Smradi - Trocha melancholie neuškodí

Psychologické dra­ma jed­né oby­čej­né rodi­ny s neo­by­čej­ný­mi sta­rost­mi.
Hlavní role toho­to sním­ku při­padly na úžas­né­ho her­ce Ivana Trojana, kte­rý si zahrál otce svých tří dětí a na nemé­ně úžas­nou, ale pře­de­vším nád­her­nou ženu a hereč­ku Petru Špalkovou, coby jejich mat­ku.

Celý pří­běh se nese v jakém­si mír­ně melan­cho­lic­kém duchu a nutí člo­vě­ka zamys­let se. Zamyslet se nad v dneš­ní době tolik komen­to­va­ném pro­blé­mu. Tím pro­blé­mem je rasis­mus a vztah k lidem jiné národ­nos­ti vůbec.
Martin a Monika jsou rodi­če tří dětí, jed­no z nich , nejmlad­ší Matěj, je jejich vlast­ní, dru­hé, nej­star­ší Lukáš je ado­p­to­va­ný polo­ci­kán a pro­střed­ní František, rov­něž ado­p­to­va­ný cikán z dět­ské­ho domo­va. Všech pět spo­lu žije v doko­na­lé har­mo­nii a na prv­ní pohled se jeví jako šťast­ná a spo­ko­je­ná rodi­na. Ale celá věc má jeden háček a tím je nená­vist oko­lí k dvě­ma malým Romům, pře­de­vším k Františkovi a nepo­cho­pe­ní, proč vlast­ně Martin s Monikou tyto děti ado­p­to­va­li.

Tyto zdán­li­vě mali­cher­né sta­ros­ti donu­ti­ly rodi­nu pře­stě­ho­vat se z Prahy na malou, opuš­tě­nou ves­ni­ci, kde jak dou­fa­jí najdou klid. Ale vždyc­ky se najde někdo, kdo se vám bude za kaž­dou cenu sna­žit zne­pří­jem­nit život, ať už se pře­stě­hu­je­te kam­ko­liv. A tak i v novém mís­tě se rodi­na setká­vá s odpo­rem v podá­ní míst­ní­ho rasis­ty pana Bartáka (Zdeněk Dušek). Monika se mar­ně sna­ží vysvět­lit, proč si oba chlap­ce z ústa­vu vza­li, že tako­vé­to děti to v živo­tě nema­jí leh­ké a musí se jim pomá­hat, odmě­nou za to je vám jejich lás­ka a jejich pří­zeň. Bartákovi ale nema­jí s rodi­nou Šírových žád­né sli­to­vá­ní.
Právě tady se tepr­ve uká­že, jak doo­prav­dy sil­né je pou­to, kte­ré rodi­nu Šírových drží pohro­ma­dě, i přes všech­ny tra­ble a sta­ros­ti.

Tento film pojed­ná­vá o krát­kém časo­vém údo­bí (kte­ré by se vešlo do povíd­ky) a líčí pří­běh rodi­ny Šírových, kte­ří ado­p­to­va­li dva cikán­ské chlap­ce a pak si ješ­tě poří­di­li jed­no dítě vlast­ní. Ukazuje, že lid­ský sou­cit a tou­ha něko­mu pomá­hat ješ­tě z lidí zce­la nevy­pr­cha­la. Ukazuje ale záro­veň i dru­hou, odvrá­ce­nou tvář naší spo­leč­nos­ti, v podo­bě pana Bartáka, kte­rých, bohu­žel, cho­dí po svě­tě hod­ně, což je moc špat­ně!
Martin a Monika své tři děti milu­jí úpl­ně stej­ně, jako­by byly všech­ny jejich vlast­ní, dáva­jí všem stej­nou por­ci lás­ky a peču­jí o ně, bez ohle­du na to, jaká je jejich barva ple­ti. A děti jim jejich lás­ku zase oplá­ce­jí tou svou. Cituji Františka: „Biluju tě!“ 🙂
Dílko je to oprav­du pove­de­né, moc dob­ře vymyš­le­né a nato­če­né, zob­ra­zu­je „sku­teč­ný pří­běh, sku­teč­ných lidí, se sku­teč­ný­mi pro­blémy“, ape­lu­je na spo­leč­nost a pou­ka­zu­je na morál­ní lid­ské hod­no­ty.
Jediné, co mě oprav­du štva­lo, jsou strááááááš­ně dlou­hé pohle­dy hlav­ních postav do kame­ry. Chápu, že tím­to chtěl reži­sér vyjá­d­řit city a emo­ce, vyplý­va­jí­cí z dané situ­a­ce, ale co je moc, to je moc!

Takže dopo­ru­čím ten­to film? ROZHODNĚ ANO!!!

Hodnocení toho­to fil­mu: 4/5 (nad­prů­měr­né)

---