Léto 1996, Amerika žije letními olympijskými hrami pořádanými v Atlantě. Třiatřicetiletý člen olympijské ochranky Richard Jewell si během doprovodného koncertu všimne podezřelého batohu, v němž je nalezena aktivovaná nálož. Ta sice nedlouho poté vybuchne a zraní mnoho lidí, leč i tak se díky Richardově bdělosti a dbaní na dodržování bezpečnostního protokolu podaří spoustu životů zachránit. Z Richarda je chvíli oslavovaný hrdina, záhy se z něj však stane hlavní podezřelý, protože vyšetřovatele z FBI napadne, že tam tu bombu dal možná sám, aby se pak jejím nalezením proslavil (a navíc coby obézní běloch s minulostí pofidérních zaměstnání a drobných přečinů, žijící u matky a toužící po práci u policie, až příliš odpovídá profilu typického útočníka). Načež je (aniž by byl obviněn) nelítostně vláčen médii, která se zprávy o podezření pochopitelně lačně chytí.
 |
| Zdroj fotek: Vertical Entertainment |
Drama Clinta Eastwooda Richard Jewell, inspirované jak skutečnými událostmi, tak novinovým článkem a knihou, jež se Jewellovu případu věnovaly, tematicky připomíná jeho tři roky starý snímek Sully: Zázrak na řece Hudson – také v něm jde o vylíčení útrap člověka, jemuž se jeho přínosný skutek nakonec vymstil. Richard (Paul Walter Hauser) je starostlivý dobrák, který vzhlíží k ochráncům společnosti, zároveň je ale díky své naivitě, prostosti, upřímnosti a fyzickému vzhledu pro leckoho bezbranným terčem, s nímž je snadné zamést. Oporou je mu tudíž kromě jeho matky (na Oscara nominovaná Kathy Bates) především zručný právník (Sam Rockwell), s nímž se Richard seznámil v jednom ze svých předchozích zaměstnání. Naopak za padouchy jsou v příběhu zejména křivácký agent FBI (Jon Hamm), který se snaží Richarda zahnat do kouta pomocí neférových metod, a arogantní dravá novinářka (Olivia Wilde), jejímž primárním zájmem je dostat své texty na titulní stránky bez ohledu na cokoli.
Reálné události tudíž Clint Eastwood využívá ke kritice státních vyšetřovatelů, kteří se sami dopouštějí závažných přestupků, leč všechno včetně dost necitelných a nekalých praktik jim prochází čistě proto, že reprezentují vládu Spojených států. Stejně kriticky se vyjadřuje k médiím a jejich zaměstnancům, kteří se pouze pachtí za senzacemi a jde jim jen o čtenost a výdělky a neváhají tvořit ožehavé pomlouvačné články třeba i na základě nepodložené podezíravé šeptandy.
K lineárně vyprávěnému příběhu o tom, jak jednomu nevinnému člověku krátce hrozilo zatčení (a potenciálně i trest smrti) a během tohoto období došlo k naprostému zničení jeho pověsti, přistoupil Clint Eastwood se svou obvyklou filmařskou poctivostí a starosvětskostí a i tentokrát platí to, co pro většinu jeho filmů z poslední doby – že natáčí až překvapivě dobře na režiséra, jemuž bude brzy devadesát let (konkrétně letos v květnu). Přitom i v tomto věku plodí filmy s nebývalou frekvencí – jeho předchozí počin s názvem Pašerák měl českou premiéru ani ne před rokem.
Jakkoli je ale Eastwood stále režijně schopen dostát svým vizím, s vyprávěním příběhu je to o trochu horší, za což nese vinu i scenárista Billy Ray (Kapitán Phillips). Film totiž osudy Richarda Jewella pojímá místy až příliš zkratkovitě a v závěru dokonce vypouští řadu načatých motivů a linií, aniž by je patřičně zakončil. V průběhu filmu např. Richard podstoupí test u detektoru lži, což pak ale není k ničemu využito. Prvních několik minut filmu zabírá desetileté období, během něhož děj několikrát překotně poskočí v čase, aniž by byl jakýkoli časový posun dostatečně znát (a s product placementem je tu zacházeno skoro tak špatně jako v leckterých českých komediích). Závěr zas není dostatečně emocionálně vytěžený, protože film skončí rychle, aniž by nechal doznít ledacos z toho, co na vyšetřování Richardovy osoby přímo navazovalo, takže to vypadá, jako kdyby jeho případ neměl skoro žádnou dohru a že za chyby, jichž se vyšetřovatelé a novináři dopustili, nikdo nezaplatil.
Co se ale Easwoodovi a skvělým hercům povedlo prvotřídně, je vykreslení titulního hrdiny jako člověka, který se ze všech sil snaží jen pomáhat a se všemi to myslí dobře, ale zároveň sám sebe neustále nechtěně podkovává vším, co dělá a říká (díky čemuž je snadné s ním soucítit). Je to trochu legrační i tragické zároveň, občas i patřičně dojemné a vyprávěné v přiměřeném tempu. A Clint Eastwood to vše natáčí se stále pevnou režijní rukou a s lehkostí a nenuceností, jakou by mu mohli závidět leckteří i mnohem mladší filmaři.
