Oáza: Válečné drama z československé kinematografie, které překonává čas

Photo © Česká televize

Hodnocení článku

(5 hla­sů, prů­měr: 5,00 z 5)

Loading...

Kdysi dáv­no jsem viděl Oázu v tele­vi­zi. Bylo to patr­ně v květ­no­vých dnech, pro­to­že teh­dy běže­lo vel­ké kvan­tum váleč­ných fil­mů a patr­ně to ješ­tě bylo na čer­no­bí­lé Tesle. Film se mi líbil, půso­bil tak tro­chu nečes­ky. Inu, váleč­ných fil­mů je u nás pořád nedo­sta­tek.

Dnes není pro­blém Oázu vidět legál­ně na you­tu­be.

Skupina čes­ko­slo­ven­ských legi­o­ná­řů utí­ká ze své legie s cílem při­po­jit se k čes­ko­slo­ven­ské zahra­nič­ní armá­dě. Cestu jim zkří­ží němec­ký letoun, kte­rý jim zlik­vi­du­je vůz a při­nu­tí je tak k asi 60 kilo­me­t­ro­vé­mu puto­vá­ní do jedi­né oázy v oko­lí. Času je málo a žízeň stou­pá...

Navzdory mož­ným někte­rým oče­ká­vá­ním film není vel­ko­le­pou akč­ně váleč­nou podí­va­nou, ale spí­še komor­něj­ším psy­cho­lo­gic­kým dra­ma­tem, na němž se uka­zu­jí cha­rak­te­ry roz­lič­ných postav a závě­reč­né moud­ro „smír s fašis­mem není mož­ný“, což vyzní­vá tro­chu umě­le a laci­ně. Když si ale vez­me­me dobu vzni­ku, tak je poma­lu zázrak, že se ten­to film vůbec usku­teč­nil a dostal se roku 1972 do kin (ale dlou­ho se tam tedy neu­dr­žel).

Natáčet se původ­ně mělo v Mali, nicmé­ně kvů­li poli­tic­ké situ­a­ci se štáb nako­nec roz­ho­dl pro Turkmenistán v SSSR. Z kaž­dé­ho políč­ka fil­mu pří­mo sála poušt­ní žár. Pot na tvá­ří her­ců je navíc z vel­ké čás­ti asi sku­teč­ný, pro­to­že samot­ná tvor­ba fil­mu pro­bí­ha­la za kli­ma­tic­ky dost nepří­z­ni­vých pod­mí­nek. Výběr her­ců je exce­lent­ní (co se tedy týče jejich herec­ké­ho umu), ale v něko­li­ka pří­pa­dech jsem si říkal, zda by neby­lo lep­ší zvo­lit něko­ho mlad­ší­ho a fyzic­ky odpo­ví­da­jí­cí­ho. Považte, tako­vý Rudolf Hrušínský jako legi­o­nář je tro­chu zvlášt­ní před­sta­va (byť se s rolí pral jak jen mohl). Krom něj se ze zná­mých jmen obje­ví R. Brzobohatý, Š. Kvietik, L. Potměšil, či i Jiří Krampol (byť jen krát­ko­do­bě, údaj­ně snad na zásah cen­zo­rů). Režie se cho­pil Zbyněk Brynych, kte­rý měl s váleč­nou tema­ti­kou své zku­še­nos­ti (např. zná­mý film A pátý jez­dec je Strach).

I když čas se na fil­mu tro­chu pode­psal, tak se pod­le mého názo­ru pořád jed­ná o vel­mi hod­not­ný pří­spě­vek do naší kine­ma­to­gra­fie, kte­rý může zaujmout i dneš­ní­ho divá­ka (aspoň tro­chu trpě­li­vé­ho).