(zatím nehodnoceno)
Loading...Jaký je podle vás největší rozdíl mezi knihou Roye Lewise a Jamelovou adaptací?
Zdá se mi, že Jamel trochu transformoval Roy Lewisovu pesimistickou vizi. To, co chtěl vyjádřit jeho vlastním způsobem skrze smích je, že z toho všecho chaosu vychází naděje, že zavržení může přinést zvídavost a touhu. Každý může najít své místo v životě. A to je poselství, které dává smysl.
Ve francouzštině se název překládá jako: „Proč jsem nesnědl svého taťku,“ úplně naopak oproti Lewisově knize „Jak jsem snědl svého taťku“. Je to poselství samo o sobě?
Miluju ten název. Vyjadřuje odmítnutí prostě přijmout všechno, poslušně jako ovce. „Já nesním svého otce.“ To vyjadřuje vůli jít proti zavedenému pořádku, vůli se postavit, najít jinou cestu jak jít vpřed, jak být šťastnější, svobodnější a respektovat více toho druhého.
Proč jste souhlasila hrát roli Lucy, jež je pro Edwarda objevem (zjevením), který v okamžiku, co ji spatří, objeví lásku, což je jen tak mimochodem krásná pocta vašemu manželství?
Každopádně bylo co točit. Tenhle projekt se vkradl do naší domácnosti už před lety. Měli jsme kvůli němu hodně výměn názorů. Znala jsem Lucy opravdu dobře z Jamelových nácviků role Edwarda. Ale ani já ani on jsme nepředpokládali, že bych mohla roli hrát. Pak začal casting na roli Lucy a já jsem byla zvědavá, kdo ji bude hrát. A teprve po tom, co jí nemohli nalézt, jsem se vynořila já. Jednou, když jsme zkoušeli, předváděli naše simianské role, Jamel zkoprněl a řekl „Ty seš Lucy!“ Zasmáli jsme se tomu, ale potom jsem se to konečně odvážila vyzkoušet. Byla jsem stále „zakázanou zónou“, byla jsem ještě těhotná, ale to nevadilo - Lucy byla skvělá role. Šla jsem na konkurz s tím, že to alespoň zkusím.
Měla touha hrát původ v přípravě na tento film, nebo to bylo ještě před tím?
Přání hrát, zvláště v divadle, bylo mou touhou už když jsem studovala žurnalistiku v Echirolles. Měli jsme fantastického učitele jménem André Targe, dramaturga a filmaře, a já jsem milovala jeho semináře. Byla jsem jednou z méně pozorných studentů, které si pravidelně vybíral. Jednou, abych si ho získala, jsem interpretovala text před celou třídou. Uměl mě povzbudit a dodat sebedůvěru. Tlačil mě, abych se dala na herectví. Ta chvíle, to mi bylo 22 let, mě nikdy nepřestala pronásledovat. Touha zůstala a nyní se zase vrátila zpět.
Díky technice snímání pohybu to nejste přímo vy, koho vidíme na plátně. Přispělo to také k vašemu rozhodnutí?
Pomohlo mi to k rozhodnutí, ano. A úplně to odstranilo moje zábrany. Neměla jsem kolem sebe žádné rušivé elementy, nebyl důvod se prohlížet a začít pochybovat. Všichni jsme měli na sobě svůj lycrový oblek a byli jsme na tom stejně. Jediná věc, která se počítala, byla energie a zapálení a také Jamelův smysl pro detail. Byl schopen nás nechat opakovat jednu scénu stále dokola, třeba do dvou do rána, tak dlouho, dokud tam byl jediný pohyb nebo jeden výraz, který nekorespondoval s jeho představami. Každá část našeho těla se musela hýbat jako opice – dokonce i sebemenší výjimka byla viditelná.
Jaké bylo omezení hereckých výkonů díky snímání pohybu?
Začali jsme na jaře, když bylo opravdu krásné počasí, ale museli jsme celé dny trávit zavření v obrovské hale. Bylo vedro, ale my jsme byli zabalení v oblecích. Každé ráno trvalo čtyřicet minut, než jsme nastavili baterie snímačů po celém těle na všech oblecích a tvářích. Nejmenší pohyb před začátkem scény a všechny zapnuté kamery začaly hlásit chybu, takže práce třiceti lidí byla v podstatě k ničemu. Jednou z nevýhod technologie je, že se nesmíte vůbec dotknout vašeho partnera, protože každý kontakt znamenal průšvih. Dost komplikované, když hrajete například zápas nebo dokonce milostné scény. Musíte udeřit toho druhého, aniž byste se ho jen letmo dotkl. Musíte se choulit někomu v náručí, ale nesmíte se ho skutečně dotýkat. Pamatuju si, že mi Jamel na konci natáčení řekl, „Po tomhle můžeš hrát cokoliv.“
On ale také říká, že technologie herce osvobozuje. Měla jste taky ten pocit?
Nemám možnost srovnání s jinými druhy natáčení. Co jsem ocenila, byla délka záběrů. Když natáčíte deset až patnáct minut bez střihu, připadá mi to, že máte dost času zapomenout na sebe. Po patnácti minutách vzteku nebo pronásledování zahraných na 120% jsem už nebyla Mélissa. Stala jsem se Lucy.
Připravovala jste se na roli nějak fyzicky?
Těsně před začátkem natáčení jsem porodila, takže jsem se musela dostat do formy velmi rychle. Hodně jsem běhala a posilovala v tělocvičně. Trénovala jsem dvakrát týdně jako všichni s Cyrilem Casmezem opičí pohyby, způsob chůze nebo pohyby ramen a hlavy, které jsou od našich velmi odlišné. Natáčení bylo opravdovým fyzickým cvičením. Klečením nebo během na všech čtyřech takovou dlouhou dobu jsme všichni ve větší nebo menší míře trpěli. Ale to dobrodružství, ta kolektivní energie, všechno to dobro, které jsme spolu sdíleli, to nám vynahradilo všechnu tu bolest.
Které momenty pro vás byly nejtěžší?
Když jsem viděla Jamela pochybovat v průběhu psaní nebo přípravy. A pak jsem měla pár momentů, kdy jsem pochybovala sama o sobě. Neudělali chybu, když si mě vybrali? Zvládnu to? Budu schopná hrát intimní scény před celým štábem? Naštěstí jsme začali natáčení s těmi nejtěžšími scénami s Edwardem a strach mě rychle přešel.
Je to váš hlas s tím atraktivním brazilským akcentem, který ve filmu slyšíme?
Jamel mi ve skutečnosti roli ztížil tím, že po mě chtěl ještě přízvuk, který není přímo identifikovatelný, něco mezi rumunštinou a brazilštinou (portugalštinou). Museli jsme dodržet to, že Lucy je odkudsi z daleka, že ztratila celou svou rodinu, a že jsou určité věci, kterým nerozumí.
Jako zasvěcený člověk a jako herečka, jak byste definovala poselství, které chtěl Jamel vyjádřit?
Že neexistuje na jedné straně jenom dobro a na druhé zlo. Nikdo z nás se nenarodí s geny kriminálníka, násilnickou povahou nebo zlostí. To potom získáme. A nejvíc asi to, že Jamel chtěl skrze Edwarda sdělit světu, že je lepší získat sílu z odmítnutí. A pak je tu ještě touha sdílet, sjednotit se, být spolu. Možná je to částečně utopie, která často nevychází z reálného života, ale může nám ukázat směr. To je to, co chtěl předat dětem, teenagerům, každému, kdo se přijde na film podívat.
Co jste si z této zkušenosti odnesla? Jaké jsou vaše nejhezčí vzpomínky?
Kromě prostě konce tohto dlouhého projektu, asi setkání se s lidmi s mnoha rozdílnými životními cestami – kaskadéry, tanečníky, techniky, herci. V tom je Jamelova největší síla, spojit lidi a vštěpovat jim tu energii a v podstatě jakousi naději a sebevědomí. Měl své temné chvilky, ale nikdy jsem ho neviděla pesimistického. On je vtělený pozitivista.
Dal vám film chuť v herectví pokračovat?
Tohle natáčení mě docela vyčerpalo. Měla jsem velké štěstí chytit příležitost za pačesy a zažít něco možná jedinečného. Uvidíme, jestli se někdy v budoucnu naskytne příležitost. Každopádně tohle byla pro mě neuvěřitelná zkušenost.
Části seriálu: Proč jsem nesnědl svého taťku
- Proč jsem nesnědl svého taťku - INTERVIEW s Marcem Miancem, výkonným producentem
- Proč jsem nesnědl svého taťku - INTERVIEW s Mélissou Theuriau, která ztvárnila LUCY
- Proč jsem nesnědl svého taťku - ROZHOVOR s Jamelem Debbouzem režisérem, scénáristou a představitelem role Edwarda
Nejnovější komentáře