(zatím nehodnoceno)
Loading...Stejně kvalitní čas jako autor knize věnoval, bude cítit i čtenář. Tak hluboké vzrušující čtenářské ponoření jsem již dlouho nezažila. A miluju ho. Takže děkuju! Návrat žítkovských bohyní je jako kombinace přemýšlivého textu, dokumentárního putování a velkého množství obrázků a listování v kronikách. Jste chvíli v našem moderním světě a chvíli jste tam kdysi v těch nehostinných krajích, kde příroda je tím, kdo vládne. Kde jinou než duchovní silou nelze udržet lidský život v rovnováze. A rovnou říkám, že to je čtivo vhodné nejen pro toho, kdo má toto téma bohyň a šeptuch rád. Ale i pro každého, kdo chce poznat nový kout lidské historie.
Tak skrytý, tak tajemný. Tak moc, že dráždí spisovatelskou duši dodnes - i ve smyšlených příbězích.
Možná text osloví vaši zvědavost ohledně historie nebo magie.
Možná text osloví vaši touhu po jednoduchosti světa, jaký kdysi byl.
Možná cokoliv jiného. Obrazy, fotografie, záznamy v kronikách...
Ale najdete tu fakta a to, k čemu autor dospěl při svých touklách po kronikách a kam zašel pro přímá svědectví. Přesto jeho vlastní úvahy dodávají na autentičnosti, na naději, že moudrost šeptuch nebude zapomenuta. Že na ně budou vzpomínat i generace po nás.
„Ticho. Posvátné vibrace přírody tu a tam posilované skromnými osamělými dřevěnými kostelíky i byzantskou vznešeností nedávno opraveného stakčínského pravoslavného chrámu Svaté trojice. Postavili ho při poválečné obnově obce, boji zcela zdevastované. Uvnitř jsem se dal do řeči s popem, knězem, který při mém příchodu promlouval ke dvojici mladých lidí. Připravoval je na svatbu. Po krátkém oťukávání odkud jsem a co tu dělám, i pochvale vskutku krásného chrámu, jsem se docela drze zeptal, jestli se u místních lidí setkává s projevy lidové magie. Zatvářil se tajemně a obratně odvedl řeč na jiné téma. Ten určitě věděl, napadlo mě, nejenom jak se odrába, zbavuje uhranutuí. Později mi řekli, že tu na východě umí každý desiatý člověk vzít na špičku nože žhavé uhlíky, hodit je do studené vody. Když se uhlíky ponoří, je uhranutí potvrzeno. Zůstanou-li na hladině, je všechno v pořádku. To doprovází překřížená stébla čiroku obecného, mohutné stébelnaté trávy, která se u nás pěstuje jako okrasná rostlina. A také vhodné k zaříkáváním.
Keď od chlopa, iď pod klobúk, keď od ženy, iď pod čepec, keď od dievky, iď pod vrkoč…
Potom si tou vodou bylo třeba potírat mimo jiné ruce i čelo, trochu ji vypít – a uhranutí zmizelo, choroba se vyléčila. Snad. V Čechách se doporučovalo mytí ve studené vodě a osušení se vlastní košilí. Otec to po práci v parném dnu dělával stejně. Že by vědomě, jako ochranu?“
Vydejme se na putování krajinami, které stále ještě umí vydat své tajemství, ponořit do něj vnímavé cestovatele a poutníky. Jak dlouho to ale ještě bude trvat? Jsme v křehkých dobách, kdy žítkovské bohyně jen tak tak zmizely ze světa a kdoví, kam se svět nyní posune. A kde skončí jejich tajemství.
A tím víc si ráda uvědomuji fakt, že třeba v knihách a vyprávění Vlastmila Hely budou žít dál, bude tu na ně vzpomínka. A přeji si, aby i za sto let těmto vzpomínkám lidé rozuměli a přistupovali k nim jako ke vzácným pokladům historie.
O autorovi: Vlastimil Hela (1956) pochází z Bojkovic poblíž Moravských Kopanic, kde se na Žítkové narodil jeho pradědeček. Příběhy z moravsko-slovenského pomezí i tamní bohyně ho přitahovaly od mládí a jeho prvními nesmělými literárními díly byly povídky o kopaničářích. Je autorem řady regionálních historických monografií a také publikací Tajemství bohyní na Žítkové, Ty jsi moje vstupenka do nirvány, umírali i za naši svobodu, Nezapomínáme a Hey Joe! Působí jako mentální kouč a lektor, vede semináře o leadershipu, zvládání času a stresu a komunikaci se zákazníky. Využívá při tom nových poznatků z psychologie, výzkumů lidského mozku a dlouholetých osobních zkušeností. Publikuje v časopise Regenerace a je hlavním koordinátorem Kelského telegrafu.
Foto: Renata Petříčková & Nakladatelství Eminent
Nejnovější komentáře