Viktor Preiss - Hodinář

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

Vaše ces­ta k této pohád­ce neby­la jed­no­du­chá, co nako­nec pře­svěd­či­lo, že jste roli Hodináře při­jal?

Byla to sou­hra růz­ných okol­nos­tí – jed­nak mě pan pro­du­cent Berčík oslo­vil jmé­nem Jitky Rudolfové téměř dva roky před začát­kem natá­če­ní a v jejich prů­bě­hu se poda­ři­lo dát dohro­ma­dy skvě­lé obsa­ze­ní. Já se tak oci­tl ve spo­leč­nos­ti mlad­ších kole­gů, kte­rých si vážím a mám je upřím­ně rád. To asi roz­hod­lo.

Jaká je Jitka Rudolfová reži­sér­ka? V jakém duchu se nes­la spo­lu­prá­ce s ní?

Jitka Rudolfová pra­cu­je tiše a nená­pad­ně - až tak, že jsem se musel prů­běž­ně ptát, jest­li je spo­ko­je­ná s tím, co a jak dělám. Odpověď zně­la, že by se ozva­la, kdy­by bylo něco špat­ně. Takže mi nezby­lo než tomu věřit…

Hodinář není úpl­ně klad­ná posta­va. Jak se vám hrál? Neměl jste chuť udě­lat z něj v pohád­ce vět­ší­ho dob­rá­ka, než jak ho Jitka ve scé­ná­ři vykres­li­la?

Měl jsem ten­den­ci tro­chu obha­jo­vat jeho lid­ské sla­bos­ti, niko­liv ho dělat lep­ším. Je to chyt­rák a despo­ta, taky lako­mec, kte­rý chce okla­mat osud. Od začát­ku mi vadi­la jed­na scé­na s nožem, kte­rý se nako­nec zre­du­ko­val na zaví­ra­cí kapes­ní nožík, a situ­a­ci to odleh­či­lo.

Důležitou sou­čás­tí postav jsou kos­týmy. Hrajete rád v těch dobo­vých?

Kostýmy, výpra­va a scé­na jsou v této pohád­ce mimo­řád­ně zda­ři­lé. Taková

péče o výtvar­nou strán­ku věci se nevi­dí tak čas­to. Volba obdo­bí 19. sto­le­tí je ori­gi­nál­ní a šťast­ná. Je to potě­še­ní pro oko i duši.

Hodinářův učeň se natá­čel také na krás­ných loka­cích. Kde se vám líbi­lo nej­víc?

Místa natá­če­ní měla vel­ký roz­ptyl a kole­go­vé se dost naces­to­va­li. Mě se pře­váž­ně týkal kláš­ter v Doksanech a pak v Uherčicích u Znojma, kte­ré mám vel­mi rád. Do Kryštofova údo­lí u České Lípy bych se sou­kro­mě asi taky nikdy nepo­dí­val, nejsem vel­ký ces­to­va­tel.

Podle toho, co jsem sly­še­la od ostat­ních her­ců, bylo pro ně hra­ní s vámi nej­vět­ším zážit­kem z natá­če­ní stej­ně jako s vámi pose­dět v cate­rin­gu a poví­dat si. Těší vás tohle sly­šet?

Na to se nedá odpo­vě­dět jinak, než že mě to oprav­du a upřím­ně těší. Myslím, že se lidé, kte­ří se chtě­jí potkat, nako­nec pot­ka­jí, a pro­je­ví se to nejen v atmo­sfé­ře, ale i ve výsled­ku, o kte­rý se spo­leč­ně sna­ží. Já tomu ale­spoň věřím.

Myslíte si, že žánr pohád­ky je nesmr­tel­ný?

Žánr pohád­ky je nesmr­tel­ný, ale niko­liv beze­dný, a pro­to se jis­té moti­vy a sché­ma­ta chtě nechtě opa­ku­jí a vzá­jem­ně se sobě podo­ba­jí. Vymyslet, napsat a rea­li­zo­vat ori­gi­nál­ní pohád­ko­vý pří­běh je kumšt. Pohádka reži­sér­ky Jitky Rudolfové je v mno­ha ohle­dech aty­pic­ká a ori­gi­nál­ní, a to je, pev­ně dou­fám, dob­ré zna­me­ní.

Máte spo­čí­tá­no v koli­ka pohád­kách jste si za svou herec­kou kari­é­ru zahrál?

Bude jich asi dost, ale ne všech­ny se poved­ly nato­lik, abychom já i divák byli spo­ko­je­ni a pohád­ko­vá ilu­ze aspoň načas uvíz­la v pamě­ti.