Tak na začátek několik vyznání. To první je o tom, že jsem již recenzi na Necronomicon o Carrie psal. Přiznávám se k tomu, ale myslím si, že po pěti letech je vhodné napsat recenzi novou, aby seriál, který jsem zde začal, pokračoval bez přeskáček. Vyznání druhé: Stephen King je můj oblíbený autor a nedám na něj dopustit (i když v poslední době ztrácí dech). Miluji jeho knihy, ale filmy podle jeho knih mě většinou neoslovily. „Carrie“ je výjimka. Třetí vyznání: Nenávidím náboženské fanatiky. Tady žádná výjimka není. Pro mě to jsou magoři. Víru chápu, ale fanatismus je něco naprosto jiného, co s vírou už nemá nic společného. Je to vlastně forma šílenství, která se za vírou schovává. Čtvrté vyznání: Mám rád Johna Travoltu.
„Carrie“ je jedním z těch lepších filmů, které byly podle Kinga natočeny. A nutno říci, že je to jeden z nejlepších. Představuje se nám katastrofický příběh jedné obyčejné dívky, která je však přece jen v něčem odlišná od ostatních. Její odlišnost pramení z její výchovy, ale také z toho, že má schopnosti, s nimiž se každý hned tak nerodí.
Carrie to nemá právě jednoduché. Její matka je fanatička, pro kterou je „víra“ vším. A Carrie to odnáší v podobě trestů, které nejsou právě vybíravé. Když člověk vidí Margaret White, jak svou dceru táhne po zemi do malého kumbálku, aby se tam modlila za spásu, je to samo o sobě děsivé. Co teprve ve chvíli, když zjišťujeme, že Carriina matka není jediný magor na scéně.
Už úvodní scéna nám dává tušit, jaké to vlastně bude. Tenhle film nebude žádná sranda, tenhle film nebude o nějakém happy endu. Tenhle film bude pořádně drsný. Scéna ze sprch to jasně dokazuje. Carrie dostává svou první menstruaci zrovna ve chvíli, kdy se sprchuje ve společné sprše s ostatními dívkami. Nemůže čekat, že se jí od vrstevnic dostane pomoci. Naopak. Je vystavena výsměchu a ve svém utrpení a strachu je zasypána vložkami a tampóny. Tohle opravdu není scéna, která by měla zdůraznit přátelství a pospolitost. Tohle je tvrdý svět americké střední, kde jsou prostě skupinky oblíbenců a skupinky looserů, které to odnášejí. Jsou neoblíbení, a pokud se jim dostává přílišné pozornosti, musí trpět.
Mladé Američanky jsou pěkné mrchy. Alespoň tedy některé. Nejpatrnější je to na postavě Chris Hargensen, která si usmyslí, že se musí Carrie pomstít vlastně za to, že Chris sama se k ní chovala jako mrcha a musela být potrestána. Chris je ukázkou toho, jak odporní umíme být. Pomsta není jen něco jako pomluva, ale v podání Chris a jejího kumpána, kterého s až přílišnou přirozeností ztvárnil Travolta, je pomstou celý kýbl prasečí krve. Když je pomsta dokonána, následuje něco, co lze nazvat soukromou apokalypsou. Holt si prostě vyskakovali na někoho, komu se nemohli ani na chvíli rovnat, i když se Carrie tvářila jako ta nejbezbrannější holčička na světě.
King rozepsal skvělý příběh a Brian De Palma ho stejně skvěle, ne-li lépe, natočil. I když musím se přiznat, že jeho až trochu moc herrmannovské „melodie“ mi po několikátém zhlédnutí šly trochu na nervy a přišly mi až příliš hlasité, až příliš kýčovité. Ale to je jen drobný šrám na jinak skvěle odvedené práci.
Pokaždé, když se dívám na „Carrie“, mám pocit, že lidi jsou prostě takoví, jsou svině, jak se ve filmu tváří. Někteří prostě jsou. A pak mě napadá, zaslouží si takový úděl, který jim mladá nenápadná dívka přichystala? Ano, asi by si ho zasloužili, kdyby se Carrie ve svém šílenství lépe trefovala a trest padl jen na ty skutečně vinné. Ale smrt si nevybírá. Carriin pochod plameny je jednou z nejúchvatnějších hororových scén vůbec.
