Sedm životů

(zatím nehodnoceno)

Loading...

Že jste letos ješ­tě nevi­dě­li v kině nic, co by uzem­ni­lo, niter­ně zapů­so­bi­lo, sežvej­ka­lo a na kon­ci vyplivlo? Tak to teď nebu­de lep­ší vol­by, než jít na Sedm živo­tů.
Intenzivní emo­ce jsou to, čím se reži­sér Gabriele Muccino sna­žil film naoč­ko­vat. Jsou jeho esen­cí a hlav­ním komu­ni­kač­ním kaná­lem smě­rem k divá­ko­vi. Muccino se tady podru­hé schá­zí nad scé­ná­řem s Willem Smithem, aby se zamys­le­li nad smys­lem živo­ta, poci­tem viny a roz­hře­še­ní. Určitě nic nové­ho pod slun­cem. Čím je film Sedm živo­tů zají­ma­vý, je všu­dypří­tom­ná korekt­nost. Tedy v tom dob­rém i zlém smys­lu.

Jak pod­le něja­ké pří­ruč­ky moder­ní­ho dra­ma­tu je vyprá­věn for­mou neli­ne­ár­ní­ho pří­bě­hu, kdy jsou divá­ko­vi během puto­vá­ní Bena za záchra­nou tonou­cích v zdra­vot­ní a soci­ál­ní síti vklá­dá­ny fla­shbac­ky na blí­že nespe­ci­fi­ko­va­ný dru­hý život. Oddělit se to dá, pro­to­že teh­dy se víc holil, měnil oble­ky a kolem krku měl věč­ně ově­še­nou tajem­nou ženu. Současnost je pro Bena spe­ci­fic­ky víc radi­kál­ní, hek­tic­ká až fata­lis­tic­ká. Časem se dozví­dá­me, že budouc­nost má pro Bena také kon­krét­ní cíl, smy­sl.
Zdánlivě vypa­dá Benovo cho­vá­ní jako fil­mo­vé posta­vy urči­tě prvo­plá­no­vě. Představuje se člo­věk finanč­ně zajiš­tě­ný, kte­rý objíž­dí lidi s neře­ši­tel­ný­mi pro­blémy a sna­ží se je z nich dostat. Zištné důvo­dy pro tohle cho­vá­ní skrz vyprá­vě­ní nedo­stá­vá­me, pou­ze indi­cie sou­vi­se­jí­cí s osob­ní misí, odda­nos­tí k vol­bě. Benův look také napo­ví­dá emo­ci­o­nál­ní­ho ztros­ko­tan­ce ze zlo­me­né­ho srd­ce.
Při svo­jí misi Ben potká­vá Emily čeka­jí­cí na transplan­ta­ci srd­ce. Začne jako vždy prů­zku­mem teré­nu, kon­tak­tem, ana­lý­zou, zda je dob­rým nebo špat­ným člo­vě­kem. Jestli si zaslou­ží jeho pomoc. Dílem scé­ná­ře je samo­zřej­mě moc nepro­zra­zo­vat. Ben má cito­vé pro­blémy a něja­kou vazbu díků a vzta­hů od svých obda­ro­va­ných nechce a není tomu ani u Emily jinak. Přesto zůstá­vá v blíz­kos­ti, i poté co Emily pomů­že s nesplá­ce­ný­mi daně­mi. Kontakt a pomoc pře­růs­tá v přá­tel­ství, přá­tel­ství v lás­ku. Prostředníkem je sdí­le­ní vlast­ní­ho utr­pe­ní, i když u Bena nevy­řče­né­ho. Na plát­ně kaž­do­pád­ně oba vypa­da­jí stej­ně nemoc­ně.

Sedm živo­tů ale není násled­ně o jed­no­du­chém napl­ňo­vá­ní roman­tic­kých oče­ká­vá­ní. Snaží se posou­vat hra­ni­ce radi­kál­ní­mi pro­střed­ky, i když zůstá­vá uza­vře­ný v té holly­wo­od­ské pohád­ko­vos­ti. Chce také kri­ti­zo­vat soci­ál­ní pro­stře­dí, kde jsou živí lidé bez budouc­nos­ti. Nicméně nejde dál než ke kon­sta­to­vá­ní. Nevrací se do zaří­ze­ní, kde jed­nou pomů­že týra­né paci­ent­ce. Emily bere svůj stav jako neměn­nou danost a svo­jí pěti­pro­cent­ní šan­ci na pře­ži­tí jako budouc­nost. Život slep­ce Erzy je jako­by pou­ze otáz­ku kva­li­ty živo­ta. Nedochází k žád­né­mu kon­flik­tu natož pak názna­ku řeše­ní.
Kolize Benovo život­ní­ho „poslá­ní“ a vidi­na nové budouc­nos­ti s Emily samo­zřej­mě eska­lu­je při výhle­du na zbý­va­jí­cí měsíc spo­leč­né­ho živo­ta. Problém řeší film oprav­du „ele­gant­ně“. Sedm živo­tů je i dál ve vnitř­ním kon­flik­tu své vlast­ní exis­ten­ce. Chce mlu­vit tím „evrop­ským fil­mo­vým jazy­kem“, kdy se sám nesni­žu­je vysvět­lo­vá­ním sebe sama, nao­pak kla­de na divá­ka náro­ky na pozor­nost, vyža­du­je pře­mýš­le­ní nad význa­my scén, moti­vy postav, má náro­ky na zapo­je­ní fan­ta­zie. Na dru­hou stra­nu pak zjis­tí­te, že nemá co sku­teč­né­ho pře­dat, pro­to­že ten ske­let je ve finá­le o pate­tic­kém, osob­ním a jed­no­du­še nere­a­li­zo­va­tel­ném ges­tu.

Scénář Granta Nieporteho má pros­tě vel­ký pro­blém se svo­jí vnitř­ní chu­dos­tí, kdy nabí­zí vel­ké dra­ma s vel­kým vykřič­ní­kem na kon­ci, ale prázd­nou ide­ou. Gabriele Muccino se to pak sna­ží mas­ko­vat tren­dy for­mou a civil­ní kame­rou. Alespoň zda­ři­le a pomá­há k tomu i herec­ká syn­chro­ni­zo­va­nost Willa Smithe (Ben) a Rosario Dawson (Emily), což film pře­ce jen posou­vá o pár scho­dů nad prů­měr, kte­rý se k nám vět­ši­nou ze zamo­ří vůbec nedo­sta­ne. Dobrou sáz­kou je urči­tě nepře­pá­le­ná výpra­va zasa­ze­ná na ame­ric­ké jiho­zá­pad­ní před­měs­tí a ste­ril­ní nemoc­nič­ní pro­stře­dí.

Sedm živo­tů je zdán­li­vě sil­né téma redu­ko­va­né na emo­ci­o­nál­ní stru­ha­dlo a pro­dukč­ní kal­kul. Můžete to akcep­to­vat a brát film jako emo­tiv­ní pří­běh, kte­rý je bohu­žel o ničem a může­me ho pro před­sta­vu paso­vat do role pri­me­ti­me­o­vé tele­viz­ní ohrá­vač­ky. Ovšem zruč­ně nato­če­né, za což si Sedm živo­tů zaslou­ží body.

Naše hod­no­ce­ní: 

6

Podobné člán­ky

Recenze: Doba ledo­vá 3: Úsvit dino­sau­rů

Recenze: Koralína a svět za taj­ný­mi dveř­mi

Recenze: Noc v muzeu 2

Recenze: Andělé a démo­ni

Recenze: Dvojí hra

Recenze: Krvavý Valentýn

Recenze: Pátek tři­nác­té­ho

Recenze: Gran Torino

Recenze: Rychlí a zbě­si­lí

Recenze: JCVD

14. March 2009 - 23:38 — Michal Frýdl

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Nejstarší

Nejnovější Nejlépe hodnocené

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře