Tenkrát v Hollywoodu (Once Upon a Time in Hollywood) – Recenze – 80%

Ve svém devá­tém fil­mu s názvem Tenkrát v Hollywoodu se reži­sér a sce­náris­ta Quentin Tarantino vyzná­vá ze své lás­ky k ame­ric­ké kine­ma­to­gra­fii, a to kon­krét­ně k obdo­bí od kon­ce pade­sá­tých do kon­ce šede­sá­tých let, jenž ho pat­ně ovliv­ni­lo v dět­ství a bylo urču­jí­cí pro jeho fil­mo­vý vkus. Podobně jako byl jeho sní­mek Auto zabi­ják poctou bra­ko­vým grind­hou­se fil­mům, kte­ré hltal jako tee­nager, je sní­mek Tenkrát v Hollywoodu vel­kou osla­vou tele­viz­ní i fil­mo­vé tvor­by z éry, během níž Quentin (roč­ník 1963) vyrůs­tal zejmé­na na wes­ter­nech a na mno­hých herec­kých ido­lech, mezi něž se řadi­li napří­klad Bruce Lee, James Stacy nebo Steve McQueen.

Tenkrát v Hollywoodu se ode­hrá­vá v Los Angeles roku 1969 a jeho hlav­ní­mi hrdi­ny jsou býva­lá hvězda tele­viz­ní­ho wes­ter­no­vé­ho seri­á­lu z 50. let a v sou­čas­nos­ti fil­mo­vý herec s uva­da­jí­cí kari­é­rou Rick Dalton (Leonardo DiCaprio) a jeho dlou­ho­le­tý kama­rád, spo­lu­pra­cov­ník a herec­ký záskok – kaska­dér Cliff Booth (Brad Pitt). Oba jsou zce­la fik­tiv­ní­mi posta­va­mi, byť ve fil­mu figu­ru­je i řada postav ve ved­lej­ších a epi­zod­ních rolích, kte­ré jsou inspi­ro­vá­ny reál­ný­mi předob­ra­zy, včet­ně tře­ba hereč­ky Sharon Tate, někdej­ší man­žel­ky reži­sé­ra Romana Polanského, kte­rou ztvár­ni­la Margot Robbie. Co se herec­ké­ho obsa­ze­ní týče, tak se na plát­ně obje­ví na pár chvil i Kurt Russell, Al Pacino, Tim Roth, Dakota Fanning, Michael Madsen, Bruce Dern, Emile Hirsch či Timothy Olyphant.

Film sto­jí pře­de­vším na cha­risma­tu obou her­ců v hlav­ních rolích, na sym­pa­tič­nos­ti a pro­pra­co­va­nos­ti jejich postav a na atmo­sfé­ře pozd­ních 60. let v Hollywoodu, době auto­kin, Cadillaců, hnu­tí Hippies, spaghet­ti wes­ter­nů a reklam na ciga­re­ty. Prim tu nehra­jí dlou­hé, vypja­té a „taran­ti­nov­sky“ uke­ca­né scé­ny s vypoin­to­va­ný­mi dia­lo­gy, ani pre­ciz­ně špo­no­va­né napě­tí a vel­ké zvra­ty, ba do znač­né míry dokon­ce ani děj (!), nýbrž labuž­nic­ké roch­ně­ní se v tom­to svě­tě zapl­ně­ném nej­růz­něj­ší­mi fil­mař­ský­mi moti­vy a odka­zy na všech­no mož­né z dané­ho obdo­bí, co má Quentin Tarantino zjev­ně v obli­bě a co mu při­šlo pod­stat­né do fil­mu zařa­dit, bez ohle­du na to, nako­lik je to pro cel­ko­vé vyzně­ní fil­mu rele­vant­ní. Na strikt­ní dodr­žo­vá­ní dobo­vé rea­li­ty se tu záměr­ně nehra­je, v důsled­ku čehož sní­mek roz­hod­ně není přes­ným por­trétem teh­dej­ší­ho Hollywoodu, ale spíš jeho lehce iro­ni­zu­jí­cí a pole­mi­zu­jí­cí alter­na­tiv­ní ver­zí, jež je Tarantinovi pro­sto­rem pro hrát­ky s růz­ný­mi holly­wo­od­ský­mi mýty a po vzo­ru Hanebných pan­char­tů i pro vari­o­vá­ní urči­tých his­to­ric­kých udá­los­tí.

Příběh má epi­zo­dic­kou struk­tu­ru – jde v pod­sta­tě o sled his­to­rek a vypra­věč­ských odbo­ček, kte­ré spo­lu sdí­le­jí jen pár postav a jed­no­tí­cí časo­vou osu a pozvol­na smě­řu­jí k mis­trov­ské­mu, sym­bo­lic­ky satis­fakč­ní­mu finá­le. Neustále se při­tom pře­pí­ná mezi tře­mi růz­ný­mi nara­tiv­ní­mi lini­e­mi, z nichž jed­na pat­ří Rickovi, dru­há Cliffovi a tře­tí zmí­ně­né Sharon Tate (a je tudíž pří­hod­né vědět, co byla zač a jaký osud ji potkal). I z toho důvo­du sní­mek Tenkrát v Hollywoodu půso­bí jako nos­tal­gic­ká exkur­ze po retro výsta­vě věno­va­né ame­ric­ké kine­ma­to­gra­fii šede­sá­tých let, v níž se tema­ti­zu­je vliv tele­vi­ze a nási­lí na spo­leč­nost a vzdá­vá se hold dobo­vým herec­kým iko­nám (scé­na, v níž jde Sharon Tate do kina a požit­kář­sky tam sle­du­je film se sku­teč­nou Sharon Tate, je čis­tou a lás­ky­pl­nou poctou, pasáž s Brucem Leem zas slou­ží jako komic­ká vsuv­ka), při­čemž je ale Tarantino ten, kdo urču­je, u kte­rých expo­ná­tů bude­te muset setr­vat a také na jak dlou­ho.

V důsled­ku toho je sice řada seg­men­tů ve fil­mu vybrou­še­ná k doko­na­los­ti, leč spous­ta z nich je také tro­chu moc dlou­há a někte­ré půso­bí i lehce nad­by­teč­ně (a není jich málo), což vyvo­lá­vá dojem, že film by mohl být klid­ně o půl hodi­ny krat­ší a na výsled­ku by to nic moc nezmě­ni­lo. I tak je ale záslu­hou Tarantinových vypra­věč­ských schop­nos­tí, DiCapriovy a Pittovy doko­na­lé herec­ké bra­vu­ry, pad­nou­cí­ho soun­d­trac­ku, kame­ry Roberta Richardsona a mís­ty i nápa­di­tě sty­li­zo­va­ných oka­mži­ků (DiCaprio zasa­ze­ný do dobo­vých pla­ká­tů nebo do Velkého útě­ku Johna Sturgese), že film je jako celek kon­zis­tent­ně zábav­ný, pou­ta­vý a vta­hu­jí­cí od začát­ku do kon­ce, při­čemž jeho 162 minut ute­če až pře­kva­pi­vě rych­le.

Tenkrát v Hollywoodu je film, jenž si Quentin Tarantino nato­čil pro sebe, pro radost. Mezi jeho vrchol­ná díla se bohu­žel neřa­dí – je spíš zákuskem než hlav­ním cho­dem – leč i tak je nesmír­ně pod­nět­ný, fil­mař­sky, sce­náris­tic­ky i vypra­věč­sky pozo­ru­hod­ný a pří­jem­ný na sle­do­vá­ní. Tarantino si jej upe­kl jak z ingre­di­en­cí, kte­ré má rád a jež ho ve své době oslo­vo­va­ly a utvá­ře­ly coby budou­cí­ho fil­ma­ře, tak z moti­vů váza­jí­cích se k roku 1969, k nimž se chtěl vyjá­d­řit a vypo­řá­dat se s nimi po svém. A je to poho­do­vá požit­kář­ská jíz­da, kte­rou si lze ohrom­ně užít, ačko­li bych dopo­ru­čil nemít ohled­ně ní pří­liš pře­hna­ná oče­ká­vá­ní.