5x2

Ve svém zatím posled­ním fil­mu zob­ra­zu­je a zachy­cu­je fran­couz­ský reži­sér Francois Ozon nej­sil­něj­ší chví­le v živo­tě mla­dé­ho páru Marion a Gillese. Film je, ale nato­čen pozpát­ku. Ne, neče­kej­te dru­hé Memento, jen na začát­ku vidí­me roz­chod a na kon­ci sezná­me­ní. Vidíme pět trnů v man­žel­ském vzta­hu, pět pří­bě­hu, kte­rý­mi se dostá­vá­me do jejich sou­kro­mí… Vidíme spo­le­čen­ské doho­dy, spo­ry, tou­hy, mar­nos­ti s nadě­jí, lás­ku s bez­na­dě­jí. Francois Ozon je vel­mi uzná­va­ným reži­sé­rem, kte­rý vět­ši­nou vždy roze­bí­rá part­ner­ské pomě­ry, důsled­ky jejich koná­ní a násled­ky jejich mlče­ní, na jejichž poza­dí se ode­hrá­va­jí sexu­ál­ně ote­vře­né scé­ny a výje­vy. Je pode­psán pod fil­my jako Kapky na roz­pá­le­ných kame­nech, 8 žen, Pod pís­kem, či Bazén. Jeho sním­ky nejsou něja­kým expe­ri­men­tem, kro­mě skvě­lých herec­kých výko­nů, nejsou vylo­že­nou fil­mo­vou podí­va­nou, jen chyt­rým fil­mem, na kte­ré cho­dí mno­ho lidí.

5x2… Marion (skvě­lá Valerie Bruni Tedeschi) a Gilles (Stéphane Freiss) se roz­vá­dě­jí. Podepisují žádost a lis­ti­ny, kdo co a jak, co dítě atd. Ale jejich odlou­če­ní není však tím kla­sic­kým pří­kla­dem těch­to kon­ců. Po zavře­ní kan­ce­lář­ských dve­ří se ote­ví­ra­jí ty hote­lo­vé. Oba, snad i oba dob­ro­vol­ně se v poste­li natu­ra­lis­tic­ky a syro­vě lou­čí s minu­los­tí, a víta­jí i nový začá­tek. Těžko se, ale říká napros­tý konec, těž­ko se najed­nou zaví­ra­jí ony závo­ry, kte­rý­mi se již jed­nou pro­šlo… Propojeni ital­ským hitem se oci­tá­me v dal­ším klí­čo­vém úryv­ku z jejich živo­ta, z jejich domác­nos­ti, kte­rá nám mno­ho napo­ví o našich „hrdi­nech“. Jsme svěd­ky dozná­ní, odha­le­ní, vypo­ví­dá­ní o sexu­ál­ních zku­še­nos­tech a nevěrách, a i divá­ky Ozonova oblí­be­né­ho téma­tu, milost­ných citů stej­né­ho pohla­ví. Zde v podo­bě Gillesova bra­t­ra. Po oka­mži­cích zavá­há­ní a trap­nos­ti se oci­tá­me ve tře­tí kapi­to­le zazna­me­ná­va­jí­cí porod jejich dítě­te. Těžkost při­znat si roli otce je dopro­vá­ze­na váž­ným kon­flik­tem. Gilles v sobě hle­dá sílu zajít do porod­ni­ce, za svou ženou, svým synem, kte­ré­ho nepo­zná­vá.
Marion půso­bí jako onen obět­ní berá­nek, jako „ten lep­ší“ ve vzta­hu, ale po pře­su­nu na jejich svat­bu se vše mění. První posvát­ná noc se mění na nesma­za­tel­nou ránu, směš­nou záplet­kou se tedy vybar­vu­jí oba. A při­chá­zí ten čas polo­žit si něko­lik otaz­ní­ků. Proč jsou vlast­ně spo­lu? Proč se bra­li? Proč si udě­la­li dítě? A co bylo důvo­dem jejich roz­cho­du? Kdo zapří­či­nil jejich roz­chod? Otázky, jejichž odpo­věď se ve fil­mu nena­chá­zí. Jednání obou postav se stá­vá tak jen umě­le vytvo­ře­ný­mi věta­mi scé­náris­ty. Pátá kapi­to­la doku­men­tu­je sezná­me­ní. Herci se začí­na­jí více smát, uče­sa­li se, oho­li­li a upra­vi­li, aby vypa­da­li mlad­ší a my zjiš­ťu­je­me, jak se vlast­ně potka­li. Ale ano, to se může stát, nic neob­vyk­lé­ho. Ale závě­reč­ná bez­rad­ná scé­na, kdy se potká­va­jí ráno na plá­ži, jem­ná zmín­ka o tom, že si tro­chu při­spa­li, a náh­lý roman­tic­ky efek­tiv­ní západ slun­ce roze­smě­je jis­tě kaž­dé­ho.

Není nijak těž­ké zori­en­to­vat se v ději, lid­ský mozek zvlád­ne mno­ho. Lehce se pohy­bu­je­me po slzách a úsmě­vech Marion a Gillese, nená­roč­ně sle­du­je­me jejich zápas. A jsme rádi, že něco podob­né­ho nemá­me, že si uvě­do­mu­je­me, jak je dob­ré zavzpo­mí­nat na lep­ší časy, na začát­ky, kte­ré vše odstar­to­va­ly. Film je nená­sil­ným odpo­čin­kem, u kte­ré­ho nej­ví­ce nechá­pu onu moti­va­ci ani jed­né posta­vy. Prokreslení cha­rak­te­ru asi ode­šlo z kina ven. Pro podí­va­nou o lid­ských vzta­zích a citech, tak tedy radě­ji dopo­ru­ču­ji film Mike Nicholse The Closer (Na dotek), kde vidí­me a chá­pe­me lás­ku a tou­hu jako strůj­ce jejich jed­ná­ní.