Pramen – kdo má právo rozhodovat o těle druhého člověka?

Photo © Punkchart films

Hodnocení článku

(1 hla­sů, prů­měr: 5,00 z 5)

Loading...

Slovenský reži­sér Ivan Ostrochovský nato­čil dra­ma Pramen, ačko­liv jeho název nebyl od počát­ku jed­no­znač­ný – zva­žo­va­la se i jmé­na Mašličky nebo Podvázané mašlič­ka­mi. V letoš­ním roce měl sní­mek svě­to­vou pre­mi­é­ru na Mezinárodním fil­mo­vém fes­ti­va­lu v Karlových Varech, kde byl uve­den v Hlavní sou­tě­ži o Křišťálový gló­bus. Z fes­ti­va­lu si odne­sl Cenu mezi­ná­rod­ní kri­ti­ky FIPRESCI. Následně byl sní­mek zařa­zen do pře­hlíd­ky Šary Vary, tedy do ofi­ci­ál­ních ozvěn KVIFF. Do čes­kých kin vstu­pu­je od 16. čer­ven­ce 2026.

Podvázané mašličkami

Jedním z impul­sů ke vzni­ku díla byla pod­le reži­sé­ro­vých slov zku­še­nost z jeho vlast­ní rodi­ny, dále jeho roz­ho­vo­ry s mat­kou o fun­go­vá­ní potra­to­vých komi­sí za nor­ma­li­za­ce. Inspirací mu byla rov­něž kni­ha „Podvázané mašlič­ka­mi“ z roku 2025, kte­rou vytvo­ři­ly rom­ské spi­so­va­tel­ky růz­ných gene­ra­cí sdru­že­né v klu­bu Paramisara. Publikace zazna­me­ná­vá osu­dy jed­not­li­vých žen, kte­ré se sta­ly oběť­mi nuce­ných či nedob­ro­vol­ných ste­ri­li­za­cí. Název kni­hy tedy odka­zu­je k „mašlič­kám“, drob­ným stehům, kte­ré zůstá­va­jí po lapa­ro­sko­pic­ké ste­ri­li­za­ci.

Aňa Geislerová v hlavní roli

Režisér Ivan Ostrochovský měl již od začát­ku v plá­nu obsa­dit do hlav­ní role lékař­ky Ingrid zku­še­nou a obsa­zo­va­nou Aňu Geislerovou. Pro hlav­ní posta­vu hle­dal osob­nost s tajem­stvím a vnitř­ní slo­ži­tos­tí. Aňa je poně­kud kom­pli­ko­va­ný a mno­ho­vrs­tev­ný člo­věk, a pro­to byla schop­na věro­hod­ně ztvár­nit ambi­va­lent­ní posta­vu lékař­ky, kte­rá s ledo­vým kli­dem vyko­ná­va­la pří­kaz ste­ri­li­za­ce, v rám­ci běž­né lékař­ské pra­xe, kte­rá byla poplat­ná době nor­ma­li­za­ce teh­dej­ší­ho Československa. Primářka Ingrid pre­ciz­ně, avšak rigid­ně a bez vět­ší­ho pře­mýš­le­ní pro­vá­dě­la svou prá­ci, nuce­né ope­ra­ce, aniž by si při­pus­ti­la morál­ní či etic­ké otáz­ky nebo ale­spoň zapo­chy­bo­va­la o práv­ní strán­ce pří­ka­zů, kte­ré dostá­va­la. Žádné pochyb­nos­ti si nepři­pouš­tě­la. Postupně se však její uza­vře­ný svět začí­nal pro­mě­ňo­vat, když zača­la obje­vo­vat mož­nost navá­zá­ní přá­tel­ské­ho vzta­hu s kole­gy­ní v nemoc­ni­ci, zdra­vot­ní sestrou Agátou, kte­rá se měla také stát obě­tí sys­té­mu.

Sám reži­sér říká: „Rád pra­cu­ju s lid­mi, kte­ří mají v sobě tajem­ství, pro­to­že by ho měla nést i fil­mo­vá posta­va. Zároveň musí Ingrid pro­jít výraz­nou pro­mě­nou, kte­rou doká­že uvě­ři­tel­ně ztvár­nit jen sku­teč­ně dob­rá hereč­ka. Anin pří­nos byl nena­hra­di­tel­ný,“ uve­dl.

Simona Boledovičová v roli sestřičky

Simona Boledovičová v roli zdra­vot­ní sest­ry Agáty před­sta­vu­je typ „čis­té duše“, mla­dou a nezka­že­nou dív­ku, kte­rá tepr­ve pro­ni­ká do záko­ni­tos­tí své­ho povo­lá­ní a učí se cho­dit v nemoc­nič­ním pro­stře­dí – pozná­vá jeho pra­vi­dla a sou­čas­ně i nástra­hy. Je upřím­ná, bez­pro­střed­ní a svou prá­ci vyko­ná­vá s lid­ským nasa­ze­ním. Představuje výraz­ný pro­ti­pól k pri­mář­ce Ingrid, kte­rá je zvyk­lá svou prá­ci vyko­ná­vat chlad­ně a bez zpo­chyb­ňo­vá­ní sys­té­mu, kdež­to Agáta si zacho­va­la svou lid­skost, sel­ský rozum i cit­li­vost vůči lidem, o kte­ré peču­je. I přes tyto pova­ho­vé roz­dí­ly se postup­ně sblí­ží a začnou spo­lu trá­vit stá­le více času. Skrze navá­zá­ní toho­to vzta­hu se v Ingrid začí­ná pro­bou­zet cit, empa­tie a urči­tá míra morál­ní­ho pro­cit­nu­tí. Zlom nastá­vá ve chví­li, kdy Ingrid začne věřit, že i Agáta pod­stou­pi­la ste­ri­li­za­ci a sta­la se obě­tí stej­né­ho sys­té­mu. Agáta se tak pro Ingrid stá­vá nejen pří­tel­ky­ní, ale i jakým­si zrca­dlem, v němž se lékař­ka postup­ně začí­ná kon­fron­to­vat s vlast­ní rolí v sys­té­mu. Agáta se nako­nec stá­vá kata­ly­zá­to­rem Ingridiny pro­mě­ny.

Kontroverzní téma

Film ote­ví­rá téma z polo­vi­ny 80. let, o kte­rém část popu­la­ce nemě­la ani tuše­ní a se kte­rým se spo­leč­nost tepr­ve musí něja­kým způ­so­bem vyrov­nat. Ivan Ostrochovský ote­ví­rá otáz­ku, kdo může roz­ho­do­vat o těle člo­vě­ka – stát, lékař nebo pri­már­ně člo­věk sám? Také se dotý­ká téma­tu odliš­né­ho pří­stu­pu lidem z národ­nost­ních men­šin. Ani těž­ké soci­ál­ní pod­mín­ky, chu­do­ba, nedo­sta­tek vzdě­lá­ní či anti­kon­cep­ce, soci­ál­ní vylou­če­ní či nedo­sta­tek zdra­vot­ní péče nemo­hou být důvo­dem k tomu, aby někdo jiný roz­ho­do­val o těle kon­krét­ní ženy. Právě zde spo­čí­vá jeden z nej­zá­važ­něj­ších pro­blé­mů nuce­ných ste­ri­li­za­cí – sou­hlas byl v mno­hých pří­pa­dech vyža­do­ván až těs­ně po zákro­ku, během císař­ské­ho řezu, během poro­du v boles­tech, při vyčer­pá­ní fyzic­kém i psy­chic­kém nebo také v někte­rých pří­pa­dech vůbec nebyl poža­do­ván a ste­ri­li­za­ce byly pro­vá­dě­ny i bez vědo­mí žen. Ženy neby­ly dosta­teč­ně pou­če­ny, smys­lu zákro­ku nero­zu­mě­ly, čas­to se domní­va­ly, že zákrok ste­ri­li­za­ce je vrat­ný nebo byly moti­vo­vá­ny finanč­ní odmě­nou. Takto for­mál­ně zís­ka­ný pod­pis pro­to nemu­sel vždy zna­me­nat sku­teč­ný infor­mo­va­ný sou­hlas.

Situaci nezleh­ču­je ani sku­teč­nost, že zne­u­ží­vá­ní medi­cí­ny k zása­hům do repro­dukč­ních práv se neo­me­zo­va­lo na jedi­nou zemi ani jedi­ný poli­tic­ký sys­tém. Existují doku­men­to­va­né pří­pa­dy nuce­ných ste­ri­li­za­cí pří­sluš­ní­ků růz­ných men­šin a zra­ni­tel­ných sku­pin také v dal­ších evrop­ských zemích. Historie těch­to prak­tik se však v jed­not­li­vých zemích liší. Ve Spojených stá­tech a Kanadě šlo o oso­by ozna­čo­va­né za „nevhod­né“ z euge­nic­kých důvo­dů nebo šlo o domo­ro­dé oby­va­tel­stvo.

Eugenika je ide­o­lo­gie, kte­rá se sna­ži­la apli­ko­vat myš­len­ky teh­dej­ší dědič­nos­ti na lid­skou popu­la­ci a roz­dě­lo­va­la lidi na údaj­ně „hod­not­něj­ší“ a „méně hod­not­né“ – lidem pova­žo­va­ným za „vhod­né“ bylo pod­po­ro­vá­no roz­mno­žo­vá­ní, zatím­co lidem ozna­čo­va­ným za „nevhod­né“ bylo roz­mno­žo­vá­ní brá­ně­no. Za „nevhod­né“ byli v růz­ných zemích ozna­čo­vá­ni napří­klad lidé s men­tál­ním posti­že­ním, dušev­ním one­moc­ně­ním, chu­dí lidé, věz­ni, lidé s někte­rý­mi dědič­ný­mi nemo­ce­mi, ale také raso­vě a etnic­ky stig­ma­ti­zo­va­né sku­pi­ny.

Skutečné téma, kte­ré Pramen ote­ví­rá, je mno­hem šir­ší. „My jsme ti, kte­ří mohou roz­hod­nout, kdo je dosta­teč­ně hod­not­ný, zdra­vý, rozum­ný nebo spo­le­čen­sky žádou­cí, aby směl mít děti,“ je nebez­peč­ná před­sta­va. Kdyby se mělo posu­zo­vat, kdo si může poří­dit dítě, nevy­šel by žád­ný člo­věk jako způ­so­bi­lý. Člověk může být dnes zdra­vý a za rok one­moc­nět či zemřít až poté, co se dítě naro­dí. Může mít gene­tic­kou pre­dis­po­zi­ci, o kte­ré neví. Může mít dítě s posti­že­ním, autis­mem nebo jiným zdra­vot­ním pro­blé­mem, aniž by sám měl jakou­ko­li dia­gnó­zu. Navíc to, že je člo­věk „vhod­ný“ nic nevy­po­ví­dá o tom, jakým bude rodi­čem.

Mezi chladem a lidskostí

Ostrochovský k téma­tu nuce­né ste­ri­li­za­ce žen při­stu­pu­je bez zby­teč­né­ho pato­su a nesna­ží se divá­ko­vi nabíd­nout jed­no­du­ché roz­dě­le­ní postav na dob­ré a zlé. Ve fil­mu se stře­tá­va­jí dva růz­né pohle­dy, odliš­né názo­ry. Je nut­no odli­šit reál­né soci­ál­ní pro­blémy někte­rých rodin na jed­né stra­ně a poru­še­ní těles­né auto­no­mie a prá­va na infor­mo­va­ný sou­hlas na stra­ně dru­hé.

Režiséra sním­ku zají­má pře­de­vším mecha­nis­mus sys­té­mu a způ­sob, jakým se člo­věk může stát jeho sou­čás­tí, aniž by si plně uvě­do­mo­val důsled­ky své­ho jed­ná­ní. Chladné nemoc­nič­ní pro­stře­dí tak kon­tras­tu­je s postup­ně se roz­ví­je­jí­cím vzta­hem Ingrid a Agáty. Právě ten­to kon­trast mezi odo­sob­ně­ným sys­té­mem a kon­krét­ním lid­ským vzta­hem dodá­vá fil­mu jeho emo­ci­o­nál­ní sílu.

Klady a zápory

Mezi kla­dy lze beze­spo­ru řadit nut­né ote­vře­ní pal­či­vé­ho a spo­le­čen­sky význam­né­ho téma­tu, kte­ré vede divá­ka k zamyš­le­ní. Za pozi­ti­vum lze pova­žo­vat také sku­teč­nost, že film nepra­cu­je s jed­no­du­chým roz­dě­le­ním postav na dob­ré a zlé. Ingrid je člo­vě­kem, kte­rý se tepr­ve v prů­bě­hu pří­bě­hu začí­ná kon­fron­to­vat s důsled­ky vlast­ní­ho jed­ná­ní. Film nena­bí­zí jed­no­du­ché odpo­vě­di, ale kla­de otáz­ky týka­jí­cí se sys­té­mu moci, otáz­ky ohled­ně těles­né auto­no­mie a lékař­ské eti­ky. Zároveň ote­ví­rá otáz­ku, do jaké míry nese odpo­věd­nost lékař, kte­rý pou­ze plní pra­vi­dla sys­té­mu, a kdy se posluš­nost vůči sys­té­mu stá­vá morál­ním selhá­ním.

Silnou strán­kou fil­mu je také prá­ce s posta­va­mi a jejich pro­mě­nou. Vztah Ingrid a Agáty není pou­ze ved­lej­ší dějo­vou linií, ale stá­vá se pro­střed­kem, skr­ze nějž se hlav­ní hrdin­ka postup­ně kon­fron­tu­je s vlast­ní rolí v sys­té­mu. Snímek je v někte­rých momen­tech i neče­ka­ně poe­tic­ký, za zmín­ku sto­jí napří­klad scé­na s mrt­vou laní nebo moment, kdy Ingrid sto­jí v jeze­ře. Tyto obra­zy vytvá­ře­jí kon­trast k chlad­né­mu nemoc­nič­ní­mu pro­stře­dí a k téma­tu insti­tu­ci­o­nál­ní­ho nási­lí.

Výrazné zápo­ry sním­ku se hle­da­jí obtíž­ně. Film je však tema­tic­ky i emo­ci­o­nál­ně nároč­ný a nemu­sí vyho­vo­vat divá­kům, kte­ří oče­ká­va­jí uza­vře­ní téma­tu, jed­no­znač­né odpo­vě­di, rych­lej­ší děj nebo jas­né roz­dě­le­ní postav na klad­né a zápor­né.

Pro koho je snímek vhodný?

Pramen je vhod­ný pře­de­vším pro divá­ky, kte­ří vyhle­dá­va­jí psy­cho­lo­gic­ky pro­pra­co­va­né, spo­le­čen­sky anga­žo­va­né dra­ma­ta a fil­my, kte­ré ote­ví­ra­jí závaž­ná a kon­tro­verz­ní téma­ta. Oslovit může ty, kte­ří se zají­ma­jí o lid­ská prá­va, těles­nou auto­no­mii, lékař­skou eti­ku a fun­go­vá­ní mocen­ských sys­té­mů. Film je určen divá­kům, kte­ří oce­ní psy­cho­lo­gic­ky pro­pra­co­va­né posta­vy a pří­běhy, jež nena­bí­ze­jí jed­no­du­ché odpo­vě­di, ale vybí­ze­jí k zamyš­le­ní a vlast­ní­mu morál­ní­mu hod­no­ce­ní.

Verdikt

Silné a spo­le­čen­sky anga­žo­va­né dra­ma Pramen není pou­ze fil­mem o minu­los­ti, ale o stá­le živé otáz­ce moci nad lid­ským tělem. Ivan Ostrochovský ote­ví­rá pal­či­vé otáz­ky a s nároč­ným téma­tem pra­cu­je cit­li­vě bez zby­teč­né­ho pato­su. Pramen není fil­mem, kte­rý by měl divá­ka pou­ze poba­vit. Síla sním­ku spo­čí­vá pře­de­vším v psy­cho­lo­gic­ky pro­pra­co­va­ných posta­vách a jejich pro­mě­ně. Osobně pova­žu­ji Pramen za veli­ce zda­ři­lý sní­mek a pro mě osob­ně se stal letoš­ním vítě­zem KVIFF.