David Ayer v Hollywoodu začínal jako scenárista – jeho scenáristická prvotina Ponorka U-571 byla konkrétně založena na jeho osobních zkušenostech ze služby na ponorce v americkém námořnictvu. Následně se podílel na scénáři k prvnímu Rychle a zběsile, napsal kriminálku Training Day, díky které si Denzel Washington došel pro svého druhého Oscara, a také několik dalších filmů. Nakonec se z něj stal i režisér, natočil filmy jako Patrola či Železná srdce. Zlom v jeho kariéře nastal s komiksovým Sebevražedným oddílem – ten je sice dodnes Ayerovým komerčně nejúspěšnějším filmem (749,2 milionu dolarů), sám Ayer ovšem dal jasně najevo, že mu studio Warner Bros. do jeho filmu neustále mluvilo a přestříhávalo ho a výsledná verze tak není jeho dílem. Následovaly filmy s proměnlivou kvalitou – kriminální fantasy Bright bylo sice ambiciózní, ale tím to víceméně končilo, kriminální Výběrčí daní naznačil, že Ayer moc nezvládá ani gangsterky, které mu vydobyly jeho pozici, a akční snímky Včelař a Working Man byly i na poměry průměrných akčních filmů s Jasonem Stathamem spíše slabším odvarem. U svého nového filmu V srdci divočiny se nicméně Ayer střetává s hercem, se kterým natočil dle mnohých svůj poslední dobrý film – Bradem Pittem, se kterým již natočil Železná srdce.
Není to snad tak, že by při realizaci V srdci divočiny měl Ayer vyložený klid – mezi Pittem a Ayerem se měl totiž odehrát spor o výsledný tón a podobu filmu. Oba měli připravit vlastní verze – Ayerův sestřih měl mít lepší výsledky z testovacích projekcí, zatímco Pittova verze měla podporu producentů, mezi kterými byl i Damien Chazelle, režisér a scenárista filmů Whiplash, La La Land nebo Babylon. Studio Paramount mělo proto prodloužit postprodukci, cílem bylo najít ideální kompromis. Výsledná kinoverze by měla být Ayerovým sestřihem, který byl nicméně ovlivněn připomínkami Pitta. Těžko říct, jak moc to samotný Ayer bere jako vítězství, stejně tak jako to, jak velká výhra to ve skutečnosti nejen pro všechny zúčastněné, ale i pro diváky je. Pravdou nicméně je, že Ayer nejspíše skutečně natočil svůj nejlepší film za více než dekádu.
Pitt hraje válečného veterána Jamese Belmonta, který má jedinou blízkou bytost – psa Odina, který s ním též sloužil v armádě. Vojenská služba zřejmě na obou zanechala své šrámy, více patrné je to nicméně na Jamesově psím parťákovi, který trpí nočními můrami způsobenými posttraumatickou stresovou poruchou. Tato dvojice zrovna pilotuje nad aljašskou divočinou, James během letu ovšem utrpí srdeční příhodu, která způsobí, že se letadlo zřítí. Oba se tak ze srdce přírody pokoušejí o návrat do civilizace, válečné veterány tak čeká konfrontace s přírodou.
Je to do velké míry komorní dobrodružný film, ve kterém kromě jedné z největších hvězd Hollywoodu a sekundujícího německého ovčáka většinu času chybí jakákoliv jiná herecká tvář (menší, ale výraznou roli tu má J. K. Simmons). A do velké míry je to přesně ta pohádka pro dospělé, respektive takový ten film, který jde snadno označit za takzvaný chlapácký film. Scénář Camerona Alexandera přitom může být poměrně jednoduchý, stačí nicméně fakt, že se mu daří funkčně vykreslit pouto, které tu dvě hlavní postavy mají. A Odin (dle závěrečných titulků jej hrají celkem 4 různí psi, hlavní zásluhy jsou ovšem přisuzované vlčákovi Uberovi) může klidně být dalším psím hrdinou, který vyvolává debaty o tom, zda by Akademie skutečně neměla začít doceňovat herecké výkony němých tváří.
K vyloženému psychologickému dramatu či filozofickému existenciálnímu snímku má V srdci divočiny pořád daleko. Ayer naštěstí ani nemá ambice hrát si na Terrence Malicka, protože si zřejmě uvědomil, že pořád točí primárně jednoduchou žánrovku, jejíž vývoj děje je poměrně snadné odhadnout. Ayer přesto dodává řemeslně solidní dílo, oscarový kameraman Mauro Fiore dokáže zase zajistit, že se tu vyobrazí nádhera okolní přírody, ve které dva hlavní hrdinové bojují o přežití. Lokace Nového Zélandu v tomto ohledu nemohly zklamat, V srdci divočiny je díky tomu přesně ten typ filmu, který dokáže vystihnout kouzlo přírody. I když zároveň vyobrazuje její stinné stránky.
Film má v jistém ohledu i přesah, ve kterém může fungovat jako osvětová reklama. Konkrétně může přispět k povědomí o psech, kteří za sebou mají vojenskou službu, následně jim to chce pomoct, aby se mohli stát součástí obyčejného života a po vojenských útrapách dožili v klidu. Bylo by těžké se divit, kdyby tento film zvýšil povědomí o čtyřnohých vojenských veteránech a zároveň rozšířil zájem o jejich adopce. Až takové emoce dokáže V srdci divočiny vyvolat.
Pitt tu hraje další postavu, která dodává velkou dávku charisma, scénář jen jeho postavu nedokáže tak úplně vykreslit a musí si tak vypomoct vysvětlovacím monologem v závěru, který chvíli působí, že musí být přítomen, aby i ten nejvíce nevnímavý divák pochopil, jaký příběh se to vlastně celou dobu vypráví. Jsou tu přitom náznaky, že i James se tu potýká s formou vnitřních démonů, na ně tu ovšem není prostor, protože jemu jde především o jeho psího parťáka a jeho osobní traumata proto musí jít stranou. Vzhledem k tomu, že jde o válečného veterána, který si s sebou nese zkušenosti z armády a zároveň se stará o psa poznamenaného podobnými traumaty, nabízí se tu přitom poměrně dost prostoru pro zajímavější psychologickou rovinu. Scénář se nicméně vydává tou nejjednodušší cestou a prostě jen staví na poutu mezi Jamesem a Odinem, které jako by v průběhu filmu několikrát procházelo zkouškou. Což samo o sobě funguje, jen je trochu škoda, že z Jamese nakonec zůstává především charismatický Brad Pitt v drsné survivalové poloze, místo aby z něj vznikla výraznější postava. Minimálně ovšem dává smysl, proč se Pitt takové látce upsal.
V srdci divočiny přes všechny své kvality nepřináší nic, co by už v podobném žánru nebylo tolikrát viděno. Pád letadla, boj s přírodními živly, hledání cesty zpět k civilizaci, nedostatek zásob, zranění a samozřejmě vztah člověka se psem – to všechno už filmové plátno nabídlo v různých podobách nesčetněkrát. Ayer ale naštěstí dokáže i z takto známých ingrediencí namíchat dostatečně poutavou podívanou. Film díky svižnému tempu zbytečně nezdržuje, největší devizou je právě dvojice Jamese a Odina. Bylo by možná zajímavé zjistit, jak přesně měla vypadat dle všeho abstraktnější a méně přímočará Pittova vize, výsledná verze filmu je nicméně pravděpodobně divácky vděčnější.
Bylo by snadné Ayerovu novinku obvinit z kalkulu, výsledek ovšem naštěstí nepůsobí pouze jako vykalkulovaný pokus vytlačit z diváka slzy a svézt se na slabosti velké části diváků pro němé tváře. Film přitom velmi dobře ví, že si diváci dokážou snadno vytvořit silné pouto ke psím hrdinům, a právě Odin tak může být na první pohled vnímán jako prostředek, skrze který si chce film jednoduše získat divácké sympatie. Naštěstí ale jejich vztah nepůsobí pouze jako laciná emocionální berlička a film se nesnaží každou jednotlivou scénou násilně dokazovat, jak moc bychom si měli jeho psího hrdinu zamilovat. Ono to totiž jde tak nějak samo – je to přesně ta sympaticky naivní pohádka pro dospělé, která sice nepředvádí žádné zázraky, ale ani se o ně nesnaží. V srdci divočiny nechce být ničím víc než přímočarým dobrodružstvím o člověku a jeho psím parťákovi, které ví, na jaké emoce míří, ale zároveň je z diváka nemusí násilně páčit. Na sympatickou jednohubku to bez problému stačí.
V srdci divočiny není žádným žánrovým zjevením ani psychologicky hlubokým survivalem, Ayer ale z notoricky známých ingrediencí dokáže namíchat překvapivě sympatickou podívanou. Brad Pitt má charisma na rozdávání, vztah jeho Jamese se psím parťákem Odinem funguje a nádherná příroda společně se svižným tempem zajišťují, že film příjemně odsýpá. Škoda jen, že scénář nedokáže z Jamese udělat výraznější postavu a některé jeho psychologické motivy tak zůstávají trestuhodně nevyužité. V srdci divočiny přesto přesně ví, čím chce být – přímočarou dobrodružnou jednohubkou o člověku a jeho psím parťákovi. A na 100 minut nenáročné zábavy to vlastně úplně stačí...
