Úhoři mají nabito - Vladimír Michálek: Divák musí mít pocit, že ty chlapy už někde potkal

Co vás nej­víc bavi­lo na scé­ná­ři?

Scénář v byl v původ­ní podo­bě roz­hla­so­vá hra. I tak mně při­šel vel­mi zají­ma­vý a výji­meč­ný. Nápadem, jazy­kem, nad­hle­dem se odli­šo­val dia­me­t­rál­ně od scé­ná­řů, kte­ré se mi dosta­ly do ruky. Bylo jas­né, že nás čeká mno­ho prá­ce, abychom jej dosta­li s Petrem Pýchou do fil­mo­vé podo­by. Byla to však prá­ce radost­ná. Po dlou­hé době.

Jsou pod­le vás  Úhoři mají nabi­to více čer­nou kome­dií nebo son­dou do živo­ta?

UMN jsou čer­nou kome­dií  s iro­nic­kým nad­hle­dem. Jako vždy je rea­li­ta dale­ko bizar­něj­ší, ale nechtěl jsem nato­čit doku­ment, ale urči­tou son­du do hlav lidí, kte­ré kolem sebe potká­vám.

Jak jste vybí­ral obsa­ze­ní - kro­mě toho, že her­ci spl­ňu­jí poža­da­vek odpo­ví­dat posta­vám, hrá­lo roli i to, že s někte­rý­mi pra­cu­je­te pra­vi­del­ně nebo vás nao­pak láka­lo obsa­dit něko­ho nově...

Obsazení byla vel­ká sklá­dan­ka. Měl jsem potvr­ze­né bra­t­ry Hádky a Patrika Holubáře. K nim při­byl Jiří Vyorálek, s kte­rým jsem pra­co­val ve fil­mu Posel. A až nako­nec při­šel Olda Kaiser a Anna Kameníková. Debut jsem zažil s Patrikem Holubářem, kte­rý mě zau­jal ve skvě­lém fil­mu David. Měli jsme mož­nost pra­co­vat mno­ho měsí­ců dopře­du a tam jsme jed­not­li­vé cha­rak­te­ry dotáh­li do finál­ní podo­by. S tím se i dodě­lá­va­ly situ­a­ce a aran­že uvnitř pří­bě­hu, aby vše do sebe zapa­da­lo. Prostě, aby ve finá­le fun­go­val celý pří­běh. Slovy hrdinů- na mili­me­tr.

Byla role Roberta psá­na na tělo Oldřichu Kaiserovi, nebo po roz­hod­nu­tí, že ho bude hrát, jste  té posta­vě při­da­li něco  „z Oldy“?

Kaiser je ohrom­ná osob­nost a fan­tas­tic­ký herec. Samozřejmě jeho pří­cho­dem dosta­la par­ta při­ro­ze­né­ho vůd­ce. Starého vete­rá­na. Postavy ve scé­ná­ři jsou neži­vé figu­ry. Ten zázrak živo­ta se stá­vá pří­cho­dem her­ce. Dobrý herec je tvůr­čí. Není to pou­há lout­ka v rukách reži­sé­ra. Dotahují se situ­a­ce. Přibývají detai­ly. A to se dělá na tělo kaž­dé­mu, aby vše secvaklo v jed­no­li­tý celek. Všichni mají svou his­to­rii, kte­rou není mož­né do fil­mu dostat, ale je mož­né v divá­ko­vi vytvo­řit pocit, že ty chla­py zná, že už je někde potkal.

Proč jste se nako­nec roz­hod­li pro titul Úhoři mají nabi­to?

Pravda je, že název byl pro­sa­zen dis­tri­bu­to­rem. Původní název Benzína Dehtov nebyl úpl­ně ide­ál­ní. Zkoušelo se  něko­lik mož­nos­tí. Nakonec zví­tě­zil ten­to, kte­rý odka­zu­je na jed­nu důle­ži­tou scé­nu fil­mu.

Film je o chla­pech, kte­ří si  svůj neu­spo­ko­ji­vý život napl­ňu­jí poně­kud bizar­ním koníč­kem. Je tohle reál­ný obraz malé­ho čes­ké­ho měs­ta?

Reálný obraz to urči­tě není. Vím, že rea­li­ta je dale­ko ostřej­ší, tupěj­ší a nesne­si­tel­něj­ší. Nechtěl jsem točit soci­ál­ní dra­ma a při­bít divá­ka hře­by k sedač­ce. Je to spíš iro­nic­ký pohled na urči­té, pro mě, ira­ci­o­nál­ní cho­vá­ní mých spo­lu­ob­ča­nů.