Hamnet - Tragédie, která stála za Hamletem

Zdroj: Focus Features

Hodnocení článku

(1 hla­sů, prů­měr: 5,00 z 5)

Loading...

Když věč­ně hla­do­vý domá­cí uči­tel William Shakespeare (Paul Mescal) potká divo­kou vol­no­myš­len­kář­ku Agnes (Jessie Buckley), zro­dí se pří­slo­več­ná lás­ka jako trám, v jejímž prů­bě­hu se jim naro­dí tři děti. Protože rodi­nu je tře­ba živit a záro­veň uspo­ko­jo­vat Williamův dra­ma­tic­ký talent, trá­ví on vět­ši­nu času v Londýně budo­vá­ním svých snů, zatím­co Anges se na zdán­li­vě idy­lic­kém ang­lic­kém ven­ko­vě sna­ží ve všech smě­rech zabez­pe­čit domác­nost a všech­ny tři děti, dvě dce­ry - Susannu (Bodhi Rae Breathnach) a Judith (Olivia Lynes) - a syna Hamneta (Jacobi Jupe), jenž tou­ží pokra­čo­vat v otco­vých šlé­pě­jích. Jenže neštěs­tí necho­dí po horách, ale po lidech a v Anglii za vlá­dy krá­lov­ny Alžběty I. to pla­ti­lo obzvlášť. Když rodi­nu postih­ne nevý­slov­ná tragé­die, otře­se to i zdán­li­vě nezni­či­tel­ným vzta­hem mezi Williamem a Agnes. V tem­no­tě a zou­fal­ství se Shakespeare vybi­ču­je k napsá­ní své­ho vrchol­né­ho díla, tragé­dii o Hamletovi. Světu tím nadě­lí neza­po­me­nu­tel­ný pří­běh a sobě a své ženě lék na žal a trá­pe­ní...

Už díky svým prv­ním fil­mům Songs My Brothers Taught Me a Jezdec se reži­sér­ka a sce­nárist­ka Chloé Zhao zača­la dočká­vat vět­ší­ho a vět­ší­ho uzná­ní, za její 3. film s názvem Země nomá­dů si již došla pro Oscara za režii. Její dal­ší kro­ky byly bloc­kbuste­ro­vé, kon­krét­ně se cho­pi­la komik­sov­ky Eternals. V kon­tex­tu Marvel Cinematic Universe se mož­ná jed­na­lo o poměr­ně svě­ží komik­so­vou podí­va­nou (sama Zhao super­hr­din­ské fil­my vní­má jako moder­ní ver­zi mýtů, přes­ně tak se pro­to sna­ži­la ke svým Eternals při­stou­pit), divác­ké při­je­tí a pře­de­vším neval­ný komerč­ní úspěch nej­spí­še zaru­či­li, že i když by Zhao chtě­la, pokra­čo­vá­ní jen tak nevznik­ne. Zhao přes­to nechce úpl­ně opus­tit svět main­stre­a­mu – už ten­to rok by ostat­ně měla stát za rebo­o­tem seri­á­lu Buffy, pře­mo­ži­tel­ka upí­rů. Po Eternals jí nicmé­ně čekal návrat ke komor­něj­ší­mu fil­mu. A i aktu­ál­ních 6 nomi­na­cí na Zlaté gló­by (včet­ně té za režii) nazna­ču­je, že by si fil­mem Hamnet moh­la u mno­hých Zhao po Eternals napra­vit repu­ta­ci.

William Shakespeare je ang­lic­ký dra­ma­tik, kte­ré­ho nej­spí­še není tře­ba dva­krát před­sta­vo­vat. I když nadá­le exis­tu­jí spo­ry o Shakespearovo autor­ství (tyto kon­spi­ra­ce pod­po­řil mimo jiné film Anonym od Rolanda Emmericha), ve scé­ná­ři, za kte­rým sto­jí Zhao spo­lu s Maggie O’Farrell (autor­kou kniž­ní před­lo­hy), je Shakespeare tím talen­to­va­ným dra­ma­ti­kem, i když je zpo­čát­ku pou­ze chudým domá­cím uči­te­lem. Hlavní posta­vou poté, stej­ně jako William, je také jeho osu­do­vá žena Agnes. Ta se v podá­ní Jessie Buckley v pod­sta­tě stá­vá jeho múzou. Je to ona, kte­rá roz­po­zná jeho talent, záro­veň ho nasmě­řu­je k tomu, aby se stal mužem, kte­rý se svým odka­zem stal nesmr­tel­ným. Příběh ovšem nekon­čí tím, že by se z Williama Shakespeara stal uzná­va­ný autor. Ne nadar­mo ostat­ně psa­ný pro­log uve­de, že v teh­dej­ší Anglii (pře­lom 16. a 17. sto­le­tí) byla jmé­na Hamnet a Hamlet pova­žo­vá­na za vari­an­ty stej­né­ho jmé­na.

Do jis­té míry moc nezá­le­ží na tom, jak moc vel­ký vztah má divák k Shakespearovi. Spíše než o Shakespearovi a jeho odka­zu je to pří­běh o ztrá­tě dítě­te a sna­ze se s ní nějak vyrov­nat. Shakespeara for­mo­va­la ve for­mě psa­ní diva­del­ních her. Právě smrt jeho syna stá­la za Hamletem, kte­ré­ho jde bez pře­há­ně­ní ozna­čit za mini­mál­ně jed­nu z nej­slav­něj­ších Shakespearových her. Zhao sto­jí za výpra­vou do dobo­vé Anglie, kte­rá doká­že půso­bit nesku­teč­ně rea­lis­tic­ky (i díky sáz­ce na při­ro­ze­né osvět­le­ní). Skutečně to vypa­dá jako návrat do časů, kdy nikdo nemohl čekat, jak vel­ký odkaz za sebou Shakespeare zane­chá. Byl to pořád muž z lidu, kte­rý psal své hry pro dal­ší lidi z lidu. A jeho vypra­věč­ské ambi­ce se nezlo­mi­ly ani v momen­tu, kdy si pro­chá­zel jed­nou z nej­vět­ších tragé­dií, kte­rou může prů­měr­ný muž ve svém živo­tě zažít.

V kost­ce jde o pří­běh o lás­ce, tragé­dii a zro­ze­ní. A schop­nos­ti pře­ta­vit žal do kre­a­tiv­ní­ho pro­ce­su. A o tom, jak ten mož­ná může sjed­no­tit něco, co se zdá jako zpře­tr­ha­né. Je to film o for­mo­vá­ní živo­tem umě­ním. To z Hamneta auto­ma­tic­ky dělá mno­hem víc než pou­hé dobo­vé dra­ma a zdán­li­vě tuc­to­vý bio­pic. Mnozí tak moh­li Hamnet pře­dem vní­mat jako pří­liš­nou sáz­ku na jis­to­tu a sna­hu uzná­va­né fil­mař­ky se po main­stre­a­mo­vém (pro mno­hé) pře­šla­pu tak nějak při­mě­ře­ně zavdě­čit, tím by ovšem Zhao pou­ze nesku­teč­ně křiv­di­li.

Tímto fil­mem Zhao opět potvr­zu­je, že je po tvůr­čí strán­ce někde jin­de. Její cit pro pří­běhy s hlub­ším význa­mem, kte­rý se neod­ha­lí na prv­ní pohled, je zřej­mý kaž­dé­mu, kdo jí věnu­je pozor­nost – a mno­zí kole­go­vé by jí ho moh­li závi­dět. V pří­pa­dě Hamneta je vel­kým trum­fem jeho syro­vost. Přesně tako­vá, kte­rá je vlast­ně patr­ná už v momen­tech, kdy dochá­zí ke sbli­žo­vá­ní Williama a Agnes. Ženy, kte­rá má vel­mi blíz­ký vztah k pří­ro­dě, tedy věc, kte­rou mají s reži­sér­kou spo­leč­né. A i pro­to ve fil­mu pří­ro­da sehrá­vá svou roli. A nepří­mo i v emo­ci­o­nál­ním finá­le, ve kte­rém dojde i na Maxe Richtera, kte­rý se prav­dě­po­dob­ně jen tak neo­mr­zí v momen­tech, kdy jen pod­tr­hu­je emo­ci­o­nál­ní gej­zír, kte­rý se na divá­ka chys­tá i bez hudeb­ní­ho dopro­vo­du. A to i v momen­tech, kdy tu pří­ro­du ztě­les­ňu­jí jen lev­né dobo­vé diva­del­ní kuli­sy. Anebo pros­tě jen emo­ce, kte­ré výteč­ní her­ci zvlá­da­jí uhrát napros­to pře­svěd­či­vě. Motivy, kte­ré film roz­ví­jí od prv­ních momen­tů, se mini­mál­ně dočka­jí výteč­né­ho vyús­tě­ní.

Hamnet je také fil­mem, kte­rý snad­no vrhá tak tro­chu jiný pohled na Hamleta, pře­de­vším na nej­slav­něj­ší mono­log Být či nebýt. Film, ve kte­rém se pro­lí­ná radost a smu­tek, nej­ví­ce o tom poté vypo­ví­dá pře­de­vším herec­ký výkon Jessie Buckley, kte­rá v jed­né roli vystří­dá něko­lik poloh, v kaž­dé z nich je poté po herec­ké strán­ce fas­ci­nu­jí­cí. Právě skr­ze ni se uka­zu­je, že je film méně o Williamu Shakespearovi a více o tom, jak se může kdo­ko­li vyrov­ná­vat s boles­tí a ztrá­tou. A že rány na duši je mož­né zmen­šit, i přes fakt, že nikdy tak úpl­ně nezmi­zí. Je to film plný emo­cí, při­tom ne způ­so­bem, kte­rý vyvo­lá­vá pocit kýčo­vi­tos­ti či prvo­plá­no­vé hon­by za doje­tím. Mnoho divá­ků bude nej­spí­še snad­no při sle­do­vá­ní fil­mu sahat po kapes­ní­cích, nezna­me­ná to ovšem, že by to sha­zo­va­lo inte­li­gen­ci fil­mu. Minimálně v rám­ci toho, jak přes­ně k vyob­ra­zo­vá­ní emo­cí tenhle film při­stu­pu­je. Například dobo­vé vyob­ra­ze­ní hry Hamlet už netrumf­ne sebe­lep­ší pokus o diva­del­ní záznam.

Jde o pří­běh o zaká­za­né lás­ce (ale­spoň zpo­čát­ku), o pro­ží­vá­ní emo­cí, tragé­dii, trans­for­ma­ci osob­ní tragé­die v umě­ní s při­da­nou hod­no­tou, kon­fron­ta­ci pří­ro­dy a civi­li­za­ce (kon­trast dvou těho­ten­ství Agnes), pře­de­vším ovšem o truch­le­ní a o tom, jak i k němu jde při­stou­pit kre­a­tiv­ně. Nádherná kame­ra pol­ské­ho kame­ra­ma­na Łukasze Żala dojmy z této podí­va­né jen umoc­ňu­je, pro­to­že kom­bi­na­ce při­ro­ze­né­ho osvět­le­ní, peč­li­vé kom­po­zi­ce zábě­rů a sym­bo­li­ky pří­ro­dy vytvá­ří jeden z este­tic­ky nej­vý­raz­něj­ších fil­mů uply­nu­lé­ho roku. Právě po celý minu­lý rok se o Hamnetovi mlu­vi­lo jako o jas­ném osca­ro­vém favo­ri­to­vi, jeho prav­dě­po­dob­ný úspěch mini­mál­ně v rám­ci počtu nomi­na­cí poté nejde zpo­chyb­nit. Zhao potvr­zu­je pozi­ci jed­né z nej­ta­len­to­va­něj­ších fil­ma­řek sou­čas­nos­ti, Mescal i Buckley poté před­vá­dě­jí jed­ny z nej­lep­ších výko­nů v rám­ci svých kari­ér. Do vel­ké míry tak moc nezá­le­ží na tom, jak moc se pří­běh Hamneta zaklá­dá na sku­teč­ných fak­tech a zda pou­ze nevy­chá­zí z nepo­tvr­ze­ných domně­nek. Sílu téhle emo­ci­o­nál­ní podí­va­né to vůbec v ničem nesni­žu­je. Pozice čer­né­ho koně nad­chá­ze­jí­cí osca­ro­vé sezó­ny je tak z něko­li­ka důvo­dů napros­to pocho­pi­tel­ná.

Hamnet je film, kte­rý doká­že pro­po­jit osob­ní tragé­dii s uni­ver­zál­ní­mi emo­ce­mi. Jde o pří­běh o zaká­za­né lás­ce, o ztrá­tě dítě­te, o truch­le­ní a o tom, jak se s boles­tí dá kre­a­tiv­ně vypo­řá­dat. Chloé Zhao potvr­zu­je svůj cit pro hlu­bo­ké a emo­ci­o­nál­ně syro­vé pří­běhy, zatím­co Jessie Buckley a Paul Mescal před­vá­dě­jí jed­ny z nej­pů­so­bi­věj­ších výko­nů své kari­é­ry. Kombinace peč­li­vě kom­po­no­va­ných zábě­rů, při­ro­ze­né­ho osvět­le­ní a sym­bo­li­ky pří­ro­dy pod­tr­hu­je, že jde vizu­ál­ně i obsa­ho­vě o jeden z nej­vý­raz­něj­ších fil­mů loň­ské­ho roku. Síla Hamneta fun­gu­je i díky sáz­ce na uni­ver­zál­nost emo­cí, kte­ré divá­ka zasáh­nou a prav­dě­po­dob­ně jen málo­ko­ho necha­jí chlad­ným. Hamnet tím jen pod­tr­hu­je, že Chloé Zhao pat­ří mezi nej­vý­raz­něj­ší fil­mař­ky sou­čas­nos­ti. A to nejen díky její­mu schop­né­mu kom­bi­no­vá­ní krá­sy se syro­vos­tí a její­mu citu pro vel­mi spe­ci­fic­ké pří­běhy…

Verdikt: 90%