Slepičí úlet

Ani med­vě­di, ani psi a ani jiná oblí­be­ná zví­řa­ta, ale sle­pi­ce (a dva kohou­ti) jsou hrdin­ka­mi celo­ve­čer­ní­ho ani­mo­va­né­ho fil­mu, kte­rý vět­ši­na redak­ce Kinomol.cz pova­žu­je za nej­lep­ší dlou­hý ani­mo­va­ný film všech dob.

Ale prá­vě pro­to, že jde o sle­pi­ce, má zřej­mě film tako­vý úspěch. Animátor Nick Park, kte­rý je zná­mý krát­ký­mi pří­běhy psa Gromita, se ten­to­krát pus­til do něče­ho del­ší­ho; a sto­jí to za to. Park tvo­ří kla­sic­kým způ­so­bem a sle­pi­ce si musel vymo­de­lo­vat z plas­te­lí­ny. Tím docí­lil úžas­ně komic­ké­ho vzhle­du a mimi­ky sle­pic, ke kte­ré nemám ani jedi­nou výhra­du. Některé scé­ny jsou pros­tě k popuká­ní.

Snímek nabí­rá tem­po vel­mi rych­le: na začát­ku je nám sle­pi­čí far­ma paní Tweedyové před­sta­ve­na coby kon­cen­t­rač­ní tábor. Z něho se sna­ží sle­pi­ce pod vede­ním Ginger uprch­nout. A sna­ží se o to mno­ho­krát a pra­vi­del­ně, avšak neú­spěš­ně, ať už to je pod plo­tem, nad plo­tem ane­bo vra­ty. Vždy jejich pokus ztros­ko­tá.

Jednoho dne zís­ka­jí sle­pi­ce hned dvo­jí moti­va­ci: zapr­vé si paní Tweedyová poří­dí stroj na výro­bu lahod­ných sle­pi­čích piro­hů a chce vyvraž­dě­ním všech sle­pic pře­mě­nit nepří­liš ren­ta­bil­ní far­mu na vej­ce na zla­tý kolá­čo­vý důl, a zadru­hé se na úze­mí jejich tábo­ra sne­se „léta­jí­cí kohout“ Rocky, od kte­ré­ho se sle­pi­ce chtě­jí nau­čit létat. A o tom, jak se sle­pi­ce učí létat, aby moh­ly uprch­nout, je vlast­ně vel­ká část pří­bě­hu.

Film je samo­zřej­mě posta­ven na tra­dič­ních sche­ma­tech jako kla­sic­ký celo­ve­čer­ní (akč­ní) film, to zna­me­ná, že v něm nechy­bí humor (nejen slov­ní, ale pře­de­vším situ­ač­ní), akč­ní scé­ny a samo­zřej­mě lás­ka. Partnery jsou (samo­zřej­mě) Rocky a Ginger, a pro­to­že film nechce šoko­vat špat­ným kon­cem, vyvá­dě­jí spo­leč­ně v závě­reč­né pasá­ži svá kuřát­ka.

Rovnice ani­mo­va­ný film=dítě zde opět nepla­tí. Podobně jako Shrek má Slepičí úlet na tom­to poli vel­mi širo­ké záslu­hy.