Jsou knihy, které pojednávají čistě oborově o konkrétní záležitosti a jsou zacíleny výhradně na laickou/odbornou veřejnost. Pak jsou také knihy jako je „Sobecký gen“, který se snaží přistát v knihovničce odborníka i laika. Já patřím do té druhé skupiny. Biologie nikdy nebyla mé hobby.
Sobecký gen ale lze číst i jinak, než jen jako biologickou teorii evoluce vyprávěnou skrze pozadí motivace sobeckosti našich genů. Zároveň se totiž jedná o pozoruhodnou knihu ohledně mnoha jiných (společenskovědních) oborů.
Autor se soustředí na vysvětlení mnoha jevů z pohledu sobeckých genů, tedy nikoliv na základě teorie skupinového výběru. Tyto geny jsou „sobecké“, neboť spolu soutěží o své místo na slunci už od doby svého života v „prapolévce“. To, že jsou sobecké, ale nevylučuje jejich možnou spolupráci.
Z tohoto hlediska jsou pak všechny organismy jen „vehikly“, jež byly „zkonstruovány“ proto, aby sloužily genům.
Teorie sobeckého genu nám může dát odpovědi na otázky, kde jiné teorie mají podstatné trhliny, jedná se například o rodičovské investice do potomka, původ altruismu, proč praktikujeme sex tak, jak to děláme, apod.
Dawkins přichází také se zajímavým termínem „mem“, který je genům v mnohém podobný, jedná se o jednotku kulturního přínosu, která se dostala i do oficiálních jazykových slovníků.
Kniha je to dostatečně známá, takže jakákoliv další specifikace by byla jen oním pověstným nošením dříví do lesa.
