Hodnocení článku
(3 hlasů, průměr: 4,33 z 5)
Loading...Talentovaná spisovatelka Cairo Sweet (Jenna Ortega) dostává od svého charismatického profesora Jonathana Millera (Martin Freeman) úkol, který je náhle oba zaplete do složité sítě vášní a intrik. Zatímco veškeré hranice postupně mizí, profesor a jeho žákyně se musí postavit svým nejtemnějším stránkám....
Scénář Jade Halley Bartlett k filmu Miller’s Girl byl v roce 2016 zařazen na hollywoodský Black List nejoblíbenějších nerealizovaných scénářů, přes 400 scénářů, které se na hollywoodském Black Listu objevily (například Milionář z chatrče, Králova řeč nebo Argo) se nakonec též dočkaly realizace. A Miller´s Girl do této rovnice zapadá. Bartlett si tak mohla natočit svůj režijní debut, který mohl vsadit nejen na Martina Freemana známého nejen z trilogie Hobit, ale především Jennu Ortegu, kterou do výšin popularity vynesl netflixový hit Wednesday. Černá komedie, která sází na poměrně kontroverzní téma, stihla se již uvést na pár festivalech a především jí jde vnímat jako zátěžovou zkoušku pro zmíněnou Ortegu, zvládá být provokativní, stačí jí to ovšem k úspěchu?
Na titulní premiantce Cairo je od počátku něco prazvláštního. Svými myšlenkovými pochody snadno evokuje, že by se v její ruce mohla snadno vyskytnout Kdo chytá v žitě od J. D. Salingera, v průběhu se ostatně projeví její jistá forma fascinace kontroverzním Henry Millerem. Autor „literárního porna“ navíc sdílí příjmení s učitelem Cairo. I když by se snadno nabízelo, aby byla Premiantka pouze o zvláštní chemii mezi profesorem a jeho studentkou, Premiantka má ambice vyjádřit se k dalším tématům. Co vlastně znamená dosáhnutí dospělosti, probouzející se sexualita, zakázaná láska nebo uvědomování si možných hranic. Premiantce ambice nechybí. A proto zamrzí, že se jí nedaří zcela naplnit její potenciál.
Jenna Ortega rozhodně prošla zátěžovou zkouškou. Věrohodně zvládá v jedné rovině působit jako roztomilá intelektuálka, která musí svou sympatičností padnout do oka každému, opravdu je ovšem jasné, že je na ní něco prazvláštního a Ortega tak dokáže uhrát její přechod do krapet rozpolcenější a psychicky zdánlivě nestabilní osoby, která je schopná manipulace, příznaků sociopatie i na svůj věk možná až přílišnou vyspělostí. Přesně proto vlastně dává smysl, že hned zaujme svého profesora Millera, spojuje je autorské nadaní, výrazná slovní zásoba a tíhnutí k téměř až teatrálním dialogům, které vyvolají pocit, že spolu skutečně komunikují lidé s vášní pro poezii.
Martin Freeman zvládá být ve své roli stejně přesvědčivý jako Miller, kdy snadno zvládne pocity lehkého studu, momenty, kdy je jeho postava na vážkách i chvíle, které jasně naznačují, že ho to k jeho studentce táhne (otázka je, zda je vlastně nutné ve společnosti Jenny Ortegy něco takového hrát). Scénář Bartlett zvládá fungovat v ohledu toho, jak započne známost mezi premiantkou a jejím oblíbeným profesorem, stejně tak se zvládají do příběhu zapojit vedlejší postavy. Millerův kolega Boris Fillmore (Bashir Salahuddin), Millerova žena Beatrice (Dagmara Domińczyk) i Winnie (Gideon Adlon), kamarádka Cairo. Jak ovšem budování vztahu začne slibně, rázem působí nevyhnutelně uspěchaně a jakmile má skrze úkol z kreativního psaní dojít na lámaní chleba, chybí vlastně všechny ty silné emoce, které by se v případě takového příběhu měly nabízet více než snadno.
Premiantka v průběhu dokazuje, že vlastně není snadné ze žádné z postav fandit. Každá z postav se chová více či méně opovrženíhodně, vlastně jenom podkuřuje pohledu titulní postavy na svět, který by se rozhodně líbil nejednomu gotikovi. Jakmile vlastně dojde na vše potencionálně kontroverzní, potenciál filmu se rázem projeví zcela zahrabaně. Snadno se nabízí hra se nevěrohodným vypravěčem, která vlastně ve finále nedorazí. Jde o film, který snadno může být tematicky ožehavý a snadno nemusí být divákovi z něho dobře v tom dobrém slova smyslu. Jenže potenciál námětu je v součtu přeci jen nevyhnutelně zakopán. A snadno se nabízí úvaha nad tím, jak daleko by s takovým námětem zvládl zajít takový Paul Verhoeven nebo Thomas Vinterberg.
Film do jisté míry pracuje s alibistickým postavami, které si neuvědomují své chyby. Cairo si i přes svůj intelekt neovědomuje, že existují hranice, které se jen tak nemají překročit, Miller se zase projeví neprofesionálně. Přes velkou snahu do jisté míry nefunguje postava Bashira Salahuddina. Ten má jako Boris fungovat jako jakési morální zrcadlo Millera, které se sice nebojí flirtu a zpráv na hraně, dle svých slov ovšem zná na rozdíl od svého kolegy a přítele své meze. Přeci jen ovšem snaha pracovat s postavou Millerova kolegy takovýmto způsobem ve finále působí krapet podivně. Stejně tak jsou nějak zajímavé nastíněné postavy Millerovy alkoholické manželky i zmíněné Winnie, i tady se ovšem potenciál postav nějak nenaplňuje. Premiantka nesleduje černobílé postavy, drobné náznaky by poté mohly svádět k zajímavým konfrontacím, i v tomto ohledu ovšem scénáři chybí jaksi kuráž.
Není malý film jako malý film. Premiantka je sice komorní film za 4 miliony dolarů, choulostivým tématem i provokativními momenty ovšem snadno nabízí k tomu, aby mohlo jít o ambiciózní film, který může pokrýt i všechny ty zajímavé myšlenky. Mohlo by snadno jít o náhled na moderní generaci a jejich pohled na sexualitu, přitažlivost k opačnému pohlaví a podobným tématům. Zajímavěji tak z filmu nejvíce paradoxně trčí konfrontace mezi Cairo a Winnie, nikdy se ovšem nedostaví vyložený pocit, že se tady právě prezentuje nějaká autorská výpověď.
Závěr díky tomu sám nedokáže vyvolávat vyloženou satisfakci, především proto, že se sice nabízí zajímavá hra s divákem a případně i nějaká volná divácká interpretace, žádného takového žolíka ovšem Bartlett v rukávu neschovává. Jde o film, který se sice tváří provokativně, na to se ovšem sám příliš bojí sundat si alespoň kalhotky. Rozhodně se mu nedá upřít slušná řemeslná stránka, stejně tak šikovný střih ve dvou sekvencích, která prolíná dvě hlavní postavy. Jde pořád o látku, která potencionálně skrývá silný potenciál a i pár těch vystrčených růžků vlastně tak nějak stačí. Během sledování filmu se sice nutně nemusí vyjevit pocit, že jde o jeden z nejvíce oblíbených nerealizovaných scénářů svého času, nějaké slušné základy tam ovšem pořád jsou a ve finále je jde i nějak dohledat v realizovaném celovečerním filmu. Ten film ovšem pořád až příliš klouže po povrchu. Moc proto neobstojí ani jako nějaký případný dodatečný komentář k #MeToo, i přes operování se zdánlivě chytrými dialogy dvakrát neoperuje s nějakou kdovíjak vyspělejší vrstvou a skutečně se jedná o film, který je provokativní a kontroverzní možná pouze na samotném povrchu.
Bylo by to přitom nefér označit Premiantku za film, který nemá své působivé momenty a nezvládá s tématy zodpovědnosti, posedlosti či následků nějak zajímavě pracovat. Nejednou se ovšem snadno vzpomíná na Hon Thomase Vinterberga. Ten sice sleduje muže, který je obviněn ze sexuálního obtěžování 4-leté holčičky a samotné téma bylo díky tomu ještě o poznání citlivější, výsledkem ovšem tehdy v roce 2012 byla skutečně intenzivní sociální sonda, která divákovi snadno nedělala dobře a probouzela v něm ty nejhorší pocity. Premiantka by snadno mohla nabídnout něco velmi podobného i přes to, že pracuje s o 14 let starší „obětí.“ Pořád jsou tam zajímavé myšlenky, dostatečně silný výkon Jenny Ortegy v roli velmi nevyzpytatelné titulní postavy a do jisté míry i nějaká forma krapet nepříjemného konce. Někde v jádru pudla se nejspíš skrývá potencionálně velmi dobrý scénář se silným přesahem, ze kterého by se mohl stát dobrý film, který nemusí sázet pouze na předběžnou kontroverzní nálepku. Takhle je to řemeslně slušná, scenáristicky rozhodně do jisté míry ambiciózní záležitost. Nějakým potencionálním přesahem je to ovšem takové navoněné nic.
Jedná se o příběh, který by mohl i díky minimálnímu počtu výrazných postav obstát na divadelních prknech, ve filmové podobě ovšem pořád přespříliš klouže po povrchu. Díky tomu si tak ani nezvládá pořádně posvítit na to, jak Miller dle všeho zapřel své tvůrčí ambice, i tento motiv je ve finále vyšuměn jaksi do ztracena, stejně tak prázdně ve finále působí i zdánlivá pointa. Snadno se dá věřit tomu, že byl scénář leckomu z toho či takového důvodu sympatický. Dost možná by ovšem neuškodilo, kdyby Bartlett s jejím scénářem vypomohla nějaká větší dramaturgická výpomoc či někdo, kdo mohl námět se širokým potenciálem skutečně dotáhnout o kus dál. Takhle vzniká pouze slušný film s dobrými herci. I to někdy stačí, ne ovšem dvakrát v případech, kdy mohlo jít o něco mnohem víc.
Jenna Ortega má na to stát se skutečnou hvězdou, protože jí člověk snadno věří dvě odvrácené tváře Cairo Sweet. Scénář Jade Halley Bartlett poté neskrývá ambice, přeci jen s nimi ovšem příliš nesvede. Výsledkem je film se slibným námětem, který ovšem svůj potenciál nezvládne nějak vytěžit a nálepku kontroverzní či provokativní mu může vlastně nadělit pouze někdo jako Ned Flanders. Přes slibný potenciál Premiantka nedodá pocitově tu nejlepší satisfakci, na poměry celovečerního debutu poté rozhodně řemeslně zručná záležitost. Bohužel takový ten typ filmu, který se snaží tvářit provokativně a ambiciózně kontroverzně, v závěru ovšem neukáže ani výstřih. Verhoeven i Vinteberg by z toho jistě vytěžili více, oba sice na krapet jiné vině, nejspíš ovšem více působivěji nežli výsledek od Bartlett....
