Hodnocení článku
(zatím nehodnoceno)
Loading...Filmový vědec Tony Williams považuje „Pátek třináctého“ za „symptomatický pro svou éru“, zejména pro Ameriku Reaganovy éry, a za součást trajektorie filmů jako „Texaský masakr motorovou pilou“ (1974) a „Závod s ďáblem“ (1975), které „jsou příkladem zvláštní apokalyptické vize přecházející od odhalování rodinných rozporů k sebeobětavému nihilismu“. Vědci, jako je Philip Dimare, si všímají opakovaného používání záběrů z pohledu vraha ve filmu jako „inherentně voyeurského“. Dimare považuje film za „varovný příběh, který úspěšně varuje před sexuální nevhodností, i když fetišizuje násilnou transgresi.“
Filmový kritik Timothy Shary ve své knize „Teen Movies: American Youth on Screen“ poznamenává, že tam, kde „Halloween“ (1978) představil „jemnější sexuální zvědavost v rámci svého morbidního morálního ponaučení“, filmy jako „Pátek třináctého“ „kapitalizovaly reakční aspekt teenagerské sexuality a ve velkém zabíjely ty mladé lidi, kteří se odvážili překročit práh sexuálního uvědomění“. Filmový vědec David J. Hogan k násilí a sexualitě ve filmu poznamenává, že „v celém filmu jsou teenageři odporně likvidováni, ale ne se stejným důrazem na detail, jaký si (režisér Sean S.) Cunningham a maskér Tom Savini vyhradili pro mladé dívky.“
Spoilery
Film vyvolal kritickou diskusi ohledně toho, že jeho padouch je žena, což je zápletka, kterou podrobně zkoumá filmová vědkyně Carol J. Cloverová ve své knize „Muži, ženy a motorové pily“. Cloverová označuje odhalení Pamely Voorheesové jako vražedkyně za „nejdramatičtější případ vytažení genderového koberce“ v dějinách hororu. V komentáři k záběrům vraha z pohledu první osoby Cloverová píše: „ „My“ [diváci] během hodiny filmového času pronásledujeme a zabíjíme několik teenagerů, aniž bychom věděli, kdo „my“ jsme; konvenční očekávání a záblesky „našich“ vlastních tělesných partií - silně obutá noha, ruka v hrubé rukavici - nás vybízejí k domněnce, že „my“ jsme muž, ale „my“ jsme na konci filmu odhaleni jako žena.“
K vrahově identitě Dimare poznamenal: „Protože se Cunningham vyhýbá prozrazení čehokoli o psychotickém vrahovi kromě toho, že postava je oblečena do pánských rukavic a bot, diváci předpokládají, že vrahem je muž... Cunningham udržuje děsivou neurčitost vrahova věku, společenského postavení a pohlaví hluboko ve svém filmu. Využití tohoto filmového postupu abstrakce umožňuje filmu prodlévat nad nejednoznačnou povahou zla až do jeho vrcholného posledního aktu.“ (Wikipedie)
(4,91 z 5)