Je škoda, že byl Ray Charles slepý. Kdyby slepý nebyl, je možné, že by se nenechal během svého života ničit heroinem, dožil by se delšího věku a uviděl by perfektně zpracovanou biografii jednoho černošského soulového zpěváka, narozeného 23. září 1930 v americké Georgii.
Na druhou stranu, by pak možná nikdy nic nezahrál na své oblíbené piano, protože by v mládí podlehl třeba jiné zábavě a Jamie Foxx by neměl za co dostat Oscara.
Takže toho, s prominutím a sobecky, zas tak litovat nebudeme a radši se na Raye mrkněme pořádně od pupeční šňůry po jeho pohřeb, kde se s ním rozloučili například Stevie Wonder, Bill Clinton či Bill Cosby. I to něco vypovídá o hudebním přínosu, kterého Ray Charles během svého života (a jak je vidno, i po něm) zanechával po světě, že by to vydalo za deset tisíc koncertů (ano, přesně tolika se jich tento klavírista s magickým hudebním hlasem zúčastnil) Karla Gotta v Madison Square Garden, kdež by všechny jeho diváky tvořili další Karlové Gottové. Mno, jen si to představte ;).
Jak jsem již zmínil, Ray Charles se narodil v Georgii, v chudé, plně černošské vesnici a vyrůstal se svou matkou a mladším bratrem. Ten však ještě jako malý nešťastně umírá přímo před Rayovýma, v té době ještě otevřenýma a pět let starýma, očima a Ray se této hrůzostrašné vzpomínky a pocitu viny už do konce života nezbaví a pomoc rozhodně nenalezne ani u heroinu, ke kterému se později dostává.
Po dvou letech od smrti bratra dostává Ray Charles zelený zákal a oslepne. Díky výchově své rázné matky (jež později umírá v brzkém věku na následky přepracovanosti), se však naučí vysoké soběstačnosti a svůj handicap tak s mohutnými nápřahy trvale zakopává za toho posledního posměváčka a nedůvěřivce, s nimiž se po celý život setkává.
Roku 1948 se Ray vydává hledat štěstí do Seattlu, kde se ihned zabydluje v jednom místním klubu a po večerech tu vyhrává na klavír s přistavěným mikrofonem rytmické písničky, jež zvedají návštěvnost podniku přímo úměrně s tím, jak je zde Ray okrádán o zaslouženou mzdu. Při jeho kvalitách pro něj však není problém změnit místo, a tak za pomocí schopných lidí dopiluje svůj hudební styl a vydává první desku, následují další, při tom samozřejmě spousta koncertů, milenek, heroin, jenž si při dalekých cestách za vystoupeními nalezne cestu do jeho žil, aby tam koloval ještě po dalších circa 15 let, pak přijde na řadu manželka, změna vydavatelství, dítě… Mno a protože toho začíná být docela dost a začíná se nám tu vytvářet kombinace slučitelná asi jako pivo s ovocnými knedlíky, musí zákonitě přijít na řadu kolize. Ray Charles však přes všechny své problémy zanechal světu mimořádné dědictví, ať už jako výrazná postava ve vývoji několika hudebních směrů (jazz, r&b, rock-and-roll, gospel, country & western... - dosti se také podílel na změnách vnímání těchto často „hříšných“ žánrů širokou veřejností) a byl zapsán do mnoha síní slávy. I díky svému až novátorsky charismatickému projevu na mě, jako hudebního laika, působil Ray Charles za klavírem velmi podobně jako Jimi Hendrix s kytarou. Náš hrdina také přispěl k odstranění tvrdé rasové segregace, s níž se USA za první půlku jeho života potýkaly. Poté, co odmítal hrát ve své rodné Georgii před publikem rozděleném podle v té době populárních rasových předsudků, byl mu do tohoto státu na několik let zakázán vstup, aby to celé skončilo omluvou k jeho osobě a jeho písničkou Georgia on My Mind jako tamější hymnou.
Ve filmu uslyšíte logicky hodně Rayových písniček a Bontonfilm se je pokusí mimořádně, a s na filmový soundtrack u nás i mimořádnou reklamou, prodat i na DVD s originálními koncertními záběry pravého Raye. Náš hlavní hrdina však nebyl vždy jen kladným hrdinou a svým životním stylem bujarým jak Casanovův milostný život potrápil spoustu lidí.
I když se jedná o biografický snímek a tudíž bych se neměl bát spoilování a prozrazování zásadních momentů a životních obratů, Ray Charles Robinson u nás zas tak moc velké procento mozkové kůry průměrného filmového diváka nezabírá, takže nechám zbytek na obrázkovém vyprávění Taylora Hackforda. Snad jen bychom si měli připomenout, že Ray Charles zemřel 10. června 2004, což se z filmu nedozvíme, protože se zaobírá jen tím, co se stalo do roku 1965 – to je dobře, jinak by nepůsobil tak kompaktně a stal by se moc povrchním.
Co vás na Rayi asi nejvíc upoutá, je výjimečný herecký výkon Jamieho Foxxe, jenž by se dal pouštět na hereckých fakultách jako studijní materiál, a to bez přehánění. Jemu prostě a jednoduše toho Raye uvěříte a taky vám po shlédnutí filmu bude absolutně jasné, proč se ve všech sázkových kancelářích těší jeho nominace na Oscara tak nízkému kursu. Věřím, že Foxx si dal s přípravou na Raye opravdu velkou práci, což je však i potvrzováno různými klepy o jeho precisnosti ze všech stran, ať už se jedná třeba o hraní se clonami před očima apod. Jedná se dost možná i o Foxxovu životní roli, protože (já vím, lítá to sem taky odevšad, takže nic nového) je skutečnému Rayi zatraceně podobný a sám také na klavír hrál a studoval ho.
Režisér Taylor Hackford se zbytkem štábu už však tak výjimečnou práci nepředvádí (až tedy na kameru, ta působí také dost solidním dojmem, když využívá mimo jiné jemné „dokumentární“ roztřesenosti obrazu navozující větší pocit realističnosti).
Ray je vyprávěn veletradičním (ale ne špatným) způsobem, když sleduje Rayovu hudební kariéru, jeho osobní život a dohromady tak Hackford směruje svůj režisérský vypravěčský periskop, kterým divák na film nahlíží mezi tyto dva segmenty na „důsledky Rayova osobního života na jeho hudební kariéru“. Protože samotný snímek sleduje jen omezený úsek Rayova života, zážitky z dětství, které se hlavnímu hrdinovu neustále a živě vrací, vidíme v krátkých fashbacích prokládajících hlavní osu filmu. Mnoha invence se nedočkáme ani ze scénáře, který plyne asi tak divoce jako voda v hasičské nádrži (pokud tedy někde nehoří ...ehm).
Pokud jste velká fanynka či velký fanoušek Raye Charlese, věřím, že na film nedáte dopustit a až si ho koupíte na DVD, vystavíte si ho hned vedle mé fotky s podpisem a plakátu Jamieho Foxxe.
Pokud jí či jím naopak nejste, zkouknete pěkný filmek s excelentním výkonem herce v hlavní roli, pěknými rytmickými písničkami v pozadí, ale jinak s originalitou příliš nízkou na to, abyste za devadesát pět let na Cinemagu v anketě film století hlasovali pro Raye. Ale i tak se jedná stále o vysoce nadprůměrný film, který určitě stojí za to vidět, ještě než nám uteče z kin.
