Tom a Jerry - Z Chloë Grace Moretz je už pěkná kost!

Když se Jerry pře­stě­hu­je do luxus­ní­ho hote­lu na Manhattanu, kde prá­vě pro­bí­há svat­ba sto­le­tí, její zou­fa­lá orga­ni­zá­tor­ka Kayla (Chloë Grace Moretz) si najme Toma, aby jí pomohl se myšá­ka zba­vit...

V roce 1940 vytvo­ři­la dvo­ji­ce William Hanna a Joseph Barbera sérii krát­kých ani­mo­va­ných fil­mů, kde hlav­ní­mi hrdi­ny byli kocour Tom a myšák Jerry a jed­not­li­vé díly seri­á­lu pojed­ná­va­li o jejich riva­li­tě. Dnes pat­ří Tom a Jerry mezi nej­slav­něj­ší ani­mo­va­né posta­vy, při­čemž jejich původ­ní eska­pá­dy z roku 1940 napros­to skvě­le fun­gu­jí i po letech a i v násle­du­jí­cích letech se Tom a Jerry dočka­li něko­li­ka sluš­ných nástup­ců původ­ních dílů, kte­rým se daři­lo tenhle více­mé­ně otře­pa­ný kon­cept vylo­že­ně nevy­čer­pat. A dále se Tom a Jerry též dočka­li spous­tu fil­mů, kte­ré vět­ši­nou zamí­ři­li rov­nou na DVD. Vše se ale mění letos- Tom a Jerry se dočká­va­jí fil­mu, kte­rý jde do kin (tedy v mís­tech, kde to zrov­na jde) a záro­veň navíc kom­bi­nu­je ani­mo­va­né posta­vy s reál­ným pro­stře­dím a her­ci z masa a kos­tí. Může tohle vůbec fun­go­vat?

Tom a Jerry pocho­pi­tel­ně nejsou prv­ní­mi, kte­ří zkou­ší kom­bi­no­vat kla­sic­kou ani­ma­ci s reál­ným pro­stře­dím. V roce 1988 napří­klad vznik­la výteč­ná Falešná hra s krá­lí­kem Rogerem Roberta Zemeckise, v roce 1996 poté legen­dár­ní Space Jam a v roce 2003 též vel­mi nedo­ce­ně­ný Looney Tunes: Zpět v akci. Všechny tyto fil­my ale mají spo­leč­nou jed­nu zásad­ní věc- tvůr­ci v pří­pa­dě těch­to fil­mů měli potřeb­nou věc jmé­nem kre­a­ti­vi­ta, kdy jí vyu­ži­li v mno­ha kre­a­tiv­ních a vel­mi zábav­ných momen­tech, kte­ré navíc do vel­ké míry těži­li z toho, že už samot­ná kom­bi­na­ce kla­sic­ké ani­ma­ce s reál­ným pro­stře­dím je pros­tě tak tro­chu zvlášt­ní a jaké­ko­liv dbá­ní na fyzi­kál­ní záko­ny, rea­lis­tič­nost či coko­liv jiné­ho jsou v pří­pa­dě těch­to hyb­rid­ních sním­ků oprav­du zby­teč­né, prá­vě i díky tomu, že se tu pořád pra­cu­je s kla­sic­ký­mi gro­tes­ko­vý­mi ani­má­ky, kde se moh­lo stát coko­liv. Režie toho­to sním­ku se poté ujal Tim Story, kte­rý již za úspěš­ný­mi kome­dii, kte­ré cílí pře­de­vším na afro­a­me­ric­ké pub­li­kum a také reží­ro­val Fantastickou čtyř­ku a její pokra­čo­vá­ní s podti­tu­lem Silver Surfer. Osobně mám pro tuhle dvo­ji­ci sním­ků tak tro­chu sla­bost i díky tomu, že jsem na nich vyrůs­tal a v mno­ha ohle­dech je oba shle­dá­vám jako více­mé­ně fajn zážit­ky. Jinak ale Storyho jak kdo­ví­jak výji­meč­né­ho a výraz­né­ho tvůr­ce nebe­ru a to je dost mož­ná prá­vě ten pro­blém. Člověk bez něja­ké výraz­né kre­a­ti­vi­ty by se totiž neměl ujmout fil­mu, kte­rý ke kre­a­tiv­ním nápa­dům sku­teč­ně vybí­zí. A oni tu pře­ce jenom něja­ké ty nápa­dy jsou. Jenže kdo­ví­jak vel­ký důvod k rados­ti tu ve finá­le není.

Tom a Jerry je bizar­ní zále­ži­tost. Velmi bizar­ní zále­ži­tost. Ikonickému ani­mo­va­né­mu duu se tu nedo­stá­vá vel­ké pocty, ale nao­pak něče­mu, co popli­vá­vá odkaz Hanny a Barbery, kte­ří se vel­mi prav­dě­po­dob­ně obra­cí v hro­bě při zjiš­tě­ní, co se to s jejich odka­zem aktu­ál­ně děje. Není při­tom pochyb o tom, že spous­ta rato­les­tí bude z toho­hle sním­ku urči­tě nad­še­ná, dost mož­ná tohle legen­dár­ní duo nabe­re pár nových divá­ků a ve finá­le to bude i dost sluš­ný úspěch. Jenomže záro­veň jde zce­la urči­tě o ránu pod pás všem, kte­ří tohle iko­nic­ké duo milu­jí a pře­de­vším tenhle film do jis­té míry pod­ko­pá­vá to, co tuhle dvoj­ku děla­lo tak skvě­lou. A pře­de­vším se musí Tom a Jerry nahá­nět kolem těch nej­víc mož­ných neza­jí­ma­vých lid­ských postav.

Naprosto výteč­ně by šlo vymys­let pár krát­kých ani­má­ků, kde se Tom a Jerry navzá­jem nahá­ně­jí v hote­lu. Jenomže sce­náris­té Michael H. Weber a Scott Neustadter tuhle pre­mi­su musí roz­táh­nout na celo­ve­čer­ní film, kde se kro­mě nahá­ně­ní kocou­ra a myši řeší též „ svat­ba sto­le­tí“, stras­ti její orga­ni­zá­tor­ky, zlý mana­žér a navíc se do toho zapo­jí i pár dal­ších kla­sic­ky ani­mo­va­ných postav. Ruku na srd­ce..... i Christopher Nolan nebo Quentin Tarantino by měli pro­blém tohle roz­táh­nout na rele­vant­ní celo­ve­čer­ní film. Jenže pořád je vidět, že pros­tě tvůr­ci vsa­di­li na to, že na jaký­si pokus o záplet­ky pros­tě nale­pí to, co tolik fun­gu­je na kla­sic­kých gro­tes­kách Toma a Jerryho a bude to při­tom fun­go­vat. Jenže nefun­gu­je. A pře­de­vším se tu v rám­ci kon­fron­ta­cí mezi Tomem a Jerrym bere důraz pře­de­vším na vyvr­cho­le­ní a tedy ty momen­ty ani­mo­va­né bru­ta­li­ty, kdy něko­mu ule­tí hla­va, někdo nara­zí do zdi a někdo spad­ne z mno­ha­me­t­ro­vé výš­ky.

Kouzlo původ­ních gro­te­sek s Tomem a Jerrym při­tom nespo­čí­va­lo v ani­mo­va­ném nási­lí, ale v kome­di­ál­ním nača­so­vá­ní a v tom, že ty jed­not­li­vé gagy byli v téhle legen­dár­ní roze­při mezi kocou­rem a myšá­kem vždy mini­mál­ně dost vtip­né, při­čemž násled­ky těch­to kon­fron­ta­cí byli jen výteč­nou poin­tou. Tento film ale coko­liv jako výteč­né kome­di­ál­ní nača­so­vá­ní nebo samot­nou chyt­rost a zábav­nost gagů pros­tě postrá­dá. Tom a Jerry tímhle celo­ve­če­rá­kem při­chá­zí o to, co je děla­lo tak super a v rám­ci ani­mo­va­né kon­ku­ren­ce tolik výraz­né. Argument o tom, že malé děti to úče­lo­vě pocho­pi­tel­ně poba­ví poté nebe­ru. Právě sta­ré gro­tes­ky s Tomem a Jerrym zvlád­li a dodnes zvlád­nou poba­vit v libo­vol­ném věku. Jakožto strý­ce mě poté vylo­že­ně děsí před­sta­va, že by tohle měli moje nete­ře vůbec vidět, při­čemž by mě ješ­tě více zara­zi­lo to, kdy­by se tohle sta­la jejich oblí­be­ná pohád­ka, kte­rou by ve smyč­ce sjíž­dě­li pořád doko­la. Už pro mě totiž prv­ní zhléd­nu­tí před­sta­vi­lo vylo­že­ná muka, kdy se mi vylo­že­ně chtě­lo bre­čet nad tím, kam jsme to celé dopra­co­va­li. A straš­ně se mod­lil, aby se aspoň Space Jam 2 nepo­hno­jil. Pár momen­tů v tom­to fil­mu sice pře­ce jen zavá­zá­ní tou sta­rou výteč­nou ško­lou, zby­tek ale ten odkaz sku­teč­ně popli­vá­vá.

Animované posta­vy to mají na roz­díl od živých her­ců výraz­ně snaz­ší. Už dlou­ho mi neby­lo žád­ných živých her­ců tolik líto. Mám straš­ně rád Michaela Peñu, jeho sna­ha o kome­di­ál­ní kre­a­ce v tom­to fil­mu ale vylo­že­ně bolí. Peña je v tom­to fil­mu výraz­ně sne­si­tel­něj­ší ve váž­né polo­ze, kdy se mu i cel­kem daří ztvár­nit více­mé­ně sluš­né­ho hlav­ní­ho zápo­rá­ka. Jenomže pořád do té role vylo­že­ně nesed­ne (těž­ko říct, co by z té role dostal původ­ně zva­žo­va­ný Peter Dinklage) a osob­ně jsem ho sku­teč­ně chví­le­mi pode­zří­val z toho, že by byl radě­ji zrov­na kde­ko­liv jin­de. Rob Delaney a Ken Jeong, dva dal­ší vel­mi zábav­ní komi­ci jsou poté v tom­to fil­mu vylo­že­ně nevy­u­ži­ti, nej­vět­ší pro­blém je ale ve finá­le s Chloë Grace Moretz. Hlavní lid­ská hrdin­ka sním­ku je do jis­té míry neza­jí­ma­vá a i když je Moretz sym­pa­tic­ká, sla­bost scé­ná­ře a její posta­vy to celé neskry­je. Těžko z toho vlast­ně vinit zrov­na jí, pro­to­že ona je do jis­té míry vlast­ně oprav­du fajn. Ale ona samot­ná tenhle ani­mák kdo­ví­jak vytáh­nout nemů­že, o to by se měl sna­žit prá­vě Story, kte­rý ale celou dobu pros­tě sází na to ani­mo­va­né gagy, kte­ré jsou zasa­že­né do reál­né­ho svě­ta a ode­hrá­va­jí se kolem lidí z masa a kos­tí. Do pří­bě­hu se jinak samo­zřej­mě sce­náris­té též sna­ží zakom­po­no­vat onu slav­nou „ svat­bu sto­le­tí“, i tahle lin­ka ale ve finá­le nikam neve­de, což cel­ko­vě doka­zu­je, že nikdo pořád­ně nevě­děl co s tím­to fil­mem dělat.

Nechci ten film sha­zo­vat. Uvědomuju si, že to celé muse­lo dát straš­nou prá­ci a urči­tě se spous­ta lidí sna­ži­lo tu ani­ma­ci nějak reál­ně zakom­po­no­vat. Jenže ta ani­ma­ce ve finá­le vypa­dá zvlášt­ně. Ne hez­ky, ne zají­ma­vé, ale pou­ze zvlášt­ně. Přitom to celé dopro­vá­zí růz­né rapo­vé pís­ně, kdy rapu­jí i holu­bi (jed­no­ho z nich mlu­ví sám šibal Story) a Bobby Cannavale z něja­ké­ho bizard­ní­ho důvo­du mlu­ví Spikea. Je to fakt bizard­ní, při­čemž to celé celou dobu půso­bí tak, že někdo mává s odů­vod­ně­ním toho, že to pořád je pře­de­vším film cíle­ný na dět­ské pub­li­kum. Jenže film, kte­rý cílí na dět­ské pub­li­kum auto­ma­tic­ky nemu­sí být auto­ma­tic­ky hloupý, infan­til­ní přes čáru a pře­de­vším v mno­ha ohle­dech vylo­že­ně hroz­ný. Celou dobu jed­not­li­vé nápa­dy s gagy nepů­so­bí vůbec kre­a­tiv­ně a už vůbec nejsou vtip­né. 5-leté dítě se mož­ná zasmě­je, kdy­ko­liv Tom dosta­ne po čuni, zby­tek si ale bude sku­teč­ně jenom říkat, že to šlo s touhle legen­dár­ní dvoj­kou fakt šíle­ně z kop­ce. Mě osob­ně ani nos­tal­gie z ošou­pá­vá­ní video kazet Tom a Jerry Kids a oblí­be­nost téhle dvo­ji­ce nedo­nu­tí k tomu, abych při­mhou­řil oči nad tím, že to Story jed­no­du­še posral a moje dva nej­lep­ší kama­rá­dy z dět­ství vylo­že­ně vymá­chal v bahně.

Ten film vylo­že­ně nevy­vo­lá­vá Satana, ani nesvá­dí ke kas­t­ra­ci, tenhle pokus o oži­ve­ní bran­du Toma a Jerryho ale dost mož­ná celý brand zabí­jí tím nej­bru­tál­něj­ším způ­so­bem. Story nato­čil podí­va­nou s bru­tál­ně nepři­ro­ze­ným CGI, kde by mož­ná šlo pár momen­tů vytě­žit v podo­bě obstoj­ných kraťa­sů, kom­plet­ně to ale celé vylo­že­ně bolí. Film s neza­jí­ma­vý­mi hlav­ní­mi posta­va­mi, straš­ně ruši­vou kom­bi­na­cí ani­ma­ce s hra­ným pro­stře­dím a pře­de­vším straš­ným popli­vá­ním odka­zu téhle legen­dár­ní ani­mo­va­né dvo­ji­ce. Tohle se dost mož­ná moh­lo roz­pad­nout pod ruka­ma i mno­ha schop­něj­ším tvůr­cům, věřím ovšem, že kdo­ko­liv by při­šel s kre­a­tiv­ně zají­ma­věj­ším a cel­ko­vě sne­si­tel­něj­ším fil­mem. Kameraman Alan Stewart (kte­rý se poma­lu stá­vá dvor­ním kame­ra­ma­nem Guye Ritchieho) mož­ná nadá­le umí pra­co­vat s barva­mi, zrov­na tohle je mu ale v rám­ci toho­hle omy­lu hou­by plat­né.

Trailer:

Verdikt: 2 z 5

---

Photo © Warner Bros.

---