U řeky Piedra jsem usedla a plakala

Paulo Coelho - U řeky Piedra jsem used­la a pla­ka­la

Argo, pře­klad Antonín Pasienka

Pilar je žena, kte­rá našla svo­ji lás­ku. Nemá to však jed­no­du­ché, její lás­ka totiž vyža­du­je aby ona sama změ­ni­la svůj život a zce­la se jí pod­da­la. U řeky Pidera jsem used­la a pla­ka­la je kni­hou o lás­ce, ale i o víře v Boha, respek­ti­ve v jeho žen­skou tvář.

P. Coelho nám ve své kni­ze (podob­ně jako ve skvě­lém Alchymistovi) před­klá­dá jeho uni­ver­za­lis­tic­ké vidě­ní svě­ta oko­ře­ně­né o prin­cip před­ur­če­ní a Boží vůle. Nic pro­ti tomu, v Alchymistovi se mi tato myš­len­ka doce­la líbi­la, ale v této kni­ze už to není ono. Všechny myš­len­ky půso­bí tak tro­chu laci­ně… pros­tě, neměl jsem z toho dob­rý pocit, mís­ty mě až napadlo, že pan Coelho je tak tro­chu blá­zen a fana­tik…

Celou kni­hou se nese myš­len­ka, že lás­ku je důle­ži­té hle­dat, ať již nás zave­de do nebe či do pek­la (prav­dě­po­dob­ně nás ale při­ve­de na obě místaJ). Hlavní hrdin­ka Pilar svo­ji lás­ku hle­dá a pod­dá se jí, lás­ka ji vytáh­ne ze ste­re­o­ty­pu ve kte­rém žije a umož­ní ji poznat sku­teč­ný život.

Co říci na závěr? Je to typic­ký Coelho, ale nemo­hu se ubrá­nit dojmu, že vše už bylo někde jin­de řeče­no. Nejedná se o nic veli­ce ori­gi­nál­ní­ho, pros­tě „jen“ dal­ší Coelho.

Hodnocení: 70%.