Portal 2 (2011)

Hra Portal 2 se sta­la pod­le mno­hých počí­ta­čo­vých maga­zí­nů nej­lep­ší hrou roku 2011. Samotné stu­dio Valve (tvůr­ci slo­vut­né­ho Half-life) dokon­ce po vydá­ní pro­hla­šo­va­li, že Portal 2 je nej­lep­ší počí­ta­čo­vá hra, kte­rou kdy stvo­ři­li.

Mají prav­du?

Těžká otáz­ka.

Ale mož­ná že ji sku­teč­ně mají. Portal 2 je totiž zce­la exce­lent­ním kous­kem.

O hře samot­né by šlo v pod­sta­tě říci sko­ro to samé, co o jejím star­ším brat­říč­ko­vi (viz zde), není to však jen pou­há kopie, jen dal­ší pokus jak vytáh­nout z hrá­čů dal­ší pení­ze. Na svůj kla­sic­ký kon­cept naba­lu­je ten­to Portal i něko­lik nových prv­ků. Jedná se zejmé­na o gel, kte­rý má něko­liv barev (čer­ve­ný, bílý a mod­rý) a lze jej vyu­žít k roz­lič­ným čin­nos­tem (bílý vám dovo­lí vytvo­řit por­tál tam, kde to jinak nejde, mod­rý vylep­šu­je skok a čer­ve­ný rych­lost běhu). V tom­to díle hráč opět hra­je za Chell a opět má k dis­po­zi­ci por­tá­lo­vou zbraň se kte­rou se dají dělat neví­da­né kous­ky...

Portal 2 je samo­zřej­mě zno­vu logic­kou hrou, akce tu je pou­ze mini­a­tur­ní sto­po­vé množ­ství, nicmé­ně hra přes­to nene­chá uži­va­te­le vydech­nout, neboť nabí­zí vel­mi vari­a­bil­ní hádan­ky a oplý­vá skvě­lou hra­tel­nos­tí a fas­ci­nu­jí­cím pří­bě­hem, kte­rý zde navíc není zrov­na zjev­ně pří­to­mem, ale hráč sám si jej musí posklá­dat z krát­kých pás­ko­vých zázna­mů zakla­da­te­le kom­ple­xu Aparture a ze zpráv, kte­ré hrá­či zane­chá GLaDOS a Wheatly (nová enti­ta ve hře). Chell se v tom­to díle dostá­vá dale­ko více do hloub­ky (a to jak fyzi­kál­ně, tak i obraz­ně) zaří­ze­ní Aparture Science a o pozo­ru­hod­né dějo­vé zvra­ty tu vůbec není nou­ze.

Portal 2 vrhá tro­chu více svět­la do poza­dí udá­los­tí toho­to i před­cho­zí­ho dílu, nicmé­ně zce­la exakt­ní, přes­né odpo­vě­di nena­bí­zí, což ale roz­hod­ně neva­dí. Nejdůležitější je pod­le mě to, že Portal 2 si podr­žel kva­li­ty před­cho­zí­ho dílu a navíc napra­vil drob­né nedo­stat­ky, kte­ré jeho před­chůd­ce měl, např. krát­kou her­ní dobu (ta se zde může vyšpl­hat tak na 8 hodin, což sice také není bůhví­ja­ký čas, ale opro­ti minu­lé­mu dílu se jed­ná o něko­li­ka­ná­sob­ný posun).

Zcela urči­tě dopo­ru­ču­ji všem, kte­ří mají rádi netra­dič­ně poja­tou vir­tu­ál­ní zába­vu, kte­rá vyža­du­je i něja­ké to zapo­je­ní mozko­vých buněk, záro­veň se ale nejed­ná o něja­kou ultra těž­kou hru, mám dojem, že i prů­měr­ně zdat­ný hráč je sto ji „poko­řit“.

A to jsem se ješ­tě vůbec nezmí­nil o vel­mi zají­ma­vém humo­ru, o kte­rý se stej­ně jako v prv­ní díle sta­lá GLaDOS (i když Wheatley vydat­ně sekun­du­je) , např. „Věděla jste, že lidi se špat­ným svě­do­mím sná­ze vyle­ká hlas­tý zvu...“ -ozve se mlho­vá siré­na - „..k. Omlouvám se, nevím, proč se to spus­ti­lo....“. Koneckonců všech­ny hláš­ky se dají najít na této adre­se, nicmé­ně musím také podotknout, že pokud je člo­věk nesly­ší pří­mo ve hře (kde k jejich vyzně­ní při­spí­vá ješ­tě vel­mi dob­ře namlu­ve­ný mecha­nic­ký hlas GLaDos), tak se potřeb­ný efekt asi jen těž­ko dosta­ví.

P. S. A dokon­ce jsem se ješ­tě vůbec nezmí­nil o koo­pe­ra­tiv­ní hře, kte­rou jsem ale bohu­žel neměl tu mož­not vyzkou­šet.