Pošťákova snoubenka - Oblíbené postavy románu Podivuhodný život osamělého pošťáka se vrací

Tania, kte­rá pra­cu­je jako ser­vír­ka, je taj­ně zami­lo­va­ná do styd­li­vé­ho poš­ťá­ka Biloda. Ten však neje­ví zájem a když se začne zají­mat o japon­ské hai­ku, Tania nevá­há a začne se o hai­ku také zají­mat, aby měla s Bilodem něco spo­leč­né­ho. Bilodo i přes její sna­hu zájem neje­ví, ale Tania nepře­stá­vá věřit, že je do ní zami­lo­va­ný. Až jed­no­ho dne, kdy najde na sto­lu hai­ku se svým jmé­nem, se všech­no mění. Jejich osu­dy se pro­tnou, i když tro­chu jinak, než bys­te čeka­li.

Na úvod musím říct, že jsem před­cho­zí díl nečet­la, což mož­ná hod­ně ovliv­ní moje hod­no­ce­ní. Já jsem totiž z kni­hy napros­to nad­še­ná. I když jsem si během čte­ní říka­la, že jde spí­še o tako­vou prů­měr­nou kni­hu, tak konec mě pře­kva­pil způ­so­bem, kte­rý jsem ani tro­chu neče­ka­la. Vyzdvihlo to kníž­ku na úpl­ně novou úro­veň.

Docela se mi líbi­lo, že kníž­ka byla jiná, než jsem oče­ká­va­la. Anotace je pod­le mě skvě­le napsa­ná a samot­ná kni­ha čte­ná­ře může hod­ně pře­kva­pit. Moc se mi líbi­ly posta­vy. Myslím, že byly skvě­le pro­pra­co­va­né a dost uvě­ři­tel­né. Překvapivě dost mi při­rost­ly k srd­ci a když jsem kni­hu dočí­ta­la, bylo mi poměr­ně líto, že je opouš­tím.

Autor píše oprav­du vel­mi čti­vě. Děj rych­le ubí­hal a vzhle­dem k tomu, že kni­ha nemá pří­liš moc stran, měla jsem ji pře­čte­nou za chvil­ku. Hodně sym­pa­tic­ké mi při­šlo, že během čte­ní jsem si říka­la, že to všech­no nedá­vá smy­sl a pak, když při­šel konec, všech­no to dosta­lo doko­na­lý smy­sl a já jsem jenom pře­kva­pe­ně kou­ka­la.

Samozřejmě, nej­za­jí­ma­věj­ší na kni­ze bylo hai­ku. Kromě toho, že bylo samot­né hai­ku vklá­dá­no do tex­tu, tak i infor­ma­ce o jeho his­to­rii a o tom, co samot­né hai­ku je. To jsem hod­ně oce­ňo­va­la, pro­to­že při­blí­ží toto umě­ní i člo­vě­ku, kte­rý o tom nikdy nesly­šel. Navíc tam byla řeč i o jiných dru­zích japon­ské­ho umě­ní a vždy aspoň tro­chu nastí­ně­no, o co jde. Trochu se s hai­ku pojí i to, že tam občas byly fakt skvě­lé myš­len­ky, kte­ré sto­jí za to si zapa­ma­to­vat.

 Knihu bych urči­tě dopo­ru­či­la. Jde o milou kníž­ku, s pře­kva­pi­vým dějem a při­da­nou hod­no­tou umě­ní hai­ku. Kniha je svým způ­so­bem ori­gi­nál­ní, a ne tak úpl­ně roman­tic­ká, jako jsem tře­ba já čeka­la.

Moje hod­no­ce­ní je 86 %, pro­to­že konec kni­hy mě napros­to dostal.

---