Rozbitý svět, aneb kolik tlaku může dítě snést

Photo © StudioCanal

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

Zprostředkování svě­ta dospí­va­jí­cích, tzv. žánr Coming-of-age, je zpo­pu­la­ri­zo­vá­no pře­de­vším kni­ha­mi jako Kdo chy­tá v žitě, Ten, kdo sto­jí v kou­tě nebo Jako zabít ptáč­ka. Méně zná­má, avšak tema­tic­ky podob­ná kni­ha z roku 2008 s názvem Broken od Daniela Claye se sta­la před­lo­hou pro fil­mo­vé zpra­co­vá­ní v režii Rufuse Norrise.

Skunk (Eloise Laurence) je jede­nác­ti­le­tá dív­ka nemoc­ná dia­be­tem. Žije v malém měs­teč­ku v Anglii se svým otcem (Tim Roth), bra­t­rem (Bill Milner) a chů­vou Kasiou (Zana Marjanovic). V okol­ních domech žijí dvě rodi­ny. Oswaldovi – tři dospí­va­jí­cí dce­ry Sunrise (Martha Bryant), Susan (Rosalie Kosky-Hensma) a Saskia (Faye Daveney) a jejich otec (Rory Kinnear), jehož žena zemře­la a Buckleyovi – man­žel­ský pár a jejich dospě­lý men­tál­ně posti­že­ný syn Rick (Robert Emms).  Příběh začí­ná, když pan Oswald bru­tál­ně zbi­je Ricka, jeli­kož byl jeho dce­rou obvi­něn ze zná­sil­ně­ní. Ačkoliv se u sou­du uká­že, že obvi­ně­ní bylo faleš­né, Rick se psy­chic­ky zhrou­tí a je poslán na léče­ní, kde Skunk Ricka navště­vu­je. Aby dra­ma­tu v jejím živo­tě neby­lo málo, Kasia se roze­jde se svým pří­te­lem Mikem (Cillian Murphy), kte­rý je oblí­be­ný uči­tel Skunk, a začne cho­dit s jejím otcem. Do toho vše­ho se její kluk Dillon (George Sargeant) odstě­hu­je. Skunk tak postup­ně zůstá­vá na všech­ny své pro­blémy sama.

Příběh byl vysta­věn do jis­té míry retrospek­tiv­ní kom­po­zi­cí, což způ­so­bo­va­lo, že se v něm divák v prů­bě­hu snad­no ztra­tí. Na kon­ci však dojde kohe­rent­ní­ho cel­ku, kde všech­ny mož­né linie sply­nou v jed­nu. Samostatné roz­vět­ve­ní pří­bě­hu však způ­so­bi­lo jiný pro­blém, a sice že nezbyl pro­stor pro dosta­teč­né vykres­le­ní vzta­hů mezi posta­va­mi. Například Rick a Skunk. Jejich vztah pří­běh ote­ví­ral a uza­ví­ral, v čemž byla krás­ná sym­bo­li­ka, avšak čím byl zrov­na jejich vztah tak výji­meč­ný se děj tolik neza­o­bí­rá. Dějově se tedy spí­še, než o pří­běh jed­ná o koláž něko­li­ka sebe ovliv­ňu­jí­cích pří­bě­hů, kte­ré se všech­ny něja­kým způ­so­bem Skunk dotý­ka­jí, nebo je pří­mo jejich hyba­tel­kou.

Na fil­mu je výrazná prá­ce se sym­bo­ly. Všechny jsou zde dota­že­né do kon­ce a dodá­va­jí fil­mu umě­lec­kou hod­no­tu a jis­tou nara­tiv­ní nad­stav­bu. Například žlu­tý kbe­lík, ve kte­rém lze vidět čis­to­tu a kon­t­ro­lu nad ní, je na začát­ku Rickovi vyra­žen z rukou a roz­bi­tý a on je pře­ve­zen na léče­ní. Poté se s tím­to sym­bo­lem pra­cu­je i v prů­bě­hu sním­ku a na kon­ci vidí­me, že Rick nako­nec opět kbe­lík drží v rukou. Zmíním napří­klad ješ­tě vra­ko­viš­tě a vra­ky jako tako­vé. Na vra­ko­viš­tě Skunk cho­di­la, když potře­bo­va­la utéct od stre­su a dra­ma­tu živo­ta dospí­va­jí­cí­ho. S vra­ky se tam potom pra­cu­je jako se sym­bo­lem dočas­né jis­to­ty, kte­rý se však může kdy­ko­liv roz­pad­nout. V recen­zi na Ticho 6-9 jsem kri­ti­zo­val pře­sy­ce­nost meta­fo­ra­mi a jejich nedo­ta­že­nost, zde tedy můžu říct, že sym­bo­ly fun­go­va­li tak jak měli a pozor­ný divák jich jis­tě najde víc.

Na čem však film stál pře­de­vším jsou her­ci. Výkon Eloise Laurence je na její věk vel­mi půso­bi­vý. Nemá pro­blém s emoč­ně vypja­tý­mi scé­na­mi a záro­veň zvlá­dá udr­žo­vat auten­ti­ci­tu. Stejně tak tro­ji­ce dívek Bryant, Daveney a Kosky-Hensma, kte­ré hrá­li Oswaldovo dce­ry. Na film s téma­ti­kou dospí­vá­ní je nut­né mít oprav­du talen­to­va­né dět­ské her­ce, a to se zde poved­lo. Cillian Murphy zde také opět uká­zal svou vše­stran­nost v roli Mika. Největší tahoun však byl Robert Emms jako Rick. Emočně nepo­chyb­ně nej­těž­ší role a na ztvár­ně­ní a pocho­pe­ní urči­tě nej­kom­pli­ko­va­něj­ší. Vedle DiCapria ve fil­mu Co žere Gilberta Grapea jde o nej­lep­ší ztvár­ně­ní men­tál­ně nemoc­né oso­by, co jsem kdy viděl.

Co se hudeb­ní slož­ky týče, sní­mek dob­ře pra­cu­je s tichem. Zároveň však ví, kde má dát jakou hud­bu. Nejde sice o žád­né pro­myš­le­né sym­fo­nie, ale pro­s­to­ta hud­by jen dob­ře vykres­lí atmo­sfé­ru pros­té­ho živo­ta, kte­rou se film sna­ží pře­dat.

Celkově zhod­no­ce­no, jde tedy o zda­ře­nou kniž­ní adap­ta­ci, kte­rá bez­po­chy­by zane­chá sil­nou emoč­ní sto­pu. Buďte jen při­pra­ve­ní na občas­né zma­te­ní v prů­bě­hu fil­mu v důsled­ku kom­po­zi­ce pří­bě­hu. Nevypínejte před kon­cem, sli­bu­ji, že na kon­ci to bude dávat smy­sl. Pozorně sle­duj­te sym­bo­ly a meta­fo­ry, pří­běh vám to krás­ně dobar­ví. Mé cel­ko­vé dojmy hod­no­tím 7,5/10.