Slovenské drama Otec, vstupuje do českých kin poměrně záhy po své světové premiéře na festivalu v Benátkách. Zde bylo prezentováno v sekci Orizzonti, která se zaměřuje na mladé talentované filmaře (loni tu měl např. premiéru film After party Vojtěcha Strakatého). A podle český reportérů neměl film vůbec špatné ohlasy. Tak se na něj pojďme podívat.
Úvodem pár tradičních slov o tvůrci. Tereza Nvotová je slovenská herečka, scénáristka a režisérka hraných i dokumentárních filmů. Vystudovala a učí režii na pražské FAMU. Z jejích dokumentárních filmů můžeme vyzdvihnout snímky Ježíš je normální! (2008) nebo Mečiar (2017). Na poli hraného filmu pak debutovala filmem Špína (2017), který získal Českého lva za nejlepší střih a hlavní cenu české filmové kritiky za nejlepší film toho roku. Dále pak film Světlonoc (2022), který zazářil na festivalu v Locarnu (kde získal Zlatého leoparda za nejlepší film) a Sitges, z domácích cen získal Slnko v sieti pro nejlepší filmovou hudbu. Otec je tedy jejím třetím celovečerním hraným počinem.
Na tento film jsem se těšil již od té doby, co film začal čeřit vody české filmové žurnalistiky svým uvedením v Benátkách. Pravda, je to jeden z festivalů, na který se české filmy dostávají pravidelněji než třeba do Cannes, ale je to také áčkový festival, který dokáže domácí produkci „ukázat světu“. No a jaký tedy Otec je? Z mého pohledu to je lehký nadprůměr. Hlavně na Slovensko. Kladem jsou určitě dlouhé záběry, o kterých se v recenzích často hovoří. Ty dodávají filmu nádech realističnosti, kamera, která stále sleduje hlavního hrdinu, dává divákovi možnost s ním prožívat všechny důležité emoce a navozuje pocit, že jste součástí dané situace. Že nesledujete film, který někdo předem napsal, rozzáběroval, zrežíroval a sestříhal, ale naopak se jedná o reálnou situaci, u které byla náhodou kamera. Společně s tím je určitě nutné vyzdvihnout taky herecké výkony. Milan Ondrík je určitě jeden z nejlepších slovenských herců, kterému opravdu jdou ty těžké charakterní role a Otec mu dává skvělou příležitost ukázat čeho všeho je na plátně schopen. V roli manželky a matky mu pak zdatně sekunduje Dominika Morávková (jež se mimochodem objevuje ve všech filmech Terezy Nvotové) a která taktéž zvládá svou roli velmi přesvědčivě. Oba si zaslouží velkou poklonu už jen za tu skvělou kooperaci s pohyblivou kamerou. Kde si ale myslím, že film trochu pokulhává jsou takové drobné „úlety“. Momenty, kdy kamera „ulítne“ z poměrně realistického dramatu k „artovým“ prvkům, kterými se asi autorka snaží ilustrovat nějaké vnitřní myšlenkové a emocionální pochody hlavní postavy, ale myslím, že to vůbec není potřeba. Film se svou pohyblivou kamerou a silnými hereckými výkony by dle mého názoru ustál své téma i bez těchto zbytečných kudrlinek a možná by byl i mnohem lepší. Tyto momenty (jako záběry na hrající si děti, pračku plnou slepic, ptáky na obloze apod.) pro mě jenom zpomalují děj a vzdalují mě jako diváka od situace, kterou bych rád a se zájmem, díky jejímu realistickému zpracování i vnitřnímu napětí sledoval a svým způsobem mě tak i „štvou“. Což může občas být součástí vyprávěcí taktiky, ale myslím, že toto není ten případ.
I přes tuto drobou vadu bych vám Otce ke sledování určitě doporučil. Je to nejen důkaz, že na Slovensku mohou vznikat stejně dobrá díla jako v Čechách, ale i příklad dobře natočeného filmu na motivy podle skutečné události, který není zbytečně bulvární ani povrchní, ale naopak se noří do nitra svého příběhu citlivě a realisticky. A takových filmů bohužel vzniká pomálu.
