Premiantka: Vášeň a Intriky: Talentovaná spisovatelka, charismatický profesor a temné tajemství

(3 hlasů, průměr: 4,33 z 5)

Loading...

Talentovaná spi­so­va­tel­ka Cairo Sweet (Jenna Ortega) dostá­vá od své­ho cha­risma­tic­ké­ho pro­fe­so­ra Jonathana Millera (Martin Freeman) úkol, kte­rý je náh­le oba zaple­te do slo­ži­té sítě váš­ní a intrik. Zatímco veš­ke­ré hra­ni­ce postup­ně mizí, pro­fe­sor a jeho žáky­ně se musí posta­vit svým nej­tem­něj­ším strán­kám....

Scénář Jade Halley Bartlett k fil­mu Miller’s Girl byl v roce 2016 zařa­zen na holly­wo­od­ský Black List nej­ob­lí­be­něj­ších nere­a­li­zo­va­ných scé­ná­řů, přes 400 scé­ná­řů, kte­ré se na holly­wo­od­ském Black Listu obje­vi­ly (napří­klad Milionář z cha­tr­če, Králova řeč nebo Argo) se nako­nec též dočka­ly rea­li­za­ce. A Miller´s Girl do této rov­ni­ce zapa­dá. Bartlett si tak moh­la nato­čit svůj režij­ní debut, kte­rý mohl vsa­dit nejen na Martina Freemana zná­mé­ho nejen z tri­lo­gie Hobit, ale pře­de­vším Jennu Ortegu, kte­rou do výšin popu­la­ri­ty vyne­sl net­fli­xo­vý hit Wednesday. Černá kome­die, kte­rá sází na poměr­ně kon­tro­verz­ní téma, stih­la se již uvést na pár fes­ti­va­lech a pře­de­vším jí jde vní­mat jako zátě­žo­vou zkouš­ku pro zmí­ně­nou Ortegu, zvlá­dá být pro­vo­ka­tiv­ní, sta­čí jí to ovšem k úspě­chu?

Na titul­ní pre­mi­ant­ce Cairo je od počát­ku něco pra­zvlášt­ní­ho. Svými myš­len­ko­vý­mi pocho­dy snad­no evo­ku­je, že by se v její ruce moh­la snad­no vyskyt­nout Kdo chy­tá v žitě od J. D. Salingera, v prů­bě­hu se ostat­ně pro­je­ví její jis­tá for­ma fas­ci­na­ce kon­tro­verz­ním Henry Millerem. Autor „lite­rár­ní­ho por­na“ navíc sdí­lí pří­jme­ní s uči­te­lem Cairo. I když by se snad­no nabí­ze­lo, aby byla Premiantka pou­ze o zvlášt­ní che­mii mezi pro­fe­so­rem a jeho stu­dent­kou, Premiantka má ambi­ce vyjá­d­řit se k dal­ším téma­tům. Co vlast­ně zna­me­ná dosáh­nu­tí dospě­los­ti,  pro­bou­ze­jí­cí se sexu­a­li­ta, zaká­za­ná lás­ka nebo uvě­do­mo­vá­ní si mož­ných hra­nic. Premiantce ambi­ce nechy­bí. A pro­to zamr­zí, že se jí neda­ří zce­la napl­nit její poten­ci­ál.

Jenna Ortega roz­hod­ně pro­šla zátě­žo­vou zkouš­kou. Věrohodně zvlá­dá v jed­né rovi­ně půso­bit jako roz­to­mi­lá inte­lek­tu­ál­ka, kte­rá musí svou sym­pa­tič­nos­tí pad­nout do oka kaž­dé­mu, oprav­du je ovšem jas­né, že je na ní něco pra­zvlášt­ní­ho a Ortega tak doká­že uhrát její pře­chod do kra­pet roz­pol­ce­něj­ší a psy­chic­ky zdán­li­vě nesta­bil­ní oso­by, kte­rá je schop­ná mani­pu­la­ce, pří­zna­ků soci­o­pa­tie i na svůj věk mož­ná až pří­liš­nou vyspě­los­tí. Přesně pro­to vlast­ně dává smy­sl, že hned zaujme své­ho pro­fe­so­ra Millera, spo­ju­je je autor­ské nada­ní, výrazná slov­ní záso­ba a tíh­nu­tí k téměř až tea­trál­ním dia­lo­gům, kte­ré vyvo­la­jí pocit, že spo­lu sku­teč­ně komu­ni­ku­jí lidé s váš­ní pro poezii.

Martin Freeman zvlá­dá být ve své roli stej­ně pře­svěd­či­vý jako Miller, kdy snad­no zvlád­ne poci­ty leh­ké­ho stu­du, momen­ty, kdy je jeho posta­va na váž­kách i chví­le, kte­ré jas­ně nazna­ču­jí, že ho to k jeho stu­dent­ce táh­ne (otáz­ka je, zda je vlast­ně nut­né ve spo­leč­nos­ti Jenny Ortegy něco tako­vé­ho hrát). Scénář Bartlett zvlá­dá fun­go­vat v ohle­du toho, jak započne zná­most mezi pre­mi­ant­kou a jejím oblí­be­ným pro­fe­so­rem, stej­ně tak se zvlá­da­jí do pří­bě­hu zapo­jit ved­lej­ší posta­vy. Millerův kole­ga Boris Fillmore (Bashir Salahuddin), Millerova žena Beatrice (Dagmara Domińczyk) i Winnie (Gideon Adlon), kama­rád­ka Cairo. Jak ovšem budo­vá­ní vzta­hu začne slib­ně, rázem půso­bí nevy­hnu­tel­ně uspě­cha­ně a jakmi­le má skr­ze úkol z kre­a­tiv­ní­ho psa­ní dojít na láma­ní chle­ba, chy­bí vlast­ně všech­ny ty sil­né emo­ce, kte­ré by se v pří­pa­dě tako­vé­ho pří­bě­hu měly nabí­zet více než snad­no.

Premiantka v prů­bě­hu doka­zu­je, že vlast­ně není snad­né ze žád­né z postav fan­dit. Každá z postav se cho­vá více či méně opo­vr­že­ní­hod­ně, vlast­ně jenom pod­ku­řu­je pohle­du titul­ní posta­vy na svět, kte­rý by se roz­hod­ně líbil nejed­no­mu goti­ko­vi. Jakmile vlast­ně dojde na vše poten­ci­o­nál­ně kon­tro­verz­ní, poten­ci­ál fil­mu se rázem pro­je­ví zce­la zahra­ba­ně. Snadno se nabí­zí hra se nevě­ro­hod­ným vypra­vě­čem, kte­rá vlast­ně ve finá­le nedo­ra­zí. Jde o film, kte­rý snad­no může být tema­tic­ky ože­ha­vý a snad­no nemu­sí být divá­ko­vi z něho dob­ře v tom dob­rém slo­va smys­lu. Jenže poten­ci­ál námě­tu je v souč­tu pře­ci jen nevy­hnu­tel­ně zako­pán. A snad­no se nabí­zí úva­ha nad tím, jak dale­ko by s tako­vým námě­tem zvlá­dl zajít tako­vý Paul Verhoeven nebo Thomas Vinterberg.

Film do jis­té míry pra­cu­je s ali­bis­tic­kým posta­va­mi, kte­ré si neu­vě­do­mu­jí své chy­by. Cairo si i přes svůj inte­lekt neo­vě­do­mu­je, že exis­tu­jí hra­ni­ce, kte­ré se jen tak nema­jí pře­kro­čit, Miller se zase pro­je­ví nepro­fe­si­o­nál­ně. Přes vel­kou sna­hu do jis­té míry nefun­gu­je posta­va Bashira Salahuddina. Ten má jako Boris fun­go­vat jako jakési morál­ní zrca­dlo Millera, kte­ré se sice nebo­jí flir­tu a zpráv na hra­ně, dle svých slov ovšem zná na roz­díl od své­ho kole­gy a pří­te­le své meze. Přeci jen ovšem sna­ha pra­co­vat s posta­vou Millerova kole­gy tako­vým­to způ­so­bem ve finá­le půso­bí kra­pet podiv­ně. Stejně tak jsou nějak zají­ma­vé nastí­ně­né posta­vy Millerovy alko­ho­lic­ké man­žel­ky i zmí­ně­né Winnie, i tady se ovšem poten­ci­ál postav nějak nena­pl­ňu­je. Premiantka nesle­du­je čer­no­bí­lé posta­vy, drob­né názna­ky by poté moh­ly svá­dět k zají­ma­vým kon­fron­ta­cím, i v tom­to ohle­du ovšem scé­ná­ři chy­bí jak­si kuráž.

Není malý film jako malý film. Premiantka je sice komor­ní film za 4 mili­o­ny dola­rů, chou­los­ti­vým téma­tem i pro­vo­ka­tiv­ní­mi momen­ty ovšem snad­no nabí­zí k tomu, aby moh­lo jít o ambi­ci­óz­ní film, kte­rý může pokrýt i všech­ny ty zají­ma­vé myš­len­ky. Mohlo by snad­no jít o náhled na moder­ní gene­ra­ci a jejich pohled na sexu­a­li­tu, při­taž­li­vost k opač­né­mu pohla­ví a podob­ným téma­tům. Zajímavěji tak z fil­mu nej­ví­ce para­dox­ně trčí kon­fron­ta­ce mezi Cairo a Winnie, nikdy se ovšem nedo­sta­ví vylo­že­ný pocit, že se tady prá­vě pre­zen­tu­je něja­ká autor­ská výpo­věď.

Závěr díky tomu sám nedo­ká­že vyvo­lá­vat vylo­že­nou satis­fak­ci, pře­de­vším pro­to, že se sice nabí­zí zají­ma­vá hra s divá­kem a pří­pad­ně i něja­ká vol­ná divác­ká inter­pre­ta­ce, žád­né­ho tako­vé­ho žolí­ka ovšem Bartlett v ruká­vu nescho­vá­vá. Jde o film, kte­rý se sice tvá­ří pro­vo­ka­tiv­ně, na to se ovšem sám pří­liš bojí sun­dat si ale­spoň kalhot­ky. Rozhodně se mu nedá upřít sluš­ná řeme­sl­ná strán­ka, stej­ně tak šikov­ný střih ve dvou sek­ven­cích, kte­rá pro­lí­ná dvě hlav­ní posta­vy.  Jde pořád o lát­ku, kte­rá poten­ci­o­nál­ně skrý­vá sil­ný poten­ci­ál a i pár těch vystr­če­ných růž­ků vlast­ně tak nějak sta­čí. Během sle­do­vá­ní fil­mu se sice nut­ně nemu­sí vyje­vit pocit, že jde o jeden z nej­ví­ce oblí­be­ných nere­a­li­zo­va­ných scé­ná­řů své­ho času, něja­ké sluš­né zákla­dy tam ovšem pořád jsou a ve finá­le je jde i nějak dohle­dat v rea­li­zo­va­ném celo­ve­čer­ním fil­mu. Ten film ovšem pořád až pří­liš klou­že po povrchu. Moc pro­to neob­sto­jí ani jako něja­ký pří­pad­ný doda­teč­ný komen­tář k #MeToo, i přes ope­ro­vá­ní se zdán­li­vě chyt­rý­mi dia­lo­gy dva­krát neo­pe­ru­je s něja­kou kdo­ví­jak vyspě­lej­ší vrst­vou a  sku­teč­ně se jed­ná o film, kte­rý je pro­vo­ka­tiv­ní a kon­tro­verz­ní mož­ná pou­ze na samot­ném povrchu.

Bylo by to při­tom nefér ozna­čit Premiantku za film, kte­rý nemá své půso­bi­vé momen­ty a nezvlá­dá s téma­ty zod­po­věd­nos­ti,  posed­los­ti či násled­ků nějak zají­ma­vě pra­co­vat. Nejednou se ovšem snad­no vzpo­mí­ná na Hon Thomase Vinterberga. Ten sice sle­du­je muže, kte­rý je obvi­něn ze sexu­ál­ní­ho obtě­žo­vá­ní 4-leté hol­čič­ky a samot­né téma bylo díky tomu ješ­tě o pozná­ní cit­li­věj­ší, výsled­kem ovšem teh­dy v roce 2012 byla sku­teč­ně inten­ziv­ní soci­ál­ní son­da, kte­rá divá­ko­vi snad­no nedě­la­la dob­ře  a pro­bou­ze­la v něm ty nej­hor­ší poci­ty. Premiantka by snad­no moh­la nabíd­nout něco vel­mi podob­né­ho i přes to, že pra­cu­je s o 14 let star­ší „obě­tí.“ Pořád jsou tam zají­ma­vé myš­len­ky, dosta­teč­ně sil­ný výkon Jenny Ortegy v roli vel­mi nevy­zpy­ta­tel­né titul­ní posta­vy a do jis­té míry i něja­ká for­ma kra­pet nepří­jem­né­ho kon­ce. Někde v jádru pud­la se nej­spíš skrý­vá poten­ci­o­nál­ně vel­mi dob­rý scé­nář se sil­ným pře­sa­hem, ze kte­ré­ho by se mohl stát dob­rý film, kte­rý nemu­sí sázet pou­ze na před­běž­nou kon­tro­verz­ní nálep­ku. Takhle je to řeme­sl­ně sluš­ná, sce­náris­tic­ky roz­hod­ně do jis­té míry ambi­ci­óz­ní zále­ži­tost. Nějakým poten­ci­o­nál­ním pře­sa­hem je to ovšem tako­vé navo­ně­né nic.

Jedná se o pří­běh, kte­rý by mohl i díky mini­mál­ní­mu počtu výraz­ných postav obstát na diva­del­ních prk­nech, ve fil­mo­vé podo­bě ovšem pořád přespří­liš klou­že po povrchu. Díky tomu si tak ani nezvlá­dá pořád­ně posví­tit na to, jak Miller dle vše­ho zapřel své tvůr­čí ambi­ce, i ten­to motiv je ve finá­le vyšuměn jak­si do ztra­ce­na, stej­ně tak prázd­ně ve finá­le půso­bí i zdán­li­vá poin­ta. Snadno se dá věřit tomu, že byl scé­nář lec­ko­mu z toho či tako­vé­ho důvo­du sym­pa­tic­ký. Dost mož­ná by ovšem neuško­di­lo, kdy­by Bartlett s jejím scé­ná­řem vypo­moh­la něja­ká vět­ší dra­ma­tur­gic­ká výpo­moc či někdo, kdo mohl námět se širo­kým poten­ci­á­lem sku­teč­ně dotáh­nout o kus dál. Takhle vzni­ká pou­ze sluš­ný film s dob­rý­mi her­ci. I to někdy sta­čí, ne ovšem dva­krát v pří­pa­dech, kdy moh­lo jít o něco mno­hem víc.

Jenna Ortega má na to stát se sku­teč­nou hvězdou, pro­to­že jí člo­věk snad­no věří dvě odvrá­ce­né tvá­ře Cairo Sweet. Scénář Jade Halley Bartlett poté neskrý­vá ambi­ce, pře­ci jen s nimi ovšem pří­liš nesve­de. Výsledkem je film se slib­ným námě­tem, kte­rý ovšem svůj poten­ci­ál nezvlád­ne nějak vytě­žit a nálep­ku kon­tro­verz­ní či pro­vo­ka­tiv­ní mu může vlast­ně nadě­lit pou­ze někdo jako Ned Flanders. Přes slib­ný poten­ci­ál Premiantka nedo­dá poci­to­vě tu nej­lep­ší satis­fak­ci, na pomě­ry celo­ve­čer­ní­ho debu­tu poté roz­hod­ně řeme­sl­ně zruč­ná zále­ži­tost. Bohužel tako­vý ten typ fil­mu, kte­rý se sna­ží tvá­řit pro­vo­ka­tiv­ně a ambi­ci­óz­ně kon­tro­verz­ně, v závě­ru ovšem neu­ká­že ani výstřih. Verhoeven i Vinteberg by z toho jis­tě vytě­ži­li více, oba sice na kra­pet jiné vině, nej­spíš ovšem více půso­bi­vě­ji než­li výsle­dek od Bartlett....

Verdikt: 60 %

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Nejstarší

Nejnovější Nejlépe hodnocené

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře