V dnešní srovnávací recenzi se zaměřuji na šest různých knih od různých autorů, které slibují čtenáři přínosné zpracování tématu mezilidské komunikace. Podívejme se společně, jak jednotlivé tituly v mém hodnocení obstály.
Prvním titulem je Umění komunikace s dětmi od Haima Ginotta. Na první pohled líbivá anotace láká na hutný obsah knihy, kde by měl čtenář nalézt něco nad rámec zmiňované „lásky a selského rozumu“. Bohužel já osobně jsem byla zklamána, neboť jsem očekávala něco zcela jiného, než autor naservíroval. Haim Ginott, občanským povoláním psycholog, radí rodičům konkrétní formulace, co mají svým dětem říkat v různých situacích. Nejenže jim vkládá slova do úst, ale zároveň jim vnucuje i své vlastní myšlenky. Například v případě, kdy rodič „přistihne dítě masturbovat,“ autor doporučuje přesná slova, která mají být pronesena – myslím si, že problémem není jen kulturní či náboženská příslušnost, ale i etika psychologa. Já s tímto přístupem zkrátka nesouhlasím – může vůbec někdo druhému radit, jak se má chovat v tak intimních situacích? Ne, nikdo nesmí druhému člověku radit. Manipulace je nepřijatelná, a to zvlášť od psychologa s terapeutickou praxí. I když je pravda, že v běžném životě často čelíme tomuto nešvaru – nevyžádaným radám, od odborníka bych očekávala spíše vedení dialogu než přikazování. Existuje zásadní rozdíl mezi tím, když někdo radí, co je správné, a když vede otevřenou komunikaci, která umožňuje vzájemnou dohodu a kompromis. Proto mě kniha zklamala natolik, že jsem ji neměla trpělivost dočíst – stále jsem měla pocit manipulativní rétoriky, kterou bych od psychologa neočekávala. Navíc jsem neobdržela to, co jsem hledala – a to přehled nějakých dost dobrých komunikačních metod, které by člověk naplnil obsahem vlastních slov. Kniha je vhodná pro čtenáře, kteří hledají návod, co říct v té které konkrétní situaci, aniž by museli sami příliš přemýšlet.
Druhou odbornou knihou je Empatická a asertivní komunikace od české autorky a psycholožky Olgy Lošťákové. Opět kniha od psychologa, čili už jsem byla ostražitá vůči možným manipulativním tendencím, které se někdy v této oblasti objevují. Knihu jsem však nedočetla celou, protože se poměrně rozsáhle věnuje emocím a jejich zpracování. Z tohoto důvodu bych ji spíše zařadila do oblasti terapie emocí nebo zvládacích technik než přímo pod komunikaci. V textu jsem nenašla to, co jsem od titulu s tímto názvem očekávala – konkrétní empatické a asertivní komunikační metody a techniky. Okřídlená rada psycholožky, že se máme tomu, co nás rozčiluje či zraňuje, jen zasmát, mi osobně připadala málo účinná. Navíc autorka nezmiňuje podstatný rozdíl mezi vtipem a jízlivou ironií a ne všemu se lze upřímně zasmát. V knize mi chyběl přehled konkrétních a praktických komunikačních nástrojů; namísto toho byla věnována převážná pozornost teoretickému rámci emocí, což samozřejmě s komunikací souvisí, ale pod tímto titulem bych očekávala větší zaměření na samotné komunikační dovednosti. Knihu jsem rovněž nedočetla, protože nebyla určena pro mě – kniha je vhodná pro ty čtenáře, kteří se chtějí zabývat svými emocemi a jejich zpracováním.
Třetí knihou je Respektovat a být respektován od českého psychologa Pavla Kopřivy. Svého času šlo o zcela průlomové dílo v oblasti respektujícího rodičovství, avšak při současném čtení, přibližně patnáct let po prvním vydání, už na mě kniha nepůsobí tak silným dojmem. Ačkoli je často považována za jakousi bibli tohoto přístupu, nelze ji označit za bezchybnou. V textu jsem narazila na některé pasáže, které lze vnímat jako manipulativní, například použití černobílého klamu, který je prezentován jako respektující přístup. Podobných momentů je v knize více. Ačkoliv došlo k jejímu přepracování a novému vydání, nejsem zcela přesvědčena, zda tato publikace stále plně odpovídá současným potřebám a očekáváním společnosti, zda je stále žádaná, nebo zda byla již překonána novějšími přístupy – například knihou od Naomi Aldort, kterou lze také nazvat současnou biblí skutečné respektující výchovy, ne pouze té pseudo-respektující.
Čtvrtou a poslední knihou je Umění jednat s lidmi 2 psychologa Jaroslava Štěpaníka. Kniha je sice bohatě doplněna cvičeními a úkoly, ale v jádru pojednává o suché teorii komunikace bez praktických ukázek dialogů. Pádnější komunikační techniky jsem objevila až v samotném závěru knihy, a i ty mi připadaly stručně podané a postrádající hlubší praktické ukotvení na konkrétních příkladech, které by teorii názorně ilustrovaly. Co se mi na knize líbilo, byly autorovy humorné příběhy, kterým jsem se musela nenuceně zasmát. Za vydařenou považuji pasáž věnovanou silové komunikaci, jež byla zpracována poměrně vyčerpávajícím způsobem. Kniha sice obsahuje část věnovanou asertivním technikám, nicméně uváděné příklady, soustředěné především na firemní prostředí, mi osobně nevyhovovaly, neboť se v nich člověk zkrátka nenašel – já bych očekávala spíše ilustrace situací v lidské rovině, něco ze života blízké běžným mezilidským vztahům. Kniha nebyla špatná, ale bohužel, celkově jsem zde nenašla to, co jsem hledala – tedy aktuální a prakticky využitelné komunikační techniky, neboť ty uvedené mi přišly spíše tradiční a dnes už částečně překonané.
Pátou knihou je Nenásilná komunikace v praxi od amerického psychologa Marshalla Rosenberga. Kniha není rozhodně špatná, naopak bych ji označila za poměrně zdařilou. Zabývá se tématem já-výroku, byť toto téma je zpracováno spíše okrajově. Hlavní těžiště knihy bych přirovnala k memoárům autora, který čtenáři zprostředkovává své zkušenosti z pořádaných školení své komunikační metody, zážitky z jednání s vězni ve věznicích, včetně popisů rozhovorů s klienty, nebo náročných situací ve vlastní rodině i hádky se svými vlastními dětmi. Nahlížíme tak do soukromí psychologa, který odkrývá pravdu, že ani on není dokonalý - upřímně přiznává, že i on někdy ve výchově svých dětí narazí na obtíže a nejedná vždy v souladu s ideálními pravidly. Publikace obsahuje příklady dialogů, kde je já-výrok využíván v praxi, avšak postrádala jsem zde systematické vysvětlení metody či konstrukt samotné metody jako takové. Rovněž mi chyběly informace, že existuje vícero druhů já-výroku, nejen já výrok v širším a užším významu. Kniha mě zaujala zejména pro svou výpravnou podobu, že jsem ji přečetla celou během jednoho jediného dne, neboť se jedná o útlou knížku. Bohužel, přesto bych ocenila, kdyby se kromě jednoho konkrétního druhu já-výroku věnovala i ostatním komunikačním metodám.
A poslední knihou, kterou zde zmiňuji, je moje vlastní publikace 10+ komunikačních metod, již jsem věnovala svému synovi. Ráda bych představila, co čtenář v této knize najde a co mne vedlo k jejímu sepsání. Kniha vznikla z mé osobní potřeby nabídnout přehled širší palety dost dobrých komunikačních metod, kterými podle mých zkušeností a pozorování běžně člověk nedisponuje – podnětem mi byly nejen mé vlastní prožitky, ale i zpětná vazba od lidí z mého okolí či z diskusí na sociálních sítích, kde se často ukazuje, že v oblasti komunikace mnoho lidí tápe (včetně profesionálů). Poměrně nová kniha 10+ komunikačních metod nabízí čtenářům především přehled různých existujících přístupů ke komunikaci. Odborný text, podaný srozumitelnou a přehlednou formou, se věnuje následujícímu výčtu rozličných komunikačních metod: Asertivní techniky, parafrázování, papouškování, zrcadlení, pasivní naslouchání, aktivní naslouchání, já-výrok; ty-výrok; ano, ale; ano a; NVC a další. Výhodou této nabídky respektujících a nenásilných způsobů komunikace je možnost svobodného výběru – čtenář si může zvolit přístup, který mu nejvíce vyhovuje, a naplnit jej vlastním obsahem, vlastními slovy. Cílem knihy je inspirovat k autentické komunikaci bez podsouvání slov či myšlenek a bez manipulace. Navíc také přináší popis závadných komunikačních stylů, jako jsou arogantní, alibistická a silová komunikace, manipulace, agrese a mikroagrese, pasivní agrese, pasivita, soupeření a rivalita v komunikaci, sarkasmus, kritika a komunikační šum. Osobně bych tuto knihu uvítala ve svém životě již před dvaceti lety – věřím, že by mi tehdy mohla v mnohém usnadnit cestu v oblasti komunikace.
