Hodnocení článku
(zatím nehodnoceno)
Loading...Kdo by si tehdy pomyslel, že se zombie horor v režii Dannyho Boylea stane milníkem žánru. 28 dní poté přišlo nenápadně, s nízkým rozpočtem a bez pozlátka, přesto dokázalo otřást zažitými představami o „živých mrtvých“. Film, jenž oživil nejen virální apokalypsu, ale i kariéru několika tvůrců, rozdělil publikum, vyděsil kritiky a stal se nečekaným kultem počátku 21. století. Původní recenze byla napsána 30. 7. 2003.
Danny Boyle je zpátky! Zároveň s tímto tvrzením se však nabízí otázka, zdali zrovna já mám oprávnění tohle tvrdit. Adaptace Pláže Alexe Garlanda, přestože byla kritiky převážně rozcupována a diváky přijata velice různorodě, v očích mých nijak vážně neselhala a tituly jako Mělký hrob či Trainspotting nepotřebují žádnou reklamu. Abyste mi porozuměli, mnohem skeptičtěji jsem vzhlížel k Boyleovu poslednímu snímku 28 dní poté, zpracovávající těžko zvládnutelné téma „živých neživých“. A jak se později prokázalo, tento předběžný názor mi nijak nevyvrátily ani první ohlasy poroty jednoho nejmenovaného filmového měsíčníku. Když mi to pak nedalo a na film se vypravil do kina, po jeho strávení jsem se ocitl v pozici člověka (a nemám z toho přílišnou radost), který se tak trochu stydí za interpretaci svého postoje.
28 dní poté se podobně jako Resident Evil hlásí k filmům, které v osmdesátých letech minulého století položily základ tzv. zombie hororům. A můžeme si to přiznat otevřeně, ať už nás tehdy děsily tyto snímky do jakékoli míry, dnes by mezi soudobými diváky asi těžko pochodily. V tomto názoru mě alespoň utvrdila adaptace úspěšné playstationové hry, která zavítala do našich kin minulým rokem. Za tu dobu se toho moc nezměnilo, pak jsem ale zhlédnul nejnovější Boyleův počin a mé někdejší názory překotily směr o stoosmdesátých stupňů. Ano… ač je to s podivem, i v dnešní době, kdy je pro většinu diváků-konzumentů rozhodujícím faktorem (alespoň v případě blockbusterů) množství nastřádaných vizuálních efektů, popř. finančními prostředky zajištěná reklamní kampaň, lze za minimální peníz natočit film se zdánlivě průhlednou zápletkou, který plnohodnotně zaměstná vaše smyslové ústrojí na necelé dvě hodiny reálného času.
Výše uvedené řádky pak nabývají na paradoxnosti ve chvíli, kdy divák zjišťuje, že se stal obětí „omšelé“ apokalyptické pohádky s jedním vražedným virem, trochu zmateným kurýrem a dosti kurážnou černoškou v hlavní roli. Boyle je naštěstí natolik zkušený režisér a Garland natolik inovačně založený scénárista, že po chvíli ustoupí veškeré předsudky stranou. Hlavní hrdina v podání vyzáblého Cilliana Murphyho (který mi při projekci do takové míry připomínal mého bratrance, že jsem po skončení promítání musel zavolat strýci a osobně se jej optat, zdali jeho syn během loňské brigády ve Skotsku nenatočil film – jen tak náhodou) se probouzí z dlouhého komatu, do něhož jej nasměroval čelní střet s blíže nespecifikovaným automobilem. Omráčen dobou, již zaspal, překvapeně zjišťuje, že se nachází v nemocnici, která je jen tak mimochodem naprosto liduprázdná.
No nic… nic zvláštního. Jakmile však Jim vypije Pepsi, aby se měl z čeho zaplatit film, a opustí přitažlivě chladné prostředí špitálu, dozvídá se také to, že je prosta života nejenom nemocnice, ale rovnou celý Londýn, Anglie, Ostrava atd. Nikde ani živáčka, jen nepořádek a vraky hořících aut. A to je stále jenom začátek. Když se Jimovi nedostane odpovědi ani na desáté „Hello“, rozhodne se zavítat do blízkého kostelíka. Po konfrontaci s jeho „vlídnými“ obyvateli a následném úprku do útrob londýnské podzemky si dá všech pět dohromady a vyloučí variantu, že by ona liduprázdnost byla důsledkem spotřebování všech zásob minerální vody Mattoni. Ono to totiž v Londýně, ač to tak na první pohled nevypadá, žije a zvlášť v nočních hodinách zde není nouze o ryzí adrenalinovou zábavu balancující na hranici infarktu…
Přimhouříme-li obě očka a dokážeme-li si představit hlavního hrdinu v sexy šatech a s účesem držícím tvar za každého počasí, máme splněny všechny předpoklady proto, abychom mohli označit 28 dní poté za velmi těsné pokračování Resident Evil. Kdo ví, do jaké míry je jejich návaznost (ne)chtěná, nicméně co je hlavní, režisér Boyle není George G. Romero, ale ani Paul Anderson, a proto své zombies nevystavuje příliš na obdiv. Zkrátka - málo je někdy více. Zásluhou toho, že krvelačné zombíky vnímáme častokrát prostřednictvím stínů vrhaných jimi při pohybu na okolní zdivo, se dostavuje zcela opačný efekt než v případě Resident Evil a slabší povahy mohou být v šoku. A jelikož oživlé mrtvoly vedou bujarý život především v pozdních večerních hodinách, odpovídá tomu i celková atmosféra snímku, která je depresivnější než jakýkoli díl seriálu Krajní meze.
Boyleovi zombies se navíc od těch „běžných“, kteří zasedají v redakci Bazooky, výrazně liší. Ti novodobí útočí nejenom ve skupinách, ale také sólově, stovku zvládají rychleji než sebelépe nadopovaný Mórys Grýn a své výpady podnikají zásadně v noci, kdy je viditelnost jak na plátně, tak v kinosále nulová. Samozřejmě nechybí již zaběhlé riziko nákazy, které je však umocněno na desátou díky době, za níž se jedinec po infekci přemění v zombie. Jinými slovy: nuda k posrání se nekoná.
Nicméně se nenechejte oklamat. Přestože tomu průběh mé recenze nenapovídá, ani Boyleovo dílo není bezchybné. Zážitek z filmu je občas nepříjemně nabouráván viditelně nízkým rozpočtem, jindy se člověk neubrání pocitu zdlouhavosti a dále je tu konec, který se naprosto vymyká z celkové stísněné atmosféry snímku a tak trochu připomíná „Happy End“ Spielbergova Minority Report (být po mém, utnul bych příběh ve chvíli nárazu do zamčené brány). Na druhou stranu neabsentují scény, které vám mírou použitého násilí vyrazí dech (ať už mám na mysli finále ve stylu 8 mm nebo scénu, kdy Selena vykuchá svého někdejšího parťáka), ale ani černý humor, napětí, trocha té romantiky či „lekací“ zvukové efekty.
Takže sečteno a podtrženo: v rámci kinematografie jako celku se možná nejedná o nic objevného, avšak v rámci zombie hororů patří 28 dní poté rozhodně k lepšímu nadprůměru.
(4,91 z 5)