v bazé­nu cosi hrů­zostraš­né­ho a brzy při­jdou na to, že voda v něm si po čase vybí­rá za své bla­ho­dár­né účin­ky kru­tou daň.

Snímek se sna­ží klást důraz na posta­vy, aby divá­ko­vi na jejich osu­dech zále­že­lo, a pra­cu­je tak v ději s jejich přá­ní­mi a moti­va­ce­mi. Činí tak ale pořád pří­liš povrch­ně a nedů­sled­ně na to, aby se jeho sna­ha o psy­cho­lo­gi­za­ci setka­la s výraz­něj­ším úspě­chem a uči­ni­la jeho hrdi­ny něčím víc než jen plo­chý­mi figur­ka­mi neschop­ný­mi vzdo­ro­vat zlu ukrý­va­jí­cí­mu se pod hla­di­nou. V úvo­du je kupří­kla­du let­mo zmí­ně­no mat­či­no dáv­né dět­ské trau­ma z bazé­nů, k němuž se však film již ani jed­nou nevrá­tí. Náctiletá dce­ra si u bazé­nu pořá­dá bez vědo­mí rodi­čů taj­ná večer­ní ran­de se svým pří­te­lem, kte­rý náh­le v polo­vi­ně fil­mu z děje zmi­zí a už o něm nepad­ne ani slo­vo. Několikrát je ve fil­mu tema­ti­zo­vá­no, že na posta­vu syna je potře­ba brát vět­ší ohled, pro­to­že „to má teď těž­ké“, aniž by bylo jas­né, kvů­li čemu.

 

Oproti krát­ko­me­tráž­ní před­lo­ze Noční kou­pá­ní roz­ví­jí his­to­rii stra­ši­del­né­ho bazé­nu a dopl­ňu­je ji o důvo­dy ono­ho stra­še­ní i o pří­běhy jeho před­cho­zích obě­tí. Motiv stra­ši­del­né­ho domu, na jehož nové oby­va­te­le sed­ne dáv­né pro­kle­tí pro­vá­za­né s dlou­ho­le­tou myto­lo­gií (zde tedy dele­go­va­né na bazén), nicmé­ně zná­me např. z mno­ha japon­ských horo­rů (a z jejich čet­ných ame­ric­kých pře­dě­lá­vek) a Noční kou­pá­ní bohu­žel nepři­chá­zí s ničím novým, co by žánr jak­ko­li obo­ha­co­va­lo nebo půso­bi­lo ale­spoň tro­chu ori­gi­nál­ně. Když už na fil­mu něco chvá­lit, tak mís­ty cel­kem sluš­né herec­ké výko­ny (odpo­ví­da­jí­cí nor­mám béč­ko­vé­ho horo­ru) a občas i kame­ru, kte­rá si tu a tam hra­je v pod­vod­ních zábě­rech s pro­sto­ro­vou ori­en­ta­cí a s vní­má­ním hloub­ky nebo tře­ba pře­bí­rá per­spek­ti­vu plav­ce, tak­že se v těch­to scé­nách pře­tá­čí těs­ně u hla­di­ny ze stra­ny na stra­nu. Pak už ale v pod­sta­tě nic.

Na horor sním­ku citel­ně schá­zí vět­ší por­ce napě­tí a hrů­zy. Vystrašit se sna­ží pomo­cí dáv­no okou­ka­ných postu­pů a pro­va­ře­ných pro­střed­ků, pocit ner­vo­zi­ty či oče­ká­vá­ní čeho­si zlé­ho budu­je jen vel­mi zvol­na a téměř jej nestup­ňu­je, navíc čas­to sklouzá­vá k před­ví­da­tel­nos­ti. Pasáž, v níž se jde mat­ka se svý­mi sta­rost­mi a pode­zře­ní­mi pora­dit za před­cho­zí maji­tel­kou domu, kte­rá exis­ten­ci své zmi­ze­lé dce­ry usi­lov­ně vytěs­ňu­je, je para­dox­ně z lid­ské­ho hle­dis­ka mno­hem děsi­věj­ší než všich­ni fád­ní bubá­ci scho­vá­va­jí­cí se v útro­bách bazé­nu a vyku­ku­jí­cí z jeho odto­ko­vých žla­bů. Finále, v němž by měl děs vrcho­lit, se citel­ně potý­ká se zma­te­ním a nejas­nost­mi.

 

Podobným pod­prů­měr­ným horo­rům, kte­ré nena­bí­ze­jí nic než mno­ho­krát vidě­ný žán­ro­vý stan­dard, nevta­hu­jí­cí pří­běh, nud­nou prá­ci s dostup­ný­mi pro­střed­ky, obvyk­lá klišé a fil­mař­skou ruti­nu, by to mno­hem víc slu­še­lo na něja­ké stre­a­mo­va­cí služ­bě než v kinech. Noční kou­pá­ní neza­mra­zí plí­ži­vou hrů­zou s náde­chem nad­při­ro­ze­na, ani pořád­ně nevy­le­ká bafa­jí­cí­mi pří­zra­ky. Strach z bazé­nů může teo­re­tic­ky při­vo­dit jedi­ně díky scé­ně, v níž se jed­na z postav omy­lem zamo­tá do zata­ho­va­cí plach­ty. To už se ale rov­nou může­te bát víc toho, že si z bazé­no­vé vody odne­se­te bak­te­ri­ál­ní infek­ci.

 

---