Ohlédnutí do výrazné části evropské historie. Válka v bývalé Jugoslávii mne obešla v době, kdy jsem sama dospívala, o to více pak chtě nechtě dávám na pomyslné váhy svůj život a život Mikiho. A nějak z toho vychází lépe ten Miki, kterého snad právě ta beznaděj kolem zocelila natolik, že propadl NADĚJI. Největší podíl však na tomto přístupu měl určitě fakt, že byl mladý a dospívající a ta tryskající mladistvá touha žít je všudypřítomná.Všudypřítomná i v samotné knize.
Naproti tomu stojí rodiče, válka a nejistoty
I samotného Mikiho se samozřejmě válka dotýká v běžných záležitostech, například je těžší sehnat školu, neustále se potýká také se svým původem, ale v ostrém kontrastu k jeho „bezstarostnosti a občas až pubertální naivitě“ tu stojí jeho rodiče se svou ztracenou půdou pod nohama, se kterou se vyrovnávají všelijak. Matka obecně lépe, otec uniká k neustálému intenzivnímu sběru informací o válce jakožto asi jedinému možnému útěku pro duši – a možná i pro naději. Jak moc by Miki chtěl jinam, třeba do Švédska, kam se velmi brzy začnou vytrácet jeho přátelé a spolubydlící z uprchlického komplexu. Ale rodiče nemohou – protože je stále poutá pouto domova a informace o stále ještě nezvěstném bratrovi. A možná nechtějí, protože jsou už příliš unavení, staří, bez života.
S každou další stránkou a s především s každým dalším rokem, který s Mikim prožijete, musíte ocenit autorovu dovednost podívat se až do hloubi chlapecké duše, která začíná tu a tam cítit jako muž. Dítěte, které je nuceno dospět možná mnohem dřív, než by bylo zvykem. Nebo – a to je dobré si neustále připomínat – než tomu bylo u naší třicátnické, čtyřicátnické generaci, která právě v tuto dobu zažila ta devadesátá léta. Není těžké si to nepřipomínat, protože jako podlé trny či třešničky na dortu vměstnal autor do knihy oblíbené a stoprocentní časové datování románu – tu a tam tam zahraje v rádiu písnička, kterou důvěrně znáte. Nothing Else Matters nebo „roxeťáci“… tu a tam jsou dlouhé vlasy a upnuté černé džiny, které čím jsou odrbanější, tím jsou lepší. Lhostejno, že jsou z Červeného kříže a možná jejich původními majitely byla HOLKA! To naopak vzbuzuje různorodé představy!
Ukázka:
Kalhoty jsem měl ze skladu Červeného kříže, ale neměly chybu. Byly úzké, tmavomodré a do kapes se vešlo hodně. Představil jsem si jejich bývalého majitele, cool metalistu, bubeníka, který z nich vyrostl. Pak totálně sexy kočku, která prostě jen potřebovala nové.
Druhou variantu jsem měl pochopitelně radši. Pomyšlení, že ta holka měla rozkrok přesně tam, co ho mám teď já, byla třešinka na dortu. Spekuloval jsem, jak asi tak mohla vypadat. Spekuloval jsem, jak velká byla pravděpodobnost, že se večer potkáme. Že ukáže na můj směstnaný nadupaný rozkrok a prohlásí: „To jsou přece moje starý kalhoty!“
Bylo by to vůbec vostrý? Zesměšnila by mě před celou partou, nebo by se nadšeně smála tomu, jak malý a úžasný je svět?
„Můžu ti je vrátit, jestli ti jde o tohle,“ slyšel jsem se říkat.
„Ne, není třeba,“ zněla její odpověď „Ale ráda bych si je vyzkoušela. Jen jednou. Jen abych věděla, jestli mi pořád ještě jsou.“
„No dobře! Tady?“
„Ne! Hihi! Znám mnohem lepší místo.“
A tečka, tečka, tečka… A tak dále… A tak podobně.
Ukulele jam: Kniha jako čtivé svědectví té doby
Já vím, že pohled jednoho bosenského chlapce na celou válku a ten okraj v pobřežním uprchlickém komplexu nevrhá nijak zásadní světlo na celou tehdejší politickou situaci, ale tuto knihu lze vnímat jako lidské svědectví té doby. Jako o to cennější záležitost, že byla viděna očima chlapce, který v tu dobu dospíval v muže. S mistrným a nenápadným vstupování světa dospělých, světa politiky, z čehož všeho, nemůžu si pomoct, jen vystupuje nesmyslnost celého konfliktu. A tím více potom možná pochopíte, k čemu se Miki na konci rozhodl. A dobrá zpráva – na cestě je i druhý díl, autor měl k němu parádně našlápnuto!
O autorovi:
Alen Meškovic se narodil v roce 1977 a od roku 1994 žije v Dánsku. Na literární scéně debutoval v roce 2009 sbírkou poezie Forste gang tilbage (Poprvé zpátky), která se dočkala příznivých kritických ohlasů. Jeho první román Ukulele jam (Ukulele jam) z roku 2011 byl nominován na literární cenu týdeníku Weekendavisen a vyšel v devíti dalších zemích včetně Německa a Velké Británie. V Německu byla také zinscenována jako divadelní adaptace. V roce 2012 získal Alen Meškovic tříletý tvůrčí grant od Dánského uměleckého fondu a výsledkem je jeho román Enmandstelt (Stan pro jednoho), který vyšel v květnu 2016, a přestože se nejedná o pokračování v pravém slova smyslu, setkáme se v něm opět s hlavním hrdinou prvotiny Ukulele jam.
Vydalo nakladatelství Argo, 2017, www.argo.cz
