Inkarnace | Incarnate [40%]

Hororových podí­va­ných, kte­ré kaž­do­roč­ně cho­dí do naší kino­dis­tri­buce bývá nespo­čet. S jejich kva­li­tou to ovšem zpra­vi­dla nebý­vá kdo­ví­ja­ké. Přesto zna­me­na­jí pro dis­tri­bu­to­ry poměr­ně snad­né pení­ze, pro­to­že divá­ků, kte­ří se rádi v kinech v rám­ci večer­ních pro­jek­cí tro­chu bojí, je dosta­tek. Na podob­né pub­li­kum cílí také novin­ka, kte­rá ve čtvr­tek vstou­pi­la do čes­kých a slo­ven­ských kin. Nový horor Inkarnace sli­bo­val moder­ní poje­tí téma­tu exor­cis­mu. Jak ale tenhle sní­mek nako­nec dopa­dl?
Dr. Seth Ember (Aaron Eckhart) je poně­kud nekon­venč­ním exor­cis­tou. Před lety při­šel během auto­ne­ho­dy o svo­ji man­žel­ku a syna jen pro­to, že se roz­ho­dl svůj dar pro kon­takt s nad­při­ro­ze­nem igno­ro­vat. Nyní, odká­zán na inva­lid­ní vozík, vstu­pu­je pří­mo do mys­li svých paci­en­tům a vyhá­ní odtud zlé démo­ny pěk­ně ruč­ně a struč­ně. Ne všech­no ovšem bude tak jed­no­du­ché v pří­pa­dě jeho nej­no­věj­ší­ho paci­en­ta, posed­lé­ho 11 leté­ho chlap­ce (David Mazouz), kte­ré­ho pose­dl démon zod­po­věd­ný za úmr­tí jeho man­žel­ky a syna...

Inkarnace mohl být hod­ně zají­ma­vý sní­mek. Ostatně aktu­a­li­za­ce zaběh­nu­tých sché­mat, zvláš­tě v pří­pa­dě tak čas­to pro­pí­ra­né­ho exor­cis­mu skrý­va­la v dob­rých rukou znač­ný poten­ci­ál. Problém ovšem je fakt, že Brad Peyton schop­né ruce roz­hod­ně nemá. Předvedl to loni se svým San Andreas, před­vá­dí to i ten­to­krát. To co totiž moh­lo být za jiných pod­mí­nek poměr­ně zají­ma­vě poja­té video­béč­ko, se mění pod jeho dohle­dem v nepří­liš děsi­vý, nepří­liš atmos­fe­ric­ký a doce­la nud­ný žán­ro­vý patvar, po kte­ré zůsta­ne spí­še podiv­ná pachuť než coko­liv jiné­ho. Nápady i zají­ma­vá téma­ti­ka by tu byla, výsle­dek ale půso­bí spí­še jako trestu­hod­ně pro­mar­ně­ná šan­ce, kte­rá o to víc zabo­lí v pří­pa­dě Aarona Eckharta, pro kte­ré­ho je to dal­ší naděj­ný pro­jekt s tra­gic­kým výsled­kem. 

Hlavním pro­blé­mem toho­to horo­ru je pře­de­vším to, že postrá­dá jakou­ko­liv děsi­vost. Posednutí démo­ny a děsi­vé výplo­dy fan­ta­zie naru­še­né mys­li jsou poměr­ně ever­gre­e­ny v rám­ci horo­rů a thrille­rů, Inkarnace ovšem nezvlá­dá ani tyto osvěd­če­né ber­lič­ky pro­dat. Hrdinové se pohy­bu­jí poměr­ně neob­rat­ně napsa­ným dějem bez vět­ších emo­cí. Snaha umě­le vytvo­řit něja­kou myto­lo­gii a atmo­sfé­ru tu je, ovšem vyzní­vá naprázd­no. Film se navíc spo­lé­há na množ­ství pseu­do­te­o­rie, kte­rou zahl­tí divá­ka bez sna­hy ji vlast­ně nějak rozum­ně­ji vysvět­lit. Dostane tedy hlav­ně stro­hé vysvět­le­ní s pří­sli­bem něče­ho víc, co vlast­ně nikdy nepři­jde.  

Když ovšem film nezvlá­dá vytvo­řit tu správ­nou atmo­sfé­ru a záro­veň nedo­ká­že pře­svěd­či­vě pro­dat už tak jed­no­du­chý pří­běh,  o kte­rý v jádru jde, co vlast­ně nabí­zí? V pod­sta­tě sluš­né­ho Eckharta, kte­rý klič­ku­je laci­nou vari­a­cí na vše již sto­krát vidě­né, kde i ty zají­ma­věj­ší nápa­dy uto­pí vlna nud­né­ho a nepří­liš zají­ma­vé­ho či napí­na­vé­ho balas­tu. Inkarnace ply­ne a vy nabý­vá­te čím dál tím vět­ší dojem, že strach, napě­tí či něja­ká emo­ci­o­nál­ní reak­ce se nedo­sta­vu­je a jedi­ný pocit, kte­rý se vám bude drát na mysl, je kolik času u fil­mu ztra­tí­te. 

Audiovizuálně se totiž také nejed­ná o kdo­ví­ja­kou pec­ku a tak v pod­sta­tě není moc, kvů­li čemu film vlast­ně dopo­ru­čit. Ono když hned něko­lik prv­ků v rám­ci fil­mu odha­lu­je fakt, že film ležel dva roky v tre­zo­ru (dokon­čen byl před rokem a půl), nějak nena­lé­zám důvod k tomu, proč jej někdo z toho tre­zo­ru vůbec vyta­ho­val. Spíše než něčím novým je totiž deri­vá­tem jiných úspěš­ných zna­ček, kte­rý kro­mě pra­pů­vod­ní­ho nápa­du nepři­ná­ší žán­ru nic nové­ho či vůbec zají­ma­vé­ho. 

I pokud tedy jsou horo­ry vaší pra­vi­del­nou fil­mo­vou stra­vou, dopo­ru­ču­ji radě­ji obe­zřet­nost před návště­vou kina. To co totiž vypa­dá z pro­pa­gač­ních mate­ri­á­lů jako tro­chu laci­né ale při­tom nápa­di­té horo­ro­vé béč­ko, je ve výsled­ku fil­mem, u kte­ré­ho je výsle­dek pod­stat­ně smut­něj­ší. Neskutečně pro­mr­ha­ný poten­ci­ál je to, co se při pohle­du na film dere na mysl nej­ví­ce. Nudné, neza­jí­ma­vé, bez atmo­sfé­ry a s tak laci­ným zpra­co­vá­ním, že se závě­reč­né při­pra­vo­vá­ní půdy pro pří­pad­né pokra­čo­vá­ní zdá spí­še jako výsměch, než coko­liv jiné­ho.