(zatím nehodnoceno)
Loading...Zpráva o „informační“ válce
Andrew Giarelli
Autor vyučuje na pražské Anglo-American University
Pojednání k filmu „20 dní v Mariupolu“
Nejznepokojivější okamžik hluboce znepokojivých „20 dní v Mariupolu“ Mstyslava Černova pro mě přichází na samém konci. Stálý zástupce Ruska při OSN Vasilij Něbenzja odpovídá redaktorovi na otázku, jak vůbec mohl popřít záběry agentury Assotiated Press bombardované porodnice v Mariupolu, což byl do té doby – ještě před Bučou – nejstrašnější ruský válečný zločin. „Falešných zpráv je mnoho,“ řekl. „Kdo zvítězí v informační válce, ten tuhle válku vyhraje.“
Uznávám, že tato poslední scéna je zvláštní volba. Film je plný okamžiků, jako je křičící matka, která přináší své smrtelně raněné dítě do přeplněné nemocnice a dívá se, jak ho doktoři nedokážou zachránit. Na dalších záběrech jsou malé děti zabité při ostřelování (dítě, jehož tvář není možné ukázat). V jedné scéně zoufale odnášejí z bombardované porodnice raněnou těhotnou ženu (umírá i s dítětem a v bolestech křičí: „Zabijte mě!“). A pak jsou tu další ženy a děti, které zachvátila panika, ale drží se, zatímco Mariupol se systematicky mění v hromadu trosek. Kvůli všem těmto dalším scénám nechce většina mých amerických přátel, citlivých a slušných lidí, tento vítězný oskarový snímek shlédnout. V Mariupolu je po všem. Rusko ho dlouhou dobu okupuje a Putinovi kumpáni ho znovu budují. A pro mnoho Američanů je po všem i na Ukrajině. Je to příliš bezvýchodný problém, příliš se vleče a je příliš daleko.
Samozřejmě, že přesně to Putin a jeho přisluhovači ve své současné oslavné náladě chtějí. Málokdo skutečně věří jejich prohlášením, že zprávy o Mariupolu, Buče, Irpinu a dalších byly falešné. Ale příval zpochybňování reality posiluje otupující účinek stejně jako nekonečné obrázky hrůz, které Rusko na Ukrajině už více než dva roky páchá.
Někdo také může namítnout, že to vlastně není zas tak skvělý dokument, spíš vítěz ze soucitu. Stejně jako ze soucitu s tehdy čerstvě napadenou Ukrajinou vyhrála Velkou cenu Eurovize v roce 2022 píseň „Stefania“ od Kalush Orchestra. Povětšinou jde o celé vystřižené pasáže z kratších klipů a fotografií, které Černov dokázal během oněch 20 dní od 24. února do 15. března odeslat. Ať je umělecká hodnota dokumentu jakákoli, jde o účinnou novinářskou lekci. Použiji ji v úvodní přednášce krátkého semináře, který proběhl 28. března v Kyjevě na Východoukrajinské národní univerzitě Volodymyra Dahla pod názvem „Pravdivé zpravodajství (i když to bolí)“.
Nelze popřít, že novinář Černov je do svého příběhu zapojen mnohem více, než by měl reportér normálně být. Na počátku dokumentu se setkává se zoufalou ženou, která prchá před prvním ostřelováním na levém břehu Mariupolu a naříká: „Můj syn je v práci. Jsem sama. Kam mám utéct?“
„Běžte do sklepa. Běžte domů,“ říká jí, jako by věděl víc, než ví. „Na civilisty nestřílejí. Běžte domů.“ Události se ale nevyvíjejí tak, jak mu napovídá zkušenost. To je první novinářské ponaučení. Žena nicméně potřebuje větší ujištění a on jí ho nerozvážně dává.
„Myslíte, že na dům nespadne raketa?“ ptá se.
„Ne, nespadne.“ Krátce nato ji potkává znovu v protileteckém krytu a omlouvá se. Oba se za necelé dva týdny od profesora Putina naučili mnoho.
Nedlouho po tomto prvním setkání potkává uprchlíky z Mariupolu, ačkoli jediné oficiální sdělení vyhlašující stanné právo říká: zůstaňte v klidu, držte se pokynů místních úřadů, nepodléhejte nepřátelským dezinformacím. Čtvrtina obyvatel Mariupolu utekla včas a nebrala ohledy na ujišťování úřadů, které novinář Černov opakoval. Byli to špatní Ukrajinci, nebo jen chytří? To je ale vedlejší otázka - pojďme se vrátit k těm hlavním novinářským.
„Neběhejte za mnou!“ křičí na Černova jedna z nich, vystrašená uprchlice, jejíž dům dostal zásah.
„Jak se jmenujete?“ ptá se on. Vždy se ptejte svých zdrojů na jméno a věk, říkám svým studentům půl století poté, co jsem se to sám naučil.
„Nemám jméno!“ křičí na něj ona. Černov se ptá na jméno dalšího muže prchajícího z Mariupolu.
„Běž do hajzlu, šmejde,“ odpovídá muž. Pokud jde o ty dva, i Černov může být nepřítel. Novinář to musí přijmout a neposlouchat neprofesionální, hloupé rady, že byste se z ohleduplnosti v takovou chvíli neměli na jména ptát, nebo ještě hůř, že byste se měli chovat jako falešný přítel. Opravdu jste tak trochu nepřítel: přijměte to. Tuhle práci neděláte, aby vás lidé měli rádi, i když nakonec si vás za ni můžou vážit.
Když jsem dostal pozvání, abych kyjevským studentům žurnalistiky přednášel o „pravdivém zpravodajství“, všiml jsem si, že studenti do té chvíle psali pro své webové stránky s tímto názvem jen pozitivní, morálku posilující články o Ukrajincích, civilistech a vojácích, kteří trpí, ale nepolevují. Zakladateli tohoto programu jsem řekl, že „pravdivé zpravodajství“ někdy znamená zklamat lidi, s nimiž soucítíme. „Samozřejmě,“ odpověděl, „ale válka přináší i otázky bezpečnosti.“ Jedna z těchto otázek se vynořuje v další Černovově scéně. Narazí před budovou na vojáky, kteří se kryjí, když jim nad hlavou přelétává ruské letadlo.
„Netočte, prosím vás,“ říká mu jeden voják. Černov odmítne přestat.
„Pochopte, tohle je historická válka. Nejde ji nezdokumentovat,“ vysvětluje a běží se spolu s vojáky skrýt před ruským letadlem.
Krátce poté se objeví první mrtvé dítě. „Natočte, jak ty zmrdi zabíjej civilisty,“ křičí doktor, který se přitom stále zabývá dítětem. „Ukažte Putinovi oči tohohle dítěte. Točte!“ Urputnější byl kvůli natáčení než kvůli záchraně dítěte, to už byl v tuhle chvíli ztracený případ. Uvědomil si význam novinářské práce.
V tom spočívá síla tohoto filmu. V jeho urputnosti. Sedmý den se zavírá poslední cesta ven: zůstáváte, nebo jdete? „Internet přestává fungovat,“ hlásí Černov. „Všichni mezinárodní novináři odešli. Ale rozhodli jsme se, že ještě pár dní zůstaneme se zdravotníky.“ To je ve skutečnosti začátek jejich nejzásadnějšího zpravodajství. Porodnice je terčem bombardování a obyvatelé Mariupolu se obracejí jeden proti druhému, rabují ostřelované obchody a jejich majitelé křičí.
„Válka je jako rentgen. Všechno, co mají lidé uvnitř, je vidět,“ říká Černovovi jeden doktor. „Dobří lidé jsou lepší. Špatní lidé jsou horší.“
Kolik toho natočit, aby toho nebylo moc? „Můj syn, můj syn,“ pláče otec a drží hlavu mrtvého šestnáctiletého Ilji, který hrál fotbal a výbuch mu úplně utrhnul nohy. Teď leží na zakrvácených nosítkách na chodbě nemocnice. „Poznámka pro redaktory. Grafický obsah. Drastické záběry,“ napsal, když se snažil tento materiál poslat. „Je bolestné se na to dívat. Ale bolestné to být musí.” Než jsou Černov a jeho fotograf nakonec evakuováni, další doktor chce, aby všechno viděli. Sem, pojďte sem. Natočte to. Ale ne ten zakrytý dětský obličej.
Člověk cítí, že Černov nakonec Mariupol opustil ani ne tak kvůli osobní bezpečnosti, ale protože s hlavou plnou dalších mariupolských obrázků a slov už nemohl žít. Odešel den předtím, než ruské letectvo vybombardovalo divadlo a zabilo odhadem 600 civilistů, kteří se tam skrývali. Moskva divadlo zcela zbořila a teď ho znovu staví. A jednoho ruského novináře odsoudila na šest let za „diskreditaci ozbrojených sil“. V jistém smyslu se kvůli jednomu vytrvalému novináři ukazuje, jak jsou všechny ruské snahy ubohé. Vynásobte ho mnoha dalšími a uvidíme, kdo tuto informační válku vyhraje, pane stálý zástupce.
Nejnovější komentáře