Načítám počet zobrazení...
Za vznikem českého dramatu Národní třída stojí povídka spisovatele Jaroslava Rudiše, podle níž vznikla v roce 2012 divadelní hra, jejíž text Jaroslav Rudiš později přepsal do stejnojmenné knihy. Jejím hrdinou je téměř padesátiletý ranař přezdívaný „Vandam“, který bydlí sám v panelákovém bytě na okraji Prahy, přes den natírá střechy na sídlišti, večery tráví v hospodě u piva a sem tam se s někým popere. Filmovou verzi natočil režisér Štěpán Altrichter (Schmitke) a do hlavní role obsadil Hynka Čermáka, který před časem namluvil Národní třídu jako audioknihu.
 |
| © Falcon / Jan Hromádko |
Název filmu se pojí s tím, že Vandam byl přítomen v Praze na Národní třídě v roce 1989, když vrcholila Sametová revoluce a všichni s nadějí vzhlíželi k lepším zítřkům. Nový režim ale Vandamovi o nic snazší a barevnější budoucnost neposkytl, a tak se z něj stal věčně nespokojený a frustrovaný rýpal a rváč, co shazuje vinu za vlastní neúspěchy na druhé a na nešťastné okolnosti a svou zlost si vybíjí při pěstních potyčkách, které sám iniciuje a aktivně vyhledává. Pracuje za mrzkou mzdu, runda panáků se štamgasty v sídlištní putyce, kde se skanduje „Čechy Čechům!“, pro něj představuje vrchol společenského života, bohatší lidi považuje za bezcharakterní kapitalistické zaprodance a taky je docela xenofob, takže když si k němu v jídelně sedne ke stolu cizinec, tak ho div nevykope zpátky za hranice.
Snímek by se přitom zřejmě k postavě hlavního hrdiny a k jeho jednání rád stavěl kriticky, ve výsledku jej ale spíš legitimizuje a ospravedlňuje, a to i v momentech, kdy bezdůvodně útočí na lidi, sprostě někomu nadává či rovnou vyhrožuje, případně se dokonce dopouští nějaké kriminální činnosti. Je totiž natáčen z jeho perspektivy a navíc je často doprovázen jeho ublíženým vypravěčským komentářem, přičemž vedlejší postavy kolem něj staví buď do pozice podobně zkrachovalých existencí jako on, nebo nesympaticky stylizovaných karikatur. V podstatě film navádí diváky k přijetí stanoviska, že Vandam je oběť okolností, která má pro své chování určité důvody, a že ti, na něž útočí, si o to stejně koledovali a vlastně si to i de facto zasloužili.
Jakkoli s Vandamem sympatizovat je každopádně i tak poměrně obtížné, a aby se vám to podařilo, tak musíte mít pravděpodobně podobný životní styl, podobné názory, podobný osud, nebo alespoň podobný náhled na svět jako on – a film vás v tom akorát ještě utvrdí. Pokud s ním však nic z toho nesdílíte, pak vás film pouze seznámí s tím, že i takoví lidé v české společnosti žijí (což ovšem není žádná novinka) a jakým způsobem uvažují. A to je v podstatě celé.
Nic víc ve filmu Národní třídaani najít nelze. Příběh je velice jednoduchý – Vandam neúspěšně nadbíhá hospodské, která je zadlužená a hrozí jí odebrání podniku, načež se v tom Vandam rozhodne angažovat, leč ničeho zásadního dosáhne a film skončí. Humorných scén nebo pokusů o vtipné hlášky tu pár je, ale daly by se spočítat na prstech jedné ruky (když nepočítáte vulgarismy, jež lze samy o sobě za vtipné považovat těžko. Žádné velké drama se tu neskrývá, jen neutišená atmosféra šedivého sídliště a zašlé hospody s otravně halekajícími pivaři. O české dějiny a historické události z posledních několika desetiletí, jež formovaly současný český národ a smýšlení lidí v něm, se film sice letmo otírá, ale bohužel zůstalo jen u toho otírání, přičemž je znát, že předloha (divadelní hra i kniha) je pravděpodobně podstatně komplexnější.
Ocenit tak lze v podstatě akorát herecký výkon Hynka Čermáka, který se viditelně snaží, nicméně s tím, že jeho postava je vyšinutý, nevyzpytatelný šílenec, s nímž byste těžko chtěli trávit čas v jedné místnosti, stejně nic nezmůže (ani ten vypravěčský komentář moc nepomáhá). Herci ve vedlejších rolích jsou také místy pozoruhodní (Jan Cina jako Vandamův mladší kolega a kamarád, Kateřina Janečková jako hospodská) a v řadě ohledů je Národní třída i docela slušně režírovaná (obraz, zvuk, realizace konkrétních scén…), byť vypadá spíš jako film natočený před nějakými deseti až dvaceti lety (což ale mohl být tvůrčí záměr).
Celkově je však Národní třídaspíš diagnóza určitého lidského typu než film. Působí dojmem, jako by chtěla promlouvat hlasem těch, kteří nejsou spokojeni s nastavením současného společenského systému a s životem v něm a upínají se proto k minulosti. Činí tak ale prostřednictvím nebezpečného a agresivního násilníka, k němuž by bylo záhodno zaujmout kritický postoj, v čemž ovšem tvůrci filmu selhávají a naopak k němu přistupují (dost možná nechtěně) s pochopením a shovívavostí. Výsledkem je každopádně i bez ohledu na charakter hlavního hrdiny velice mělký film, který akorát popisuje různé formy existenciální krize a staví na laciných stereotypech, jako že stavební developeři jsou automaticky zlí, policajti hloupí (v tomto filmu tedy extrémně), že ti největší tvrďáci pak v posteli trpí poruchou erekce nebo předčasným vyvrcholením (Vandam má problémy s obojím zároveň) a že naštvanou partnerku spolehlivě udobříte tím, že jí koupíte kytku. A nic moc navíc.
Podívejte se na hodnocení Národní třída na Kinoboxu.
