Narodila se v Brně a již od svých deseti let účinkovala v inscenacích brněnského Divadla na provázku. Mezi její další angažmá patří pražský Činoherní klub, Divadlo Na zábradlí a Národní divadlo v Praze. Za své působení v divadle si roku 1997 odnesla Cenu Thálie pro mladého činoherce do 33 let. Ve filmech se pravidelně objevuje od devadesátých let, poprvé v muzikálu Šakalí léta, dále i ve snímku Kolja nebo v tragikomedii Babí léto. V roce 2002 byla nominována na cenu Český lev za snímek Smradi, roku 2013 získala Českého lva a Cenu české filmové kritiky za hlavní roli v psychologickém dramatu Jako nikdy. V Pustině hraje postavu místostarostky Masařové.
Vaše postava zažívá během příběhu silné emocionální momenty. Bylo těžké se na ně připravit?
Myslím, že na ty silné emoční momenty herce nejlíp připraví život nebo jeho představivost, v ideálním případě kombinace obojího. To si nelze pouze vymyslet, pokud jste citlivý člověk, stačí na sebe nechat danou situaci působit a vaše instinkty vám napoví vše potřebné. Navíc při samotném natáčení situaci vidíte, cítíte a můžete v rámci omezení, které na vás klade scénář, jednat za svou postavu.
Pustina se zásadním způsobem dotýká určitých společenských otázek v rámci vesnické komunity, je možné je aplikovat i v reálném životě?
Ano, z příběhu se dá poučit a aplikovat některá východiska do vlastního života. Myslím tím, že necitlivost a omezenost myšlení určitých lidí, kteří mají buď moc, peníze nebo temné spády, může mít ničivé důsledky pro jejich okolí. To, že člověk charakterní a pravdivý to bude vždy odnášet a jeho cesta bude namáhavá. Ale že je dobré vytrvat a neuhýbat, „nezasrabit“.
Do jaké míry ovlivňuje prostředí, v němž se minisérie odehrává, konání postav?
Vliv prostředí na jedince – to je mé oblíbené téma. Jistěže ano, ovlivňuje to velmi. Když vyrůstáte ve zkažených mravech, drsném prostředí, nepořádku a světě omezeného myšlení a závisti, musíte mít zřejmě ultra silný a dobrý charakter, abyste sami nevyrostli křiví a poničení. Prostě zlo plodí zlo, bohužel.
V čem je podle vás Pustina odlišná od ostatních tuzemských seriálů?
Pustina je pro mě osm filmů, pravda, sice kratšího formátu, ale je vyprávěna filmovým jazykem. Má silný a propracovaný scénář, výrazné postavy. Prostě se pro mě blíží víc k filmu než k seriálu.
Kam byste zařadil Pustinu ve své filmografii?
Jednoduše jsem ráda, že jsem se tohoto projektu mohla zúčastnit. Patří jednoznačně k těm, na které jsem hrdá, za kterými si stojím. Jsem perfekcionalista, a tak cítím velkou úlevu, když mohu při práci zjistit, že v tom nejsem sama a že podobně „postižená“ je drtivá většina mých kolegů a celý štáb včetně tvůrců. »
Byla spolupráce s HBO Europe odlišná od vašich dosavadních hereckých zkušeností?
Ano, pro mě jako herečku zejména v bezchybném servisu. V těch nehostinných podmínkách jsem věděla, že mám maximální možný komfort, aby mi bylo co nejlépe a mohla se soustředit co nejvíc na práci. Asi jsem za dobu natáčení ani po něm nepotkala někoho, o kom bych si myslela, že to buď fláká nebo na to nestačí. A to je velmi vzácné.
Jakým způsobem jste se připravovala na tuto roli?
Jako obvykle – především důkladným čtením scénářů. A pak pitím litrů zázvorového čaje, abych nezmrzla.
Pustině hrajete roli, na kterou u vás není divák příliš zvyklý. Popište nám, jak se vám hrálo ve zcela odlišné herecké poloze, než do které jste obvykle obsazována?
Mám v tomto ohledu štěstí, že jsem do mnoha odlišných charakterů byla vždy obsazována v divadle, takže jsem to jako roli, která by přesahovala můj zkušenostní rámec, vůbec nevnímala. A ty méně sympatické postavy se stejně hrají dobře, musíte jen vydržet, že nebudete před národem klaďas roku.
Nejnovější komentáře