ROZHOVOR: Kusy historie jsou v nás obtisknuté navždy…

Síť snů vzni­ká ve chví­li, kdy se vám do živo­ta vnu­tí dáv­né posel­ství. Máte-li rádi pří­běhy, v nichž se pro­lí­na­jí dvě dějo­vé linie, je Petra Kubašková ta pra­vá autor­ka pro vás. A asi nebu­de­me dale­ko od prav­dy, když bude­me tipo­vat, že s tako­vým typem pří­bě­hu a romá­nu pros­tě musí autor cho­dit spát i s ním vstá­vat. Protože ho má v hla­vě. Směle tedy do roz­ho­vo­ru:

Síť snů. Vaše prvo­ti­na. Proč zrov­na sny?

Sny mě nějak pro­vá­ze­jí od dět­ství – teď mám na mys­li ty pra­vé, kte­ré se nám zda­jí v noci. Zatímco někdo tvr­dí, že se mu sko­ro nikdy nic nezdá, já to mám nao­pak. Noci, kdy si nepa­ma­tu­ju sen, bych moh­la spo­čí­tat na prs­tech jed­né ruky. Většinou je jich něko­lik za noc.

Zlých nebo pří­jem­ných?

Tak na stří­dač­ku.

Ve vaší kni­ze se stří­da­jí dvě časo­vé rovi­ny. Máte kro­mě snů i vztah k his­to­rii?

Ano, a kon­krét­ně tyhle pra­sta­ré kul­tu­ry mě vždy oslo­vo­va­ly svou mysti­kou. Na peda­go­gic­ké fakul­tě nám zrov­na prehis­to­rii před­ná­šel báječ­ný pan docent, kte­rý nám hod­ně vyprá­věl o ritu­ál­ních před­sta­vách teh­dej­ších lidí. Už teh­dy mě to zau­ja­lo. Bázeň vůči zemře­lým, úcta k při­ro­ze­ným cyk­lům.

Kde a kdy vás tedy napadla ta úpl­ně prv­ní myš­len­ka, kte­rá ved­la k napsá­ní kni­hy?

No, vlast­ně sko­ro přes­ně tam, kde začí­ná Moničin pří­běh. Cestou kolem muzea. Jednou jsme šli kolem Nové budo­vy Národního muzea – pro­to­že ta sta­rá je dlou­ho­do­bě v rekon­struk­ci – a já jsem si vzpo­mně­la, že jsem tam kdy­si vidě­la kost­ru skr­čen­ce. Tak jsem tam posla­la Moniku a obda­ři­la ji schop­nos­tí vidět tro­chu dál než běž­ný smr­tel­ník.

To je tro­chu mor­bid­ní začá­tek.

Možná, ale přes­ně o to jde. Dnes vidí­me kos­ti, ale za nimi sto­jí pří­běh. Ten už se nikdy nedo­zví­me, ale něja­ký tam byl. A tak jsem si ho vymys­le­la.

Bylo to nároč­né téma? Kde jste hle­da­la pod­kla­dy a infor­ma­ce?

Náročné snad ne, mož­ná tedy časo­vě. Informace dostup­né jsou, jen si musí­te hod­ně domýš­let. Písemné pra­me­ny z doby bron­zo­vé na našem úze­mí zkrát­ka nevzni­ka­ly, zdej­ší lidé ješ­tě nepo­u­ží­va­li písmo. Ale zane­cha­li hmot­né památ­ky, tako­vý vzkaz – někdy neú­mysl­ný – od minu­lých gene­ra­cí. Dochovalo se jen to, co zachrá­ní ze země arche­o­lo­go­vé.

Spolupracovala jste s něja­ký­mi?

Během psa­ní ješ­tě ne, ale po vydá­ní kni­hy jsem navá­za­la kon­takt s mla­dou paní arche­o­lož­kou, kte­rá mi byla ochot­ná vyprá­vět o jejich prá­ci. V našem loun­ském muzeu zrov­na pro­bí­ha­la výsta­va bron­zo­vé­ho pokla­du, kte­rý spa­dal přes­ně do doby, v níž žila jed­na z mých postav. Vidět ty tisí­ce let sta­ré věci, nale­ze­né neda­le­ko od mého byd­liš­tě, bylo pros­tě úžas­né. Archeology upřím­ně obdi­vu­ji, pro­to­že jejich prá­ce čas­to spo­čí­vá v tom, že vytáh­nou ze země hrou­du hlí­ny, ve kte­ré je scho­va­ný střep. Na nich potom je, aby ho správ­ně zařa­di­li. Ty pospo­jo­va­né nebo čás­teč­ně pospo­jo­va­né a naleš­tě­né před­mě­ty v muzeu jsou už výsled­ný pro­dukt, ale za ním je dlou­ho­do­bé a mra­ven­čí úsi­lí.

Proč jste nena­psa­la kni­hu jen o minu­los­ti?

Právě kvů­li tomu pro­po­je­ní minu­los­ti se sou­čas­nos­tí. Věřím, že i tyhle pra­vě­ké kul­tu­ry a před­sta­vy jsou v nás stá­le nějak obtisk­nu­té a zako­ře­ně­né. Historie nám má stá­le co vyprá­vět.

Je vám blíz­ká i sou­čas­ná hrdin­ka - Monika?

Je. Nebo spíš mě tako­vé typy okouz­lu­jí. Monika je spo­je­ním jem­né­ho žen­ství a vnitř­ní odva­hy. Kupodivu se to nevy­lu­ču­je. Mám ráda sílu, kte­rá se nut­ně nemu­sí pro­je­vo­vat nave­nek.

Myslela jsem tro­chu i Moničin „ved­lej­šák“. Jestli to správ­ně chá­pu, bokem si při­vy­dě­lá­vá jako kar­tář­ka.

Ano. Monika je pros­tě hod­ně intu­i­tiv­ní. Právě díky tomu ale doká­že spo­lu­pro­žít s dru­hou hlav­ní hrdin­kou, Nahu, její pohnu­tý pří­běh.

A jak to s kar­tář­ka­mi máte vy? Byla jste někdy u něja­ké?

Tak teď bych měla říct, že dáme do závor­ky „potu­tel­ný smích“. Ano, byla. A mám dobrou i špat­nou zku­še­nost. Jednu jsme kdy­si navští­vi­ly i ve dvo­ji­ci s kama­rád­kou. Od kar­tář­ky může­te ale odchá­zet s úsmě­vem i s plá­čem, to už zále­ží hod­ně na ní samot­né a je to rizi­ko, s nímž se musí počí­tat.

Knihou se pro­lí­ná zlý duch. Jaký je váš cel­ko­vý vztah k ezo­te­ri­ce a ducha­ři­ně?

Tak před tím dru­hým mám vel­ký respekt, seri­á­ly o lov­cích duchů občas sle­du­ji, ale pak se večer bojím tmy. A ohled­ně ezo­te­ri­ky, pokud vás ezo­te­ri­ka zají­má, musí zůstat kama­rá­dem, nesmí vás začít ovlá­dat. Pořád to ale obo­jí sou­vi­sí s věc­mi mezi nebem a zemí. Toto mě láka­lo od dět­ství, záha­dy Arthura C. Clarka jsem hlta­la už jako malá. Ale jinak jsem dost prak­tic­ky zalo­že­ný člo­věk.

Nevylučuje se to?

Pro mě ne. Ale je jas­né, že kaž­dý s tím nemu­sí sou­hla­sit. Já ale jed­nou měla věš­tec­ký sen o tom, co si vytáh­nu z vel­ké a těž­ké zkouš­ky ze svě­to­vé­ho stře­do­vě­ku, a od té doby jsem s vyná­še­ním kate­go­ric­kých sou­dů opa­tr­ná. V té chví­li jsem ho nezužit­ko­va­la, pro­to­že jsem mu samo­zřej­mě moc nevě­ři­la, ale potvr­dil se. Bohužel se ten sen už u žád­né zkouš­ky neo­pa­ko­val. V tako­vých situ­a­cích by člo­vě­ku Moničina jas­no­vid­nost při­šla vhod.

Je ješ­tě něco, kro­mě jas­no­vid­nos­ti, co svým posta­vám závi­dí­te?

Odvahu. Monika si jed­na­la po svém, takří­ka­jíc věr­na své­mu srd­ci. Nebyla to sice rebel­ka v tom smys­lu, že by si natu­ži­la číro a při­da­la se k pou­lič­ní­mu gan­gu, ale vždy našla sílu se vze­přít a jed­nat zkrát­ka dle své­ho srd­ce a pře­svěd­če­ní. Jen při­tom nepo­tře­bo­va­la zapa­lo­vat popel­ni­ce. No a Nahu, to už byl jiný level. To je ale na kni­hách prá­vě to krás­né, může­te si s nimi odžít i oprav­du hod­ně divo­ké osu­dy, a jako autor máte navíc v rukou jejich režii. Mimochodem, když se vrá­tím k Monice, tak k jejím fia­lo­vým vla­sům mě inspi­ro­va­la jed­na Japonka v met­ru. Měla tak nád­her­né vla­sy, že jsem oka­mži­tě zna­la Moničinu bar­vu.

Musela jste se občas autor­sky poprat s tím, že se posta­va cho­vá dia­me­t­rál­ně odliš­ně od vás?

Ano. V pří­pa­dě zápo­rá­ka Variho. U něj kro­mě toho, že to byl chlap a já pros­tě uva­žu­ju jako žen­ská, ješ­tě vstu­po­va­lo do hry, že to byl extrém­ní hnu­sák, bez­cit­ný a kři­vý, ale nako­nec neby­lo tak těž­ké se na něj „pře­pnout“. Takové arche­ty­py pros­tě občas potká­vá­te.

Máte něja­ké dal­ší autor­ské plá­ny?

Nechci před­bí­hat, jeli­kož věci jsou ješ­tě v jed­ná­ní a v pohy­bu, ale řek­ně­me, že jest­li máte rádi Saxanu a taky his­to­ric­ké jádro Prahy a jeho tajem­ství, tak bych vás moh­la do budouc­na i potě­šit. Uvidíme.

Tak se těší­me. Ono  není na ško­du si občas při­po­me­nout, že kusy his­to­rie v sobě máme obtisk­nu­té všich­ni, a mož­ná pro­to jsou tako­vé­ho do mysti­ky ladě­né pří­běhy z minu­los­ti oblí­be­né.

---