Tajný život mazlíčků - BRIGITTE

Q. Kdy sis popr­vé uvě­do­mi­la, že máš Maxe ráda nejen jako kama­rá­da?

A. Já? Že mám Maxe ráda nejen jako kama­rá­da? Aha! Vy mys­lí­te jako dob­ré­ho kama­rá­da! Protože já ho roz­hod­ně nemi­lu­ju, ani nic tako­vý­ho. To by bylo šíle­ný! Fakt jsme jen sou­se­di a kámo­ši. Jestli jsme spří­z­ně­ný duše? Těžko říct. Nebudu před­stí­rat, že vím, jak se svět točí. Ale jo, jsme s Maxem kámo­ši. Na co že jste se to pta­la?

Q. Kde jsi našla odva­hu opus­tit domov a jít hle­dat Maxe?

A. Milovat něko­ho – teda být dob­rým sou­se­dem – je to nej­od­váž­něj­ší, co může­te v živo­tě udě­lat. Takový věci pro sebe sou­sed pros­tě děla­jí. Nic víc v tom nehle­dej­te.

Q. Jak dlou­ho už sle­du­ješ tele­no­ve­ly? Jak ses k tomu vlast­ně dosta­la?

A. Na tele­no­ve­ly se kou­kám prak­tic­ky odne­pa­mě­ti. Všechno je v nich tak dra­ma­tic­ké a inten­zív­ní, kaž­dý je tam tak pěk­ně uče­sa­ný.

Q. Popiš svůj doko­na­lý den.

A. Můj doko­na­lý den začí­ná lahod­nou sní­da­ní. A když u ní náho­dou bude Max, můj sou­sed, tak ať. Pak bych si asi dala pár hodin sle­do­vá­ní svých oblí­be­ných tele­no­vel a vůbec by mi neva­di­lo, kdy­by se Max díval na tel­ku se mnou, když už jsme spo­lu posní­da­li. Když by už byl u mě. Někdy je jed­no­duš­ší někde zůstat než odtam­tud ode­jít. A pak bych si mož­ná uži­la pro­cház­ku při zápa­du slun­ce, pro­to­že to je roz­hod­ně nej­ro­man­tič­těj­ší den­ní doba. A zase, když u toho náho­dou bude Max, taka ť tam je. Taky má rád pro­cház­ky. Někdy pros­tě lidi mají rádi stej­ný věci a nemu­sí to při­tom nic zna­me­nat. I když může. Ale ani nemu­sí. Ale čis­tě teo­re­tic­ky by to něco zna­me­nat moh­lo. Myslíte, že by to něco moh­lo zna­me­nat?

Q. Máš nád­her­né chlu­py. Prozradíš nám něja­ký vizá­žis­tic­ký trik?

A. Pro vaše chlu­py bude ide­ál­ní pání­ček, kte­rý o ně rád peču­je. Hned potom je důle­ži­té mít při­ro­ze­ně fan­tas­tic­ké chlu­py, což já naštěs­tí mám.

Q. Co ráda děláš, když nemáš páníč­ka doma?

A. Většinou se neza­sta­vím, pro­to­že pozo­ru­ju z okna Maxe, kte­rý se taky neza­sta­ví, pro­to­že pozo­ru­je dve­ře, dokud nepři­jde jeho panič­ka. Není to vždyc­ky snad­né, ale někdo musí pozo­ro­vat Maxe, jak pozo­ru­je dve­ře. A já jsem pro to jako stvo­ře­ná.