Tim Weaver – Hon na mrtvého

PŘED ROKEM bylo nale­ze­no tělo Alexe Townea.
PŘED MĚSÍCEM ho jeho mat­ka vidě­la na uli­ci.
PŘED TÝDNEM David Raker sou­hla­sil, že ho vypá­t­rá.
NYNÍ si pře­je, aby tenhle pří­pad nikdy nevzal.

Syn Mary Towneové Alex před šes­ti lety zmi­zel. Pět let nato ho koneč­ně našli… mrt­vé­ho ve vra­ku auta. David Raker, kte­rý se spe­ci­a­li­zu­je na pát­rá­ní po pohře­šo­va­ných oso­bách, tenhle pří­pad nechce vzít: nepo­chy­bu­je o tom, že Alexovu mat­ku jen pře­mohl žal a vidě­la to, co vidět chtě­la. Jenže sám dob­ře ví, jak obtíž­né je vyrov­nat se se ztrá­tou něko­ho blíz­ké­ho, a tak nako­nec neo­chot­ně svo­lí.

Čím hlou­bě­ji Raker do pří­pa­du zabře­dá, tím pal­či­vě­ji si uvě­do­mu­je, že Alex nebyl ani zda­le­ka tak nevin­ný, jak se jeho mat­ka domní­va­la. V jeho minu­los­ti je pohřbe­no mno­ho tajem­ství, kte­rá nemě­la nikdy spat­řit svět­lo svě­ta – a stře­ží je vel­mi, vel­mi nebez­peč­ní lidé.

Raker brzy zjis­tí, že člo­vě­ka můžou potkat i mno­hem hor­ší věci než je smrt.

Na tuhle sérii jsem vidě­la hod­ně pozi­tiv­ních ohla­sů. Trošku mě zara­zi­lo, že vyda­va­tel­ství Mystery press vydá­va­lo sérii v jiném pořa­dí, tuším že zača­li vydá­vat od tře­tí­ho dílu nebo tak nějak, ale vypla­ti­lo se vyčkat na prv­ní díl. Nerada čtu série od pro­střed­ka. I když tyto kni­hy by na sebe nemě­li pří­liš nava­zo­vat, stej­ně je lep­ší sle­do­vat vývoj posta­vy od prv­ní­ho dílu.

Hon na mrt­vé­ho je tedy prv­ním dílem série s Davidem Rakerem. Zde Davida pozná­vá­me jako býva­lé­ho novi­ná­ře, kte­ré­ho ale potka­la vel­ká život­ní tragé­die. Následně za ním při­jde zná­má, paní Towneová, s veli­ce neob­vyklou žádos­tí – pro­šet­ře­ní smr­ti její syna Alexe. Vypadá to totiž, že Alex, ačko­liv byl pro­hlá­šen za mrt­vé­ho na zákla­dě těla a důka­zů, byl vidět svou mat­kou živý a zdra­vý ve měs­tě. Jasně, řek­ne­te si – mat­ka zhr­ze­ná žalem jen vidě­la, co by si přá­la vidět. Ale i tak David nako­nec tuto „zakáz­ku“ vez­me. A tím začí­ná Hon na mrt­vé­ho. Jak tak postup­ně sle­du­je­me pří­běh s Davidem, dívá­me se na veli­ce pro­pra­co­va­ný detek­tiv­ní pří­běh plný bádá­ní, hle­dá­ní, setká­vá­me se tu s řadou dal­ších postav a uni­ká­me něko­li­krát sko­ro jis­té smr­ti. Jak je napsa­né v ano­ta­ci: Člověka může potkat i věc hor­ší než smrt.

Donedávna jsme si mys­le­la, že mého oblí­ben­ce Roberta Bryndzu v thrillerech/detektivkách nic nepře­ko­ná. Od Bryndzy jsem čet­la vše (kro­mě Kanibala z Nine Elms, toho mám roze­čte­né­ho) a pova­žo­va­la jsem ho za nepře­ko­na­tel­né­ho. Ale svě­te div se, on se našel někdo, kdo si mě zís­kal mno­hem více než Robert a jeho inspek­tor­ka Erika Fosterová ! Do mého lite­rár­ní­ho pole se dostal Tom Wiever a jeho hlav­ní lite­rár­ní posta­va David Raker. Na téměř 400 stran doká­zal vmáčk­nout tolik napě­tí a emo­cí, kte­ré jsem bohu­žel v Bryndzových kni­hách v tako­vé míře nena­šla. Neberte to tak, že bych Bryndzovy kni­hy nějak hani­la, to né! Jen jsem hold našla po čase auto­ra, kte­rý stvo­řil posta­vu mému srd­ci dale­ko bliž­ší (a není to kvů­li tomu, že je to chlap???? I když by to něko­ho moh­lo napad­nout … Zanechme pole­mi­ky???? )

Autorův styl vyprá­vě­ní je veli­ce čti­vý. Za celou dobu čte­ní (čet­la jsme na čteč­ce) jsem nena­šla jedi­nou pasáž (no dob­ře, byly mož­ná tak dvě? Za celou kni­hu? ), kte­rá by mi při­šla nud­ná nebo „omáč­ko­vá“ (věřím, že pocho­pí­te, co tím chtěl bás­ník říci). Ale abych to tu moc neo­ke­cá­va­la – pros­tě toho­hle auto­ra si musí­te pře­číst. A pev­ně věřím, že si jej i zami­lu­je­te. Joooo a abych neza­po­mně­la – nakla­da­tel­ství Mystery Press chys­tá na kvě­ten novou kni­hu, s pořa­do­vým čís­lem 10! Tolik knih s Davidem, ach moje srd­ce!!

Jediné, co bych snad kni­ze vytkla, byla cel­kem vel­ká smě­si­ce jmen, v těch jsem se chví­le­mi dosti ztrá­ce­la. Pak mi v někte­rých pasá­žích při­šlo, že měl David až moc vel­ké štěs­tí a že v rea­li­tě by to asi pro­běh­lo jinak. Pak jsem si ale u téhle myš­len­ky řek­la – hol­ka, je to lite­ra­tu­ra, v lite­ra­tu­ře se všech­no děje tro­chu nad­lid­sky a neu­vě­ři­tel­ně. A pak ta jed­na či dvě nud­něj­ší pasá­že, ale co si bude­me poví­dat, snad kaž­dá kni­ha obsa­hu­je ty nud­něj­ší pasá­že, aby se čte­nář u čte­ní tro­chu uklid­nil po před­cho­zím napě­tí a dal své­mu srd­ci malič­ko oddych po prá­vě málem pro­dě­la­ném infark­tu. Četla jsem názo­ry, že konec byl veli­ce pře­kom­bi­no­va­ný a při­ta­že­ný za vla­sy. Tak napůl s tím sou­hla­sím a napůl nesou­hla­sím, Ano, konec byl sice malič­ko pře­kom­bi­no­va­ný, jako­by se autor sna­žil do toho vlo­žit co nej­ví­ce to šlo, ale při­ta­že­ný za vla­sy mi nepři­šel.

Tak nějak ve skry­tu duše dou­fám, že bychom se někdy v budouc­nu moh­li dočkat i audi­ok­niž­ní ver­ze této kni­hy. Protože pokud by k tomu došlo, tak bych nevá­ha­la s kou­pí a ten­to­krát bych si snad i kou­pi­la rov­nou CD, i když audi­ok­ni­hy kupu­ju pře­váž­ně pou­ze jako down­lo­a­dy.

Tak, tím­to jsme na kon­ci recen­ze, já dou­fám že se vám líbi­la (a že jste se necí­ti­li trap­ně u mých cha­bých poku­sů být aspoň tro­chu vtip­ná … haha­ha) a já dou­fám, že se spo­leč­ně sejde­me u dal­ší­ho člán­ku.