Vinnetou a míšenka Apanači - Neobvyklá metoda hašení

V polo­vi­ně dub­na 1966 se štáb nachá­zel v leto­vis­ku Crvena Luka. Střihačka Jutta Hering při­je­la z Berlína, aby si mezi­tím pro­hléd­la již nato­če­né scé­ny a spo­leč­ně s Philippem roz­hod­la, co by se z toho dalo pou­žít. Brzy bylo zřej­mé, že veš­ke­ré scé­ny nato­če­né v před­cho­zích dese­ti dnech se budou muset nato­čit zno­vu.

U osa­dy Raštevic blíz­ko měs­ta Benkovac se nachá­zel tábor želez­ni­čá­řů Rocky Ground a kou­sek od něho měs­to Rocky Town. Železniční trať s malým kaňo­nem byla k vidě­ní již ve fil­mu Old Surehand a v Míšence Apanači si zahrá­la také sta­rá zná­má loko­mo­ti­va. K nato­če­ní scé­ny s orlem, ode­hrá­va­jí­cí se na začát­ku fil­mu, poslou­žil fil­ma­řům Mali Alan, kde se nachá­zí mno­ho holých a divo­kých skal. Hlavní hvězdou těch­to zábě­rů byl orel skal­ní jmé­nem Peter. Dvaatřicetiletý dra­vec nasbí­ral boha­té zku­še­nos­ti již během natá­če­ní fil­mů Adler vom Velsatal, Tal der Adler a Der Cornet. Jeho útok na Happyho byl fil­mo­ván tak, že byl pev­ně uvá­zán k hůl­ce a veden co nej­blí­že k chlap­ci. Záběry, v nichž létá nad ska­la­mi, pak vznik­ly v tri­ko­vém stu­diu.

Mezi lid­mi, kte­ří se ve svém povo­lá­ní zvlášť vyzna­me­ná­va­li, byl zejmé­na pře­dák Jadran fil­mu Franjo Kurent. Tento muž měl japon­skou men­ta­li­tu a naro­dil se, aby pra­co­val. Vedl sku­pi­nu deko­ra­té­rů a nikdy se neptal na pra­cov­ní dobu, nýbrž jen na to, zda je prá­ce dob­ře, včas a kva­lit­ně odve­de­na. Žádný div, že měli všich­ni toho­to obě­ta­vé­ho člo­vě­ka rádi. Jeho jedi­nou váš­ní ved­le prá­ce bylo pivo. Kromě něj nepil žád­né alko­ho­lic­ké nápo­je, ale pivo v oprav­du vel­ké míře. Protože se deko­ra­ce sta­vě­ly pře­váž­ně ve slun­né Dalmácii, teklo pivo prou­dem. Kurentův barák byl vždy plný piv­ních beden, kte­ré byly pod­le mož­nos­tí zakry­ty hro­ma­da­mi ledu nebo stá­ly v hlu­bo­kém stí­nu.

Když se u Benkovace sta­vě­lo wes­ter­no­vé měs­teč­ko Rocky Town, neby­lo tu napo­je­ní na vodo­vod, tak­že voda muse­la být dová­že­na z obce. Voda na haše­ní pro pří­pad požá­ru se skla­do­va­la v ote­vře­ných sudech, neboť při tak hor­kém poča­sí mohl oheň vzplát kaž­dým oka­mži­kem. Slunce páli­lo vel­mi prud­ce, tak­že lidé od Jadran fil­mu muse­li pra­co­vat za vel­mi těž­kých pod­mí­nek. Co se týká pro­ti­po­žár­ních opat­ře­ní, byli fil­ma­ři vel­mi pozor­ní, avšak 6. květ­na 1966 došlo k malé­mu neštěs­tí: pyro­tech­nik Erwin Lange cosi zkou­šel s explo­ziv­ním mate­ri­á­lem poblíž wes­ter­no­vé­ho měs­teč­ka. I když si dával pozor, pře­sko­či­la jis­kra a zapá­li­la hob­li­ny. Oheň se rych­le šířil, brzy zača­ly hořet i deko­ra­ce. Franjovi lidé oka­mži­tě vysko­či­li k sudům s vodou a v pěti minu­tách byl oheň uha­šen. Všichni si uleh­če­ně oddech­li a zača­li si hla­si­tě poví­dat, šťast­ní, že nedo­šlo k vět­ší­mu neštěs­tí. Nikdo ale nezpo­zo­ro­val, že oheň za deko­ra­ce­mi ješ­tě stá­le dout­nal. Když se obje­vi­ly nové ohni­vé jazy­ky, byl zno­vu Franjo tím prv­ním, kdo si toho vši­ml a ihned při­sko­čil k sudům. Jenže v nich už žád­ná voda neby­la. Franjo se na oka­mžik zasta­vil, ale pak dostal nápad a rych­le se roz­bě­hl do své­ho domu, při­čemž volal na své děl­ní­ky, aby ho násle­do­va­li. Po něko­li­ka sekun­dách spě­cha­la Franjova sku­pi­na deko­ra­té­rů k ohni s piv­ní­mi bed­na­mi. Franjo zuby str­há­val korun­ko­vé uzá­vě­ry lah­ví a začal pivo lít do pla­me­nů. Oheň byl stá­le men­ší a men­ší, až ho Franjo dostal pod kon­t­ro­lu a s pomo­cí svých lidí nako­nec i uhasil. Franjo si spo­ko­je­ně odde­chl, otřel si zpo­ce­né čelo a dopil pivo, kte­ré zůsta­lo v láhvi. Staveništěm zně­la ozvě­na potles­ku. Za odmě­nu měl Franjo až do kon­ce natá­če­ní pivo zdar­ma. Režisérovi moh­lo být útě­chou ale­spoň to, že byl pro­ti tako­vé­mu typu neho­dy pojiš­těn. Stávající plán natá­če­ní ale musel být změ­něn. Zatímco Jugoslávci odklí­ze­li trosky Rocky Townu a archi­tekt Tadej sta­věl nové měs­to, dotá­če­ly se chy­bě­jí­cí zábě­ry v prů­smy­ku Prežid a v pomoc­ném ate­li­é­ru v Bibinje u Zadaru.

Dne 15. květ­na 1966 se tým pře­stě­ho­val zno­vu do Splitu. Během osmi dní se opa­ko­va­lo natá­če­ní zábě­rů u Hallerovy far­my. Naštěstí neby­la už far­ma zbo­ře­na, pou­ze někte­ré čás­ti bylo nut­né opra­vit. V té době při­je­la na návště­vu také dese­ti­člen­ná sku­pi­na čte­ná­řů Brava. Mladí lidé ces­tu za natá­če­ním may­o­vek vyhrá­li v sou­tě­ži a byli ve skvě­lé nála­dě. V žád­ném pří­pa­dě ale neče­ka­li, že nara­zí na vystre­so­va­ný tým, kte­rý na ně nebu­de mít ani minu­tu čas. Dne 22. květ­na se štáb vrá­til zpět do Crvene Luky, kde byly v rekord­ním čase dokon­če­ny zbý­va­jí­cí zábě­ry. Poslední tři dny se fil­mo­va­lo ješ­tě v ber­lín­ském ate­li­é­ru CCC a 8. červ­na 1966 padla posled­ní klap­ka.

Vybudování nové­ho Rocky Townu stá­lo přes­ně 33.169 DM. Kromě toho byly zni­če­ny rekvi­zi­ty, pyro­tech­nic­ký mate­ri­ál a nářa­dí v ceně 15.545 DM. Celkové nákla­dy na výro­bu fil­mu se pohy­bo­va­ly oko­lo 4 mili­o­nů DM, což je doce­la podi­vu­hod­né, neboť prv­ní díl Vinnetoua byl stej­ně tak dra­hý a při­tom půso­bil nesrov­na­tel­ně náklad­ně­ji. Ceny v Jugoslávii však v prů­bě­hu něko­li­ka málo let stou­pa­ly str­mě vzhů­ru. Podíl Rialta na výda­jích činil zhru­ba polo­vi­nu, tedy méně než 2 mili­o­ny DM, dru­hou polo­vi­nu uhra­dil Jadran film.