(zatím nehodnoceno)
Loading...„O jednu bytost víc, o jednu bytost míň. A na duši padl černý stín.“
Život manželů Catherine a Marcella se zhroutí ve chvíli, kdy jim náhle zemře devítiměsíční dcerka Camille. Traumatizovaní rodiče se ukryjí ve vlastním světě, ale bolest je dostihne i tam.
I přes nesmírně bolestivé téma příběhu stojí zato pustit si jej blíž k tělu. Filmová noční můra každého rodiče nenabízí řešení ani falešnou naději, ale mezi řádky sděluje pár věcí, které mohou být pro někoho s čerstvým zraněním ze ztráty hodně důležité.
Snímek Tohle se stává jen druhým byl jedním z prvních scénáristických a režijních počinů a prvním velkým úspěchem Nadine Trintignant, (dnes již bývalé) manželky známého francouzského herce Jean-Louise Trintignanta, která se takto snažila vyrovnat s vlastním traumatem ze smrti jejich společné dcerky Pauline. I proto prý hlavní postavy pojmenovala po jejich představitelích.
V titulkové sekvenci během tklivého šansonu v podání skladatele Michela Polnareffa sledujeme symbolickou scénu se dvěma dětmi, kteří se pokoušejí nakrmit umírajícího ptáčka. Poté se děj přenese do bohémského bytu Catherine a Marcella, kde očividně není všechno úplně v pořádku. Jejich dialogy, smích ani počínání nedávají zpočátku příliš smysl, až pomocí flashbacků se odkrývá, co se přihodilo: jejich milovaná dcerka zemřela na SIDS (Syndrom náhlého úmrtí kojenců). Situace rodičů je o to horší, že se jim nedaří najít vysvětlení ani viníka, natož smysl toho, co se stalo. Zpočátku se za podpory svých blízkých pokoušejí žít dál – chodit do zaměstnání, starat se o domácnost – ale jejich psychické rezervy se brzy vyčerpají. Catherine před cizími lidmi dál hraje roli šťastné matky, Marcello je čím dál otupělejší. Po čase se zcela uzavřou před okolním světem, a to nejen duševně, ale i fyzicky. Ve svém bytě, obklopeni fotografiemi Camille, dělají všechno, co je napadne. A pak – opět vedeni okamžitým impulzem, vyrážejí na cestu bez cíle. Jen s malým autem, pár zavazadly a fotoaparátem… „Teď budeš vědět, co je podstatné.“ „A co je podstatné?“ „Život.“
Kdo už prošel zkušeností se smrtí někoho blízkého, ví, že univerzální recept na přežití takové situace neexistuje. Člověk prostě dělá, co může. Že čas všechno vyléčí, se jen říká, ale není to pravda. Příběh Catherine a Marcella ukazuje, že ale podstatné je žít dál, i když někdo jiný umřel, a především, že člověk zasažený tragédií by neměl zůstat sám, protože ve dvou se to lépe táhne i v nejhorším balastu. Oni dva přežívají díky tomu, že vzájemná láska přemostila propast, která v jejich životě vyhloubila smrt milovaného dítěte. Přežívají spolu, i přesto, že každý vnímá to, co se stalo, trochu jinak. „Žila jen devět měsíců,“ říká Marcello. „Osmnáct,“ opraví ho Catherine.
Přestože se na některé momenty hodně špatně dívá (třeba na scénu, tvořící děsivou analogii s názvem, kdy Marcello sleduje jiného otce, běžícího s dítětem do nemocnice), nejde o žádné prvoplánové citové vydírání diváka. Děj je zcela přímočarý, bez vedlejších linií, ostatní postavy se většinou jen mihnou a už se nevrátí (což může být interpretováno i jako náznak toho, jak bolest může člověku omezit schopnost vnímat druhé lidi). V těchto epizodních rolích lze zahlédnout např. dceru Simone Signoret, Catherine Allégret, Charlese Gérarda, který je u nás známý především z komedií s Jean-Paulem Belmondem, režisérčina staršího bratra Serge Marquanda, či její nedávno tragicky zemřelou dceru Marii Trintignant, které je také film věnován. V hlavních rolích excelují Catherine Deneuve a Marcello Mastroianni, ze kterých se v témže roce stali na čas životní partneři a o rok později i rodiče dcery Chiary.
Kromě vynikajícího obsazení je třeba nejen zmínit, ale i vyzdvihnout soundtrack. K netradičně zpracovanému tématu si Nadine Trintignant zvolila i neortodoxního skladatele, Michela Polnareffa. Už zmíněná úvodní píseň patří k nejsmutnějším, jaké jsem kdy slyšela (Tohle se stává jen druhým je první film, při kterém jsem plakala hned na začátku), ostatní skladby nejsou sice univerzálně líbivé, a vlastně ani dvakrát příjemné na poslech (snad kromě ústředního klavírního motivu), ale k příběhu dobře pasují.
Tohle se stává jen druhým nelze přímo označit za depresivní film. Je jen hodně upřímný a z pointy je patrné smíření s tím, že některé věci v životě nelze ovlivnit ani pochopit, i nepatrná naděje, že jednou bolest ze ztráty poleví a zůstane jen něžná vzpomínka. „Ona se nevrátí, viď? Nevrátí se?“ „Ne.“
----
Drama
Francie/Itálie 1971
Režie: Nadine Trintignant
Hudba: Michel Polnareff
Hrají: Catherine Deneuve, Marcello Mastroianni, Dominique Labourier, Marie Trintignant, Edouard Niermans, Charles Gérard, Catherine Allégret, Serge Marquand, Marc Eyraud, Catherine Hiegel, Danièle Lebrun
----
Nejnovější komentáře