Tajný život mazlíčků - Filmaři

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

Producenti Meledandri a Healy spo­lu­pra­cu­jí s reži­sé­rem Tajného živo­ta maz­líč­ků Chrisem Renaudem mno­ho let. „Když jsem vedl ani­ma­ce ve FOX, náš kopro­du­cent Chris Renaud tam kres­lil sto­ry­bo­ar­dy. Nakonec jsme mu svě­ři­li režii krát­ké­ho fil­mu No Time for Nuts,” říká Meledandri. „Odvedl skvě­lou prá­ci a tak když jsme roz­je­li Illumination, nabí­dl jsem mu spo­lu­prá­ci s tím, že by mohl reží­ro­vat.”

Dalším pro­jek­tem, kte­rý Renaud pro Illumination reží­ro­val, byl v roce 2012 Lorax. Meledandri vysvět­lu­je, že v tom­to fil­mu byl „výtvar­ní­kem Yarrow Cheney, kte­rý měl rov­něž na sta­ros­ti výpra­vu fil­mu Já, Padouch. V době, kdy jsme děla­li na těch­to fil­mech, jsme si uvě­do­mi­li, že Yarrow dělá i reži­sér­skou prá­ci a že má sku­teč­ný poten­ci­ál jako reži­sér.”

Tento poten­ci­ál došel své­ho napl­ně­ní poz­dě­ji, když Cheney reží­ro­val Puppy, jeden z nej­roz­to­mi­lej­ších krát­kých fil­mů, kte­ré Illumination vytvo­ři­lo. Tehdy se pro­dukč­ní tým roz­ho­dl, že ho nechá spo­lu­re­ží­ro­vat.”

Režisér Renaud vysvět­lu­je, co ho k fil­mu při­táh­lo: „Chtěl jsem vykres­lit zví­řa­ta moder­ním způ­so­bem. Líbilo se mi také pohrá­vat si s legrač­ní, ale reál­nou myš­len­kou, že když opus­tí­te své­ho psa, tak i když se vrá­tí­te po 20 vte­ři­nách, cho­vá se, jako kdy­bys­te byli pryč 24 hodin. Je nad­še­ný, že vás vidí a jeho krát­ko­do­bá paměť úpl­ně nefun­gu­je. Takhle jsme vykres­li­li Maxe, kte­rý Katie vidí opti­kou své­ho vlast­ní­ho živo­ta. Katie je stře­dem jeho vesmí­ru a on oče­ká­vá, že ona to má stej­ně… tedy dokud nepři­ne­se domů toho dal­ší­ho psa.”

Spolurežisér Cheney to roz­vá­dí: „Každé zví­ře má svou osob­nost a v tom se skrý­vá spous­ta legra­ce. Nejsou to lidé, ale cítí stej­ně. Mě oslo­vi­la mož­nost tohle ve fil­mu zachy­tit, zvláš­tě když sám jsem maji­te­lem domá­cí­ho zví­řát­ka. Když ráno ode­jde­me do prá­ce nebo do ško­ly, pře­dá­vá­me v pod­sta­tě klí­če našim maz­líč­kům. Teď je to jejich domov a v našem svě­tě si před­sta­vu­je­me, že mají svo­je den­ní ste­re­o­ty­py a ritu­á­ly stej­ně jako lidé.”

I když spous­ta fil­mů zví­řa­ta, kte­rá v nich hra­jí hlav­ní role, polidš­ťu­je, fil­ma­ři vědě­li, že pro ně je zákla­dem nechat posta­vám jejich zví­ře­cí cha­rak­te­ris­ti­ky, aby je divá­ci moh­li vní­mat jako maz­líč­ky. „Od začát­ku jsem chtěl ani­mo­vat zví­řa­ta – zví­řa­ta, a ne něja­kou jejich plně polid­ště­nou verzi,”říká Renaud. „Když jsme pro­bí­ra­li pro­blémy, kte­ré může ani­ma­ce při­nést, pta­li jsme se ‘Jak se dosta­ne z bodu A do bodu B? Jak se oto­čí nebo jak zved­ne tlapku?’”A to se potom roz­ší­ři­lo do slo­ži­těj­ších scén. „Například jsme měli moment, kdy něko­lik psů zaslech­ne něco, co zní, jako kdy­by měl někdo potí­že. Jenže jejich pozor­nost v tu chví­li upou­tá motýl pole­tu­jí­cí oko­lo, tak­že psi oka­mži­tě změ­ní směr.”

Cheney roz­vá­dí myš­len­ku dál: „Naším cílem bylo, uká­zat divá­kům cho­vá­ní zví­řá­tek tak, aby si doká­za­li před­sta­vit, že přes­ně takhle by se moh­li cho­vat i jejich maz­líč­ci. Na roz­díl od fil­mů, kde se zví­řa­ta oblé­ka­jí a cho­dí po dvou, my jsme chtě­li zví­řa­ta, kte­rá se jako zví­řa­ta cho­va­jí.”

Když se pro­dukč­ní tým roz­ho­do­val, jak ztvár­ní posta­vy a jejich kon­krét­ní osob­nos­ti, bylo jas­né, že zásad­ní bude najít rov­no­váhu mezi vyso­kou inte­li­gen­cí a inte­li­gen­cí, kte­rá se dá oče­ká­vat od zví­řát­ka. Filmaři vědě­li, že v oka­mži­ku, kdy pře­kro­čí jis­tou hra­ni­ci a vytvo­ří člo­vě­ka uvěz­ně­né­ho ve zví­ře­cím těle, ztra­ti­li pod­sta­tu nápa­du. Nejdůležitější bylo při­mět divá­ky, aby si řek­li, že takhle se urči­tě cho­vá jejich pes nebo kočka, když nejsou poblíž.

„Nejlepším pří­kla­dem je, co se děje, když ráno ode­jde­me,” pozna­me­ná­vá Meledandri. „Náš film začí­ná tím, že Katie ode­jde a Max si hned uvě­do­mí, jak mu jeho panič­ka chy­bí. Chystá se celý den sedět u dve­ří a čekat na ni. Jakmile to ale Max řek­ne jiné posta­vě, ano, on mlu­ví, ale vy věří­te tomu, že takhle se pes sku­teč­ně cho­vá. Řada z nás věří, že prá­vě tohle náš pes dělá, když jsme pryč. Naším cílem bylo vždyc­ky – během psa­ní, režie nebo během samot­né ani­ma­ce – udr­žet tako­vé cho­vá­ní a pohy­by, kte­ré odpo­ví­da­jí sku­teč­ným zví­řa­tům.”