Rozhovor s Miroslavem Krobotem o filmu Kvarteto

 S Lubošem vlast­ně pří­mo nava­zu­je­me na naše lite­rár­ní poku­sy kdy­si na gym­ná­ziu. Dost se u toho nasmě­je­me. Kromě toho se pra­cov­ně otra­vu­je­me, jen jak je to nezbyt­ně nut­né. Pracujeme úspor­ně, aby nás to nepře­sta­lo bavit. Většinou něco začne­me a ono se nám to pod ruka­ma roz­je­de jinam, tak­že musí­me pro­ces tvor­by pře­ru­šit. Příště se to ovšem opa­ku­je. Měli bychom s tím něco udě­lat, pro­to­že to není moc pro­duk­tiv­ní způ­sob prá­ce. Na dru­hé stra­ně nás takhle baví. Právě roz­jíž­dí­me pro­jekt diva­dla v netra­dič­ním pro­sto­ru v Olomouci, kde by se mimo jiné uvá­dě­ly i naše autor­ské věci.

Pro srov­ná­vá­ní obou fil­mů nevi­dím důvod. Po pří­bě­hu ves­nic­ké komu­ni­ty jsme se roz­hod­li pro intim­ní a indi­vi­du­a­li­zo­va­ný pří­běh z měs­ta. Jinakost obou fil­mů byla sou­část zadá­ní, kte­ré jsme si dali.

Podle naše­ho data naro­ze­ní by se dalo čekat, že se bude­me zabý­vat bilanč­ní­mi téma­ty. Nakonec to dopadlo tak, že jsme napsa­li scé­nář o vzta­zích tři­cát­ní­ků. Kvarteto je film o tom, jak my šede­sát­ní­ci vidí­me vzta­hy a vzta­ho­vá dra­ma­ta tři­cát­ní­ků. Je doce­la mož­né, že bude­me pro smích, ale tře­ba bude náš pohled něko­ho zají­mat. Naši drzost omlou­vá sna­ha zazna­me­nat ducha doby, kte­rou žije­me a kte­rá je stej­ná pro tři­cát­ní­ky i šede­sát­ní­ky. Takže Kvarteto by moh­lo být pro všech­ny divác­ké adre­sy.

Má to něja­ký kon­krét­ní důvod? Postava Tomáše byla jedi­ná, na kte­rou jsme nedě­la­li cas­ting, pro­to­že jsme se s Lubošem roz­hod­li pro Jaroslava Plesla. Možná je to napo­sled, kdy Jaroslav může vzhle­dem k věku hrát podob­nou posta­vu, a byla ško­da toho nevy­u­žít. Podle mě hra­je Tomáše moc hez­ky a mla­dě a sou­čas­ně je to pro­myš­le­ný a zra­lý výkon.

Olomouc je krás­ná a mám k ní osob­ní vztah, což ješ­tě nebyl důvod tam točit film. Potřebovali jsme najít zaži­té, kon­zer­va­tiv­ní a este­ti­zo­va­né pro­stře­dí, kde se sluš­ně žije a nehro­zí sko­ro žád­né nebez­pe­čí. Mělo jít o měs­to, jehož his­to­rie zava­zu­je a mož­ná i tro­chu ome­zu­je, měs­to s kul­tur­ním záze­mím včet­ně diva­dla, filhar­mo­nie a něko­li­ka kin. To Olomouc vel­mi dob­ře spl­ňo­va­la. Město, kraj, ale tře­ba i Univerzita Palackého nám při natá­če­ní vyšly vše­mož­ně vstříc, za což chci i tou­to ces­tou podě­ko­vat.

A proč zrov­na hud­ba Aloise Piňose? Hudbu Aloise Piňose si pama­tu­ji ze stu­dií v Brně, kde teh­dy půso­bil na JAMU. Tehdy mě zau­ja­ly jeho expe­ri­men­ty na pome­zí hud­by a diva­dla. Teď se mi zna­lost jeho hud­by hodi­la, pro­to­že kvar­te­to mělo hrát sou­do­bou váž­nou hud­bu nej­lé­pe auto­ra z gene­ra­ce jejich rodi­čů. Na kon­ci fil­mu sly­ší­me hud­bu, kte­rou slo­žil jeden z čle­nů kvar­te­ta, což zna­me­ná posun od inter­pre­ta­ce k pří­mé autor­ské tvor­bě. Stará pouč­ka zní: když to neu­míš říci slo­vy, pusť správ­nou hud­bu, ta to řek­ne za tebe… Přesně to jsem udě­lal na kon­ci fil­mu.

Divadlo je ve srov­ná­ní s fil­mem svo­bod­něj­ší a cítím se v něm lépe. Když potře­bu­je­te v diva­dle insce­no­vat man­žel­skou hád­ku v obý­vá­ku sta­čí k tomu dva her­ci a jeviš­tě. Když potře­bu­je­te totéž ve fil­mu, potře­bu­je­te k tomu posta­vit obý­vák s veš­ke­rým nábyt­kem. Moje fil­mo­vé režie jsou vlast­ně jen poku­sy pře­nést do fil­mo­vé řeči diva­del­ní poe­ti­ku. Jako diva­del­ní reži­sér jsem více­mé­ně rea­lis­ta, což se pro fil­mo­vou režii hodí.

Na jaře budu reží­ro­vat šes­ti­díl­ný seri­ál pro Českou tele­vi­zi s názvem Zkáza Dejvického diva­dla. Jak patr­no, bude pojed­ná­vat o zká­ze Dejvického diva­dla a dou­fám, že to bude zába­va. Další fil­mo­vý pro­jekt je tak dale­ko, že o něm nebu­du mlu­vit, ale pokud k němu dojde, bude to úpl­ně něco jiné­ho než Díra u Hanušovic nebo Kvarteto.