Druhá světová válka z trochu jiného úhlu.Řím, 1943, v nadvládě němců. Už jen metr tlustá bílá čára vymezuje dosah „nezávislosti“ Vatikánu. Nicméně za touto čarou je relativně bezpečno. Papežský stát se tak stává útočištěm sestřeleným anglickým pilotů a uniknuvším zajatcům války. Vzniká tak tajný spolek uvnitř chráněných zdí, který se snaží všem těmto uprchlíkům nějak pomoci. Pod vedením jednoho z nejvěrnějších papežských služebníků, Monsignora O’Flahertyho, se snaží získat úkryt a peníze na jídlo a oblečení. Všechno je v ohrožení života, stačí malá chybička a všichni můžou být mrtvý. Každý se snaží pomoci jak může, jak dalece je však možno riskovat?
Na druhé straně stojí nehrožené nacistické vojsko pod vedením cílevědomého plukovníka Kapplera. Jak se pomalu dovídá o schovávaných utečencích, jeho pozornost se stále více obrací k Flahertymu. Tito dva se tak pomalu stávají svými úhlavními nepřáteli. Kněz však nemůže plukovníka nijak zničit, na druhé straně je pod ochranou papeže a tak je částečně před Kapplerem chráněn. Všechno se pak musí odehrát přes další lidi, jakkoliv zapletených do toho dění. Nechybí tak svědectví mučených přátel s neschopností proti tomu nic udělat. Co může být horšího?
Páter je tak odtlačen za bílou čáru Vatikánského území a je mu znemožněno dál pomáhat lidem potřebujícím pomoc. Hranice jsou hlídány desítkami ozbrojených mužů, ale Flaherty se pod rouškou noci a převleků na vlastní nebezpečí přece vydává do ulic Říma, aby dál mohl svou pomocí naplňovat své poslání. Za 2 roky tak počet lidí, za které je odpovědný, dosáhne tisíce.
Možných konců je mnoho a nedá vám to při sledování si dopředu představovat jak to všechno dopadne, pokud ovšem předem neznáte tak podrobně dějiny, kterými je vše inspirováno. Konec je však každopádně naplněn láskou, porozuměním a vděčností. A jelikož je napsán skutečným životem, je příjemné vidět, že to tak v živote funguje….
