Tiché místo - ABBOTOVI

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

Hned na začát­ku Krasinski dal své ženě, Emily Blunt, vel­mi vyhle­dá­va­né brit­ské hereč­ce, kte­rá se pro­sla­vi­la neza­po­me­nu­tel­ný­mi roz­lič­ný­mi role­mi napří­klad ve fil­mu Ďábel nosí Pradu, Čarovný les, Sicario: Nájemný vrah nebo Dívka ve vla­ku, svůj prv­ní návrh scé­ná­ře pro Tiché mís­to. Hned jak si ho pře­čet­la, navrh­la, aby role Lee a Evelyn Abbottových hrá­li spo­leč­ně, což fil­mu dodá vrst­vu stro­hé rea­li­ty a upřím­né něhy, kte­ré by jinak byly nedo­sa­ži­tel­né.

„Na tom scé­ná­ři se mi nej­ví­ce líbi­lo to, že jsem pocí­ti­la, jak se to dotklo mých nej­hlub­ších obav jako mat­ky, kte­rá chce uchrá­nit svo­je děti. Ten pří­běh je tak napí­na­vý, že jsem to pře­čet­la do kon­ce jed­ním dechem,“ vzpo­mí­ná Blunt. „Ironií je, že ješ­tě před­tím, než jsem si pře­čet­la scé­nář, jsem Johnovi navrh­la, aby Evelyn hrá­la jed­na z mých kama­rá­dek. Když jsem si pak scé­nář čet­la, pomys­le­la jsem si: ‚Čert to vem, tuhle roli musím hrát já.‘ Zamilovala jsem se do hloub­ky a krá­sy toho­to pří­bě­hu, kte­rý je za hra­ni­cí typic­ké horo­ro­vé atmo­sfé­ry. Navíc John a já jsme spo­lu nikdy před­tím nepra­co­va­li, tak­že to bylo vzru­šu­jí­cí.“

Krasinski byl z reak­ce své ženy nad­še­ný, ale záro­veň tro­chu zastra­še­ný vizí toho, že spo­lu mají popr­vé spo­lu­pra­co­vat na fil­mu. „Najednou jsme spo­lu na plát­ně měli pro­ží­vat naše nej­vět­ší rodi­čov­ské děsy, což bylo tro­chu šíle­né,“ při­zná­vá.

Ale i přes­to Krasinski tuto zku­še­nost popi­su­je jako ‚vel­mi inten­ziv­ní‘. „Práce s mojí ženou se asi sta­la mou nej­lep­ší zku­še­nos­tí v celé mé kari­é­ře,“ říká Krasinski. „Většinou své kari­é­ry úpl­ně oddě­lu­je­me, ale jsme si navzá­jem nej­vět­ší­mi fanouš­ky. Každý máme při prá­ci své vlast­ní ritu­á­ly a neby­li jsme si jis­ti, jak to zkom­bi­nu­je­me, ale nako­nec to byla nej­vět­ší zába­va, jakou jsem kdy zažil. Emily je úchvat­ná a deli­kát­ní hereč­ka a pra­co­vat blíz­ce s někým, koho tolik obdi­vu­ji, pro mě bylo úžas­né.“

Jakmile bylo jas­né, že Blunt bude hrát Evelyn, už s Krasinskim o rodi­ně Abbottů nepře­sta­li mlu­vit – o tom, kým Lee a Evelyn byli, než se vše změ­ni­lo, a jak je tyto kata­stro­fál­ní časy, kte­rým teď čelí, změ­ni­ly.

„Pro ně je to hroz­ně tíži­vý svět, ale sna­ží se zůstat zamě­ře­ni na vycho­vá­vá­ní svých dětí a udr­žo­vá­ní rodi­ny,“ zdů­raz­ňu­je Blunt. „Jsou v neu­stá­lém stra­chu. Zároveň jsou také rodi­nou, kte­rá čelí vel­ké­mu zármut­ku a vině. Nejvíce mě fas­ci­nu­je jejich neod­klad­ná potře­ba spo­lu komu­ni­ko­vat, ale komu­ni­ka­ce je pro ně ve svě­tě, kde jsou zvu­ky nebez­peč­né, straš­ně nároč­ná.“

Blunt pova­žo­va­la za ris­kant­ní v sobě vyvo­lat tolik nesku­teč­ně úzkost­ných emo­cí, když sama vycho­vá­vá dvě malé děti, ale záro­veň jí to dalo vzác­ný vhled do posta­vy Evelyn. Pochopila, proč Lee a Evelyn nepo­tře­bu­jí slo­va, aby se pro­po­ji­li v době, kdy je vše nejis­té. „Načasování zna­me­na­lo, že já i John jsme byli schop­ni k rolím při­stou­pit s obrov­skou zra­ni­tel­nos­tí,“ říká Blunt. „Mluvili jsme o odliš­ných rolích, kte­ré Lee a Evelyn v rodi­ně zastá­va­jí. Lee je ten, kdo se cítí zod­po­věd­ný za pře­ži­tí celé rodi­ny, nehle­dě na okol­nos­ti. Ale Evelyn chce víc, než jen pře­žít, chce své děti nau­čit, aby se jim v tomhle svě­tě daři­lo. Takže se setká­vá­me se dvě­ma způ­so­by, jakým rodi­če zvlá­da­jí žal, trau­ma a nebez­pe­čí.“

Pokračuje: „Lee je někdo vel­mi, ale vel­mi sta­ro­mód­ní, což si o Johnovi nemys­lím. John je dale­ko ote­vře­něj­ší než Lee. Lee je typ muže, kte­rý se emo­ci­o­nál­ně uza­vře do sebe, kdo se zamě­ří na potře­bu ochrá­nit a něco poskyt­nout, radě­ji než na to, aby řešil svo­je útra­py. Je posta­vou, kte­rá zaží­vá bolest, ale to pla­tí pro všech­ny čty­ři posta­vy. Každý se sna­ží něco pře­ko­nat, o to inten­ziv­něj­ší to je, když se všich­ni sna­ží zůstat naži­vu.“

Blunt se Evelyn poku­si­la vykres­lit jako typ neo­chvěj­né mateř­ské síly. „Vidím ji jako neo­by­čej­ně milu­jí­cí a peču­jí­cí,“ popi­su­je Blunt. „Jejím poho­nem je být si jis­ta, že vycho­vá­vá sluš­né děti. Takže vytr­vá­vá v domá­cí výu­ce, v dělá­ní vtíp­ků kdy­ko­liv to jde, v milo­vá­ní a objí­má­ní svých dětí, někdy je na ně úpl­ně napo­je­ná, ale záro­veň chce, aby měly pro­stor stát se tím, kým jsou.“

Scenáristé Woods a Beck měli již od začát­ku v plá­nu začle­nit do pří­bě­hu stra­ši­del­nou záplet­ku, kte­rá se týká Evelyn: její nej­vět­ší radost, oče­ká­vá­ní dal­ší­ho dítě­te, při­šlo v momen­tě nej­vyš­ší­ho nebez­pe­čí.

„Přemýšleli jsme o nej­hor­ší věci, kte­rá se může stát, když musí­te být poti­chu,“ vysvět­lu­je Beck. „Evelynino těho­ten­ství se sta­lo moto­rem pří­bě­hu, pro­to­že nás při­vá­dí k otáz­ce, jak může­te pro­jít nej­na­má­ha­věj­ší zku­še­nos­tí v živo­tě a záro­veň nevy­dat ani hlás­ku. Přišlo nám to jako ta nej­ne­mož­něj­ší výzva, pro­to jsme chtě­li, aby se s ní Abbottovi muse­li popa­so­vat.“

Woods dodá­vá: „Zároveň je to nád­her­nou a dojem­nou sou­čás­tí pří­bě­hu, pro­to­že tato rodi­na zaži­la obrov­skou tragé­dii a ten porod pro ně i za těch­to okol­nos­tí hod­ně zna­me­ná.“

Krasinski toto téma vyne­sl ješ­tě více do popře­dí. Poznamenává, že ješ­tě před­tím, než se vědě­lo, že se Emily do fil­mu při­dá, musel mys­let na svou man­žel­ku, když tvo­řil posta­vu ženy, kte­rá se sna­ží udr­žet rodi­nu pohro­ma­dě a záro­veň čelí něče­mu nezná­mé­mu s nesku­teč­nou odva­hou a grá­cií. „Když píše­te o něčem tak intim­ním, jako je rodi­na pro­chá­ze­jí­cí si nejdě­si­věj­ším obdo­bím své­ho živo­ta, tak jedi­ná oso­ba, na kte­rou jsem mohl mys­let, byla samo­zřej­mě Emily. Ale věděl jsem, že pokud chce hrát Evelyn, musí se to stát při­ro­ze­ně. Takže jsem nikdy ani nezmí­nil, že by tu roli měla vzít, ale v tichos­ti jsem dou­fal, že s tím sama při­jde.“

Blunt vědě­la, že pokud se bude chtít pono­řit do Evelyniny neob­vyk­lé situ­a­ce, bude muset vířit emo­ce­mi. „Jasně, ona a Lee jsou nad­še­ní… ale jejich nad­še­ní je mír­ně­no hlu­bo­kým stra­chem. Je tu tolik nezod­po­vě­ze­ných otá­zek: Jak pře­ži­je­me s mimin­kem? Jak vůbec může­te poro­dit dítě, abys­te nevy­da­li ani hlás­ku? Co se sta­ne, když mimin­ko bude bre­čet? Snaží se zajis­tit veš­ke­rá opat­ře­ní, kte­rá je napad­nou, jako napří­klad vytvo­řit zvu­ko­těs­nou bez­peč­nou míst­nost nebo dal­ší kre­a­tiv­ní způ­so­by, jak udr­žet mimin­ko poti­chu. Ale záro­veň vědí, že ská­čou do vel­ké­ho nezná­ma.“

Skok do vel­ké­ho nezná­ma to byl i pro Blunt a Krasinskiho, kte­ří spo­lu před­tím pro­fes­ně nikdy nespo­lu­pra­co­va­li. Oba říka­jí, že to jejich pou­to ješ­tě více stme­li­lo.

„Přišla jsem si Johnem hod­ně oce­ňo­va­ná,“ shr­nu­je Blunt. „Vždy jsem si s ním při­pa­da­la oce­ňo­va­ná jako man­žel­ka a jako mat­ka jeho dětí, ale díky tomuhle jsme obje­vi­li, že zvlád­ne­me být zajed­no i v umě­lec­kých věcech. Určitě jsme z toho oba byli ner­vóz­ní, bylo to cel­kem stra­ši­del­né, ale nako­nec to bylo úžas­né.“

Po obsa­ze­ní Krasinskiho a Blunt jako rodi­čů Abbottových bylo dal­ším kro­kem nale­ze­ní mla­dých her­ců, kte­ří by byli schop­ni vytvo­řit dyna­mic­ké a dojem­né ztvár­ně­ní jejich dvou dětí, kte­ré muse­ly dospět pří­liš brzy, obě tou­ží­cí po nezá­vis­los­ti ve svě­tě, ve kte­rém chy­bí zvu­ky, zato kte­rý je napl­něn pra­vi­dly, lítos­tí a usta­vič­ným nebez­pe­čím.

Největší výzvou bylo hle­dá­ní fil­mo­vé Regan, dce­ry Abbottových, kte­rá je hlu­chá. Krasinski byl nad­še­ný, když našel nác­ti­le­tou hereč­ku Millicent Simmonds. Známá je hlav­ně svým oce­ně­ným výko­nem ve fil­mo­vé adap­ta­ci Wonderstruck. Krasinski Simmonds sle­do­val, jak se sama pono­řu­je do svých zku­še­nos­tí, kdy vyrůs­ta­la jako hlu­ché dítě, aby vytvo­ři­la Regan, se kte­rou nako­nec před­či­la i to, co bylo ve scé­ná­ři.

„Najít Millie byla jed­na z nej­lep­ších věcí, kte­rá se tomu­to fil­mu moh­la při­ho­dit,“ říká Krasinski. „Nejen, že je feno­me­nál­ní hereč­ka a nejen pro­to, že je nej­mou­dřej­ší, nejan­děl­štěj­ší oso­bou, kte­rou může­te potkat, ale pro­to, že byla tak vel­ko­ry­sá, co se týče svých zku­še­nos­tí a vědo­mos­tí ohled­ně svě­ta hlu­chých a ohled­ně zna­ko­vé řeči. Nikdy se nebá­la a vždy řek­la, tohle je, jak by to Regan udě­la­la a tohle je způ­sob, jakým komu­ni­ku­je­me.“

Poznamenává, že při­ro­ze­né instink­ty Simmonds pře­kva­pi­ly všech­ny. „Millie byla pro tohle sta­vě­ná. Pamatuju si prv­ní den natá­če­ní, kdy šla přes most a já jsem jí řekl: ‚Všechna tvo­je úzkost, tvo­je naštvá­ní, vina a všech­ny tvé poci­ty, že jsi čer­nou ovcí rodi­ny, z tebe během toho, jak jdeš, musí vyjít.‘ A ona to zvlád­la nesku­teč­ně. Řekla mi: ‚Někdy se cítím frustro­va­ně a jako že nikam nepa­t­řím.‘ Pochopila Regan tak, jak já jsem ji pocho­pit nemohl. Takže jsem jí při­po­mí­nal, že točím tenhle film, aby si lidé, kte­ří mají pocit, že nikam nepat­ří, uvě­do­mi­li, že z nich mohou být super­hr­di­no­vé.“

Nakonec se celé obsa­ze­ní muse­lo nau­čit ame­ric­kou zna­ko­vou řeč, na čemž úzce spo­lu­pra­co­va­li s kou­čem Douglasem Ridloffem, kte­rý ladil detai­ly. Krasinski říká, že sle­do­vat Simmonds při komu­ni­ko­vá­ní, bylo něco vel­mi objev­né­ho. „Když jsem mlu­vil s Millie, uvě­do­mil jsem si, že se na mě nikdy nikdo nedí­val tak kom­plex­ně jako ona,“ pozna­me­ná­vá. „Nikdy jsem nevi­děl niko­ho, kdo by se podí­val na celou moji bytost a úpl­ně mě vsák­nul. Dívá se na moje ruce, na moje obo­čí, vlast­ně vidí moje emo­ce. Brečel jsem sko­ro kaž­dý den, pro­to­že ona se dívá na celou vaši celist­vost. Je na tom něco tak poe­tic­ké­ho a dojem­né­ho. Bylo pro nás vel­mi důle­ži­té to udě­lat správ­ně pod­le ní, pro­to­že ona je oprav­du krás­ná duše.“

Simmonds říká, že pří­běh Tichého mís­ta ji hned oslo­vil a nápad, že Regan ztra­ti­la své naslou­chát­ko a tím pří­stup ke svě­tu sly­ší­cích, ji zasá­hl osob­ně. „Byla jsem do toho pří­bě­hu pono­ře­ná od začát­ku až do kon­ce,“ říká. „Mám ráda horo­ro­vé fil­my a tohle bylo děsi­vé, ale když jsem si čet­la scé­nář, zto­tož­ňo­va­la jsem se s Regan. Jako hlu­chá dív­ka si při­šla uml­če­ná, nejis­tá tím, jak může zapad­nout, co může dělat nebo jak může pomoct své rodi­ně. Byla hod­ně závis­lá na svém naslou­chát­ku, kte­ré ke komu­ni­ka­ci oprav­du potře­bo­va­la. Takže jsem se doká­za­la zto­tož­nit se spous­tou výzev, kte­rým čeli­la.“

Reganiny pochyb­nos­ti o sobě samé a o jejím mís­tě ve svě­tě byly pro Simmonds taky hod­ně zná­mé. „Měla jsem hod­ně tako­vých poci­tů, když jsem byla mlad­ší a vyrůs­ta­la jsem jako hlu­chá,“ vysvět­lu­je. „Vždy jsem se srov­ná­va­la se sly­ší­cí­mi lid­mi a pře­mýš­le­la jsem, proč jsem se tak naro­di­la. Takže jsem oprav­du umě­la Reganiny emo­ce pocho­pit a pou­žít je při vytvá­ře­ní její posta­vy.“

Tyto sku­teč­nos­ti Simmonds zkom­bi­no­va­la se svou fan­ta­zií, když si zača­la před­sta­vo­vat Reganin kaž­do­den­ní život na far­mě. Život náh­lé a extrém­ní samo­ty, zod­po­věd­nos­ti a neu­stá­lé­ho stra­chu.

„Bylo pro mě děsi­vé si před­sta­vit tuhle rodi­nu, kte­rá je pro­ná­sle­do­vá­na těmi stvo­ře­ní­mi,“ říká Simmonds. „Představit si, že jde­te do kou­pel­ny a nikdy se nevrá­tí­te, pokud nejste opa­tr­ní. Bylo zají­ma­vé si před­sta­vit žít s vystup­ňo­va­ným poci­tem uvě­do­mě­ní a nikdy nevě­dět, kte­rá malá chy­ba může váš, nebo hůř, život něko­ho z vaší rodi­ny, dát všanc.“

Co bylo pro Simmonds obzvlášť láka­vé, byl chou­los­ti­vý vztah mezi otcem a dce­rou, mezi Leem a Regan, ve kte­rém Regan tou­ží po otcov­ské lás­ce, ale on se kvů­li rodin­né tragé­dii uza­vřel sám do sebe. „Regan a její otec mají mno­ho spo­leč­né­ho,“ vysvět­lu­je Millie. „Oba mají rádi tech­no­lo­gie a rádi při­chá­zí věcem na kloub. Ale mezi ně dva je po před­cho­zí tragé­dii vra­žen klín. Regan oprav­du potře­bu­je sly­šet, že ji její otec stá­le milu­je, pro toho, kým je. Během celé­ho fil­mu je tohle vel­kým téma­tem.“

Krasinski Simmonds pomohl tyto sple­ti­té emo­ce nasmě­ro­vat tam, kde se cíti­la bez­peč­ně. „John a já máme skvě­lý pra­cov­ní vztah, vlast­ně i skvě­lé přá­tel­ství, ale ve fil­mu se musím zamě­řit na Reganino zlo­me­né srd­ce, kte­ré má kvů­li své­mu otci,“ říká. „Měli jsme s Johnem hod­ně nároč­nou emo­ci­o­nál­ní scé­nu, ale pár vte­řin na to už se mnou vtip­ko­val a všech­no odleh­čil.“

Asi nej­vět­ší rados­tí pro Simmonds byla pří­le­ži­tost učit se od Blunt. „Emily mi uča­ro­va­la,“ říká Simmonds. „Hlavně mož­nost sle­do­vat ji, jak se zamě­ři­la na vlast­ní zku­še­nos­ti jako mat­ka. Vytvořila Evelyn jako něko­ho, kdo chce svým dětem dát nej­lep­ší pří­le­ži­tost k úspěš­né­mu živo­tu a dát jim všech­no, co potře­bu­jí. Tu samou ener­gii dáva­la i mě a Noahovi. Věděla přes­ně, jak s námi pra­co­vat, šlo to skvě­le.“

Blunt byla Simmonds ohro­me­ná stej­ně tak. „Bylo pozo­ru­hod­né vidět, jak Millie během toho­to natá­če­ní jen kve­te,“ říká Blunt. „Zezačátku byla tro­chu styd­li­vá, ale pak zača­la ve scé­nách podá­vat tako­vé výko­ny, že jste z toho měli husí kůži.“ Role Reganina mlad­ší­ho bra­t­ra se ujal dva­nác­ti­le­tý Noah Jupe, kte­ré­ho Krasinski obdi­vo­val v oce­ně­né tele­viz­ní mini­sé­rii Noční recepč­ní, a kte­ré­ho bylo aktu­ál­ně mož­né vidět ve fil­mo­vé adap­ta­ci nove­ly YA, Kolo zázra­ků.

Krasinski na Jupa dostal i skvě­lé dopo­ru­če­ní od George Clooneyho, kte­rý ho obsa­dil v dra­ma­tu Suburbicon: Temné před­měs­tí. „Viděl jsem Noaha jako dítě, kte­ré je une­se­no v Nočním recepč­ním, a pama­tu­ju si, že jsem si mys­lel, že to potře­bu­je hod­ně odva­hy a talen­tu, aby v tak mla­dém věku tako­výmhle způ­so­bem ztvár­nil strach. Takže jsem udě­lal dal­ší logic­ký krok, a to bylo spo­jit se s Georgem Clooneym, kte­rý s ním zrov­na pra­co­val. Pamatuju si, že George řekl, že je to ‚nej­ú­žas­něj­ší dět­ský herec, se kte­rým jsem kdy pra­co­val‘. A měl prav­du. Noah nám vytřel zrak. A výji­meč­né je, jak se z Millie a Noaha sta­li vel­mi blíz­cí přá­te­lé. Spojili se vel­mi osob­ním a milu­jí­cím způ­so­bem, kte­rý je hned znát.“

Jupe má svůj vlast­ní důvod, proč ho baví horo­ro­vé thrille­ry. „Hodně se bojím, když se na ně dívám,“ při­zná­vá. „Ale rád horo­ro­vé fil­my natá­čím, pro­to­že potom máte mož­nost vidět, jak ta děsi­vá stvo­ře­ní při natá­če­ní vyrá­bí.“

Tím nej­lep­ším je pro Jupa přá­tel­ství se Simmonds a komu­ni­ka­ce ve zna­ko­vé řeči. „Hrozně mě bavi­lo pra­co­vat s Millie,“ říká. „Je neu­vě­ři­tel­ná hereč­ka a taky je to skvě­lá oso­ba. Je tu vždy pro vás, vždy se ptá, jest­li jste v poho­dě.“

„Ve zna­ko­vé řeči ješ­tě nejsem úpl­ně ply­nu­lý,“ pozna­me­ná­vá Jupe, „ale díky tomu jsme se s Millie dosta­li přes všech­ny ty nud­né blbos­ti, o kte­rých se nor­mál­ně kama­rá­di baví, a pře­šli jsme rov­nou k upřím­nos­ti a důle­ži­tým věcem. Myslím, že to je ten důvod, proč jsme se tak spřá­te­li­li.“

Simmonds říká o Jupovi: „Bylo straš­ně jed­no­du­ché s Noahem vyjít, a to na něm mám hroz­ně ráda. Ale poté pře­pnul do posta­vy Marcuse a najed­nou jsme si byli vzdá­le­něj­ší, bylo mezi námi tako­vé ticho, že to šlo vycí­tit. Je oprav­du talen­to­va­ný.“

Během natá­če­ní se Krasinski sna­žil, aby se Jupe cítil bez­peč­ně, stej­ně jako se Abbottovi sna­ži­li ochra­ňo­vat svo­je děti. „Hned na začát­ku fil­mu nám John uká­zal kuli­sy a mís­ta, kde rodi­na trá­ví čas, a řekl nám, ať mu řek­ne­me, co si mys­lí­me. Takový on je, vždy se lidí ptá, co si mys­lí,“ říká Jupe. „Hodně jsem se od něj nau­čil.“

Blunt pozna­me­ná­vá, že bylo vel­mi důle­ži­té, aby Simmonds a Jupe byli schop­ni pub­li­kum emo­ci­o­nál­ně oslo­vit, vzhle­dem k tomu, že ve fil­mu jsou pou­ze čty­ři hlav­ní lid­ské posta­vy.

„Millie a Noah jsou oprav­du nevšed­ní lidé. Každou noc jsme za ně děko­va­li naší šťast­né hvězdě,“ říká Blunt. „Když děla­jí svou prá­ci, vzduch se hýbe. Byli na sebe tak hod­ní. Byla to úpl­ná agó­nie vidět je lou­čit se, když natá­če­ní skon­či­lo, sta­li se z nich oprav­do­ví sou­ro­zen­ci. Jsou si teď hroz­ně blíz­cí, stej­ně jako Regan a Marcus.“

Krasinski dodá­vá, že Simmonds a Jupe pomoh­li s celým zvu­ko­vým designem fil­mu. „Tyhle dvě děti nám svý­mi výko­ny vyrá­že­ly dech kaž­dý den, i když nepo­u­ží­va­ly slo­va. Hrály emo­ce čis­tým a oprav­do­vým dět­ským cho­vá­ním, což bylo dojem­něj­ší než coko­li, co kdy napí­še­te. Ukázaly mi, jakou sílu může­te v míst­nos­ti vytvo­řit, aniž bys­te pro­mlu­vi­li, a to mi pomoh­lo se ješ­tě lépe zamě­řit na pou­ži­tý zvuk ve fil­mu, kte­rý ješ­tě vystup­ňu­je fil­mo­vý záži­tek.“