28 let poté: Chrám z kostí - Prostřední díl trilogie, který laťku rozhodně nesnižuje

Photo © Columbia Pictures

Hodnocení článku

(2 hla­sů, prů­měr: 5,00 z 5)

Loading...

V pokra­čo­vá­ní toho­to epic­ké­ho pří­bě­hu se Dr. Kelson (Ralph Fiennes) oci­tá v šoku­jí­cím novém vzta­hu, jehož důsled­ky mohou změ­nit svět – setká­ní se Spikeem (Alfie Williams) a s Jimmym Crystalem (Jack O’Connell) se stá­vá pro něho noč­ní můrou, ze kte­ré nemů­že unik­nout. Infikovaní totiž nepřed­sta­vu­jí nej­vět­ší hroz­bu pro pře­ži­tí – nelid­skost pře­ži­vších může být ješ­tě podiv­něj­ší a děsi­věj­ší...

Plány na tri­lo­gii 28 let poté se moh­ly na samot­ném počát­ku jevit až pří­liš ambi­ci­óz­ně. Už ozná­me­ní rov­nou celé tri­lo­gie není nej­ob­vyk­lej­ší, navíc v pří­pa­dech, kdy sice u všech fil­mů zůstá­vá jako sce­náris­ta Alex Garland, ale Danny Boyle si jako reži­sér mezi prv­ním a tře­tím fil­mem dává pau­zu. Režii pro­střed­ní­ho dílu tri­lo­gie se tak cho­pi­la Nia DaCosta, sto­jí­cí za Candymanem z roku 2021, Heddou z roku 2025 i roz­pa­či­tě při­ja­tou komik­sov­kou Marvels. Může být přes­to pro­střed­ní díl kon­zis­tent­ní v kva­li­tě? Anebo je pro­střed­ní díl adep­tem na nej­slab­ší kus plá­no­va­né tri­lo­gie, kte­rý důvě­ru v plá­no­va­ný závěr zase tolik nevy­vo­lá?

Režijní ruko­pis Boylea byl minu­le pře­ci jen výraz­něj­ší. DaCostu nicmé­ně šlech­tí, že nesá­zí na repe­ti­tiv­nost Boyleova sty­lu. Především i díky fak­tu, že na roz­díl od minu­lé­ho fil­mu, kte­rý se natá­čel na iPhony 15, se ten­to film natá­čel na kla­sic­ké fil­mo­vé kame­ry. Přesto DaCosta dodá­vá kva­li­ta­mi srov­na­tel­ně pove­de­né dílo, kte­ré doká­že půso­bit jako funkč­ní pro­střed­ník vět­ší­ho pří­bě­hu. Minulý pří­běh byl o rodi­ně, ten pro­střed­ní je o zlu. Tedy spí­še o for­mách zla, kte­ré pře­tr­vá­va­jí i v momen­tě, kdy civi­li­za­ci sužu­jí infi­ko­va­né bytos­ti na úrov­ni zom­bí­ků. Jak mohl nazna­čit závěr před­cho­zí­ho fil­mu, za tím­to zlem sto­jí spe­ci­fic­ký kult Jimmyho Crystala v podá­ní Jacka O’Connella a jeho slu­žeb­ní­ků, kte­ré nazý­vá svý­mi prs­ty. Co také čekat od kul­tu, kte­rý vychá­zí z Jimmyho Savila.

I ten­to­krát je hlav­ním hrdi­nou mla­dý Spike v podá­ní Alfieho Williamse, při­čemž i pro­střed­ní díl tri­lo­gie napo­ví­dá, že napříč celým jejím nara­ti­vem bude kon­ci­po­ván pře­rod chlap­ce v muže, coming-of-age sto­ry, kte­rá se naštěs­tí může spo­lé­hat na skvě­lé­ho mla­dé­ho her­ce v jejím čele. Minule byl Spike kon­fron­to­ván s rodin­ný­mi hod­no­ta­mi a city, nyní ho čeká kon­fron­ta­ce s čirým zlem. Kult Jimmyho, kte­rý má rád Teletubbies a podob­ně rád sta­hu­je lidi (doslo­va) z kůže, je panop­ti­kem spe­ci­fic­kých mla­dých lidí, kte­ří uctí­va­jí nejen Jimmyho, ale pře­de­vším Kotelníka (Satana). Sám Jimmy se ozna­ču­je za jeho syna, skr­ze což může v tom­to pří­bě­hu půso­bit jako tem­ná para­le­la k Ježíšovi. Jen s tím roz­dí­lem, že tomu­to faleš­né­mu pro­ro­ko­vi může věřit jen vel­mi šíle­ná mysl. A násle­do­vat ho, kro­mě nich, mohou jen ti, kte­ří zrov­na nema­jí dva­krát na výběr. Jako prá­vě Spike, pro kte­ré­ho nej­spí­še začnou udá­los­ti z před­cho­zí­ho fil­mu půso­bit jako pro­cház­ka růžo­vou zahra­dou opro­ti kon­fron­ta­ci s Jimmym a jeho prs­ty.

Spike nicmé­ně není jedi­ná stě­žej­ní posta­va minu­lé­ho fil­mu, kte­rá se vra­cí. Mnohem více pro­sto­ru ten­to­krát dostá­vá Ian Nelson v podá­ní Ralpha Fiennese, kte­rý si pře­de­vším v prv­ní polo­vi­ně jede svou one man show. Spočívající v tom, že si v post-apo Británii uží­vá své den­ní ruti­ny a při­tom začí­ná expe­ri­men­to­vat s mor­fiem a dal­ší­mi léky na zná­mém infi­ko­va­ném Samsonovi (vra­cí se nejen Chi Lewis-Parry, ale i jeho výrazná těles­ná výba­va). Filmem se tak postup­ně linou dvě para­lel­ní lin­ky – ta se Spikem a Jimmyho par­tou a ta s Nelsonem a Samsonem. Spike a Jimmyové ces­tu­jí a dopouš­tě­jí se nási­lí ve jmé­nu Kotelníka, Nelson a Samson mezi­tím pro­ží­va­jí vylo­že­nou bro­man­ce. Při čte­ní těch­to řád­ků to může znít sebe­ví­ce směš­ně, ve finá­le to však úsměv­né sku­teč­ně je. Ovšem ne způ­so­bem, kte­rý by pro­střed­ním 28 let poté ubí­ral na seri­óz­nos­ti a sce­náris­tic­kém fištró­nu. Něco tako­vé­ho je při­tom jas­né dáv­no před­tím, než se dvě para­lel­ní lin­ky nevy­hnu­tel­ně pro­tnou. A obě se prol­nou způ­so­bem, kte­rý doká­že výteč­ně pra­co­vat s moti­vy obě­ma linek i v jejich spo­leč­ném finá­le, kte­ré je vším, jen ne před­ví­da­tel­né.

Druhé 28 let poté je mno­hem bru­tál­něj­ší, přes­to se nej­spí­še ani napo­dru­hé nevy­dá­vá smě­rem, kte­rý by od něj mno­zí oče­ká­va­li. Výsledek nicmé­ně nemů­že pře­kva­pit mini­mál­ně ty, kte­ří jsou již dáv­no obe­zná­me­ni se scé­ná­ři Alexe Garlanda – nehle­dě na žánr se jeho scé­ná­ře nikdy nevy­dá­va­jí prvo­plá­no­vý­mi smě­ry a vět­ši­nou pla­tí, že lze smě­řo­vá­ní Garlandova scé­ná­ře ozna­čit za zají­ma­vé. Ať už v pozi­tiv­ním, či nega­tiv­ním smys­lu. Když už tak 28 let poté: Chrám z kos­tí pře­ci jen koke­tu­je s kome­di­ál­ní­mi prv­ky (v čer­no­hu­mor­ných vodách), není to snad pro­to, že by DaCosta a Garland rezig­no­va­li a film se vydal ces­tou paro­die. Úsměvný je film díky tref­ným kon­fron­ta­cím postav, kte­ré jsou spe­ci­fic­ké, pře­de­vším i díky fak­tu, že – i když by to snad­no hro­zi­lo – Fiennes ani O’Connell své posta­vy nikdy nehra­jí jako kari­ka­tu­ry. Ale jako nos­né posta­vy, se kte­rý­mi je radost trá­vit čas. Jednou pro­to, že je nesku­teč­ně zají­ma­vá, podru­hé pro­to, že O’Connell vyši­nu­té zápo­rá­ky umí. A i s jeho posta­vou se sklo­ny ke sta­tu­su anti­kris­ta se ve finá­le dějí zají­ma­věj­ší věci, než si nej­spí­še mno­zí doká­žou pře­dem tip­nout. Zároveň jeho posta­va doká­že vystih­nout mno­hé lid­ské bytos­ti, kte­ré se s důvě­rou v sebe sama poklá­da­jí za boha. Aby nevy­hnu­tel­ně násled­ně došlo k udá­los­tem, kte­ré jim poten­ci­ál­ně mohou sra­zit hře­bí­nek. Ani ve zde­ci­mo­va­né civi­li­za­ci totiž nemu­sí být pro­stor pro samozva­né mesi­á­še, kte­ří svůj údaj­ný sta­tus nad­člo­vě­ka vyu­ží­va­jí k vli­vu a moci ve svě­tě, kde ani na jed­nom z toho už stej­ně zase tolik nezá­le­ží.

Oznámení jed­né celé tri­lo­gie dává smy­sl, pro­to­že Garland jako sce­náris­ta oči­vid­ně má v ruká­vu dost nápa­dů. Dvojka tak spo­lé­há na zaje­té posta­vy a loka­ce a pře­ci jen čás­teč­ně roz­ví­jí to z minu­la, záro­veň se ovšem po vzo­ru The Last of Us stá­čí pozor­nost spí­še k pře­ži­vším a vhle­dům na to, jak může tako­vá zde­ci­mo­va­ná spo­leč­nost vypa­dat. DaCosta pro­je­vu­je pozi­ci šikov­né řeme­sl­ni­ce, jejíž náplň prá­ce do jis­té míry spo­čí­va­la v tom, aby se drže­la zaje­té­ho sty­lu, pod jejím vede­ním ovšem zřej­má vize celé tri­lo­gie neklo­pý­tá. A už od prv­ních minut díky tomu půso­bí jako důstoj­ný nástup­ce. Kvality celé­ho fil­mu vlast­ně doká­že výteč­ně vystih­nout jed­na píseň od Radiohead (hudeb­ní dra­ma­tur­gii cel­ko­vě film ze spe­ci­fic­kých důvo­dů nedě­lá med­vě­dí služ­bu), kte­rá ve fil­mu zazní. Pořád se sice nelze zba­vit poci­tu, že byl Boyle minu­le kre­a­tiv­něj­ší (a nej­spí­še i bude v závě­ru tri­lo­gie), snad­něj­ší body ovšem nej­spí­še bude u mno­hých sbí­rat scé­nář. Dvojka je nejen audi­o­vi­zu­ál­ním poje­tím pří­stup­něj­ší, byť se v ní občas dějí bru­tál­ní věci, na kte­ré nemě­lo žalu­dek ani prv­ních 28 let poté. A to včet­ně všech detai­lů, kte­ré díky spo­lé­há­ní na prak­tic­ké efek­ty půso­bí nesku­teč­ně rea­lis­tic­ky. O to více nepří­jem­něj­ší je tyto momen­ty sle­do­vat. Chrám z kos­tí se tak mož­ná vět­ši­nu času nevy­dá­vá prvo­plá­no­vou horo­ro­vou ces­tou, bru­tál­něj­ší ovšem dove­de být více než­li vět­ši­na moder­ních horo­rů. A to i díky fak­tu, že Jimmy a jeho prs­ty doká­žou spus­tit také solid­ní psy­chic­ký teror. A i když je začá­tek roku, Jimmy Crystal už teď prav­dě­po­dob­ně míří na seznam nej­vý­raz­něj­ších fil­mo­vých zápo­rá­ků roku 2026.

Mezi vrcho­ly fil­mu pat­ří i nevy­hnu­tel­ná kon­fron­ta­ce Jimmyho a Nelsona, dvou spe­ci­fic­kých postav, z nichž kaž­dá fun­gu­je na zákla­dě své vlast­ní ide­o­lo­gie. Dvojice postav si díky tomu může být obstoj­ný­mi sou­pe­ři, jejich kon­fron­ta­ce ovšem sto­jí za scé­nou, kte­rá už na začát­ku roku 2026 aspi­ru­je na umís­tě­ní mezi nej­lep­ší fil­mo­vé scé­ny roku. Ralph Fiennes se zde pře­de­vším ve tře­tí tře­ti­ně napros­to utrh­ne ze řetězů. Pokud se tak minu­le dalo zva­žo­vat, že Nelson může být jed­nou z nej­vý­raz­něj­ších postav v rám­ci celé Fiennesovy kari­é­ry, Chrám z kos­tí to jen potvr­zu­je. Po vzo­ru prv­ní­ho fil­mu poté pla­tí, že dru­hý film doká­že do vel­ké míry stát na vlast­ních nohách, byť v samot­ném závě­ru po vzo­ru prv­ní­ho fil­mu obsa­hu­je jed­no men­ší láka­dlo na dal­ší část tri­lo­gie. Závěr tri­lo­gie je již potvr­ze­ný, chy­bět by v něm poté neměl ani Cillian Murphy, hlav­ní tvář původ­ních 28 dní poté. Prozatím to nicmé­ně vypa­dá, že na tře­tí 28 let poté bude čekat dal­ší rok. Je to ško­da, pro­to­že dru­hé 28 let poté má poten­ci­ál být nejen mno­hem kon­tro­verz­něj­ší než jeho před­chůd­ce, ale pře­de­vším dost mož­ná pove­de mno­hé k tomu, aby si před­cho­zí film troš­ku více doce­ni­li. U 28 let poté 2 se nicmé­ně uka­zu­je, že sáz­ka na Niu DaCostu se osvěd­či­la a dopře­du plá­no­va­ná tri­lo­gie neby­la obrov­ským kre­a­tiv­ním pře­šla­pem. Především i díky fak­tu, že si prv­ní dva fil­my z této tri­lo­gie pro­za­tím nejsou podob­né jako vej­ce vej­ci. A dá se snad­no věřit tomu, že i 28 let poté 3 bude tak tro­chu jiným fil­mem.

Plánovaná tri­lo­gie 28 let poté po dru­hém fil­mu půso­bí jako pro­myš­le­ný celek, kte­rý se nebu­de bát v rám­ci stej­né­ho svě­ta vyprá­vět pokaž­dé tro­chu jiný pří­běh. Chrám z kos­tí potvr­zu­je, že pro­střed­ní díl nemu­sí nut­ně zna­me­nat slab­ší člá­nek, ale může fun­go­vat jako tema­tic­ké pro­hlou­be­ní a záro­veň most k ješ­tě ambi­ci­óz­něj­ší­mu finá­le. Nia DaCosta se v roli reži­sér­ky osvěd­či­la jako jis­tá ruka, kte­rá doká­že respek­to­vat zave­de­nou vizi, aniž by ji bez­myš­len­ko­vi­tě kopí­ro­va­la. Garlandův scé­nář poté zno­vu uka­zu­je, že i v žánro­vém rám­ci zom­bie apo­ka­ly­psy lze vyprá­vět vrs­tev­na­tý pří­běh o dospí­vá­ní, víře a pře­de­vším zlu v jeho růz­ných podo­bách. Druhé 28 let poté tak nesto­jí ve stí­nu své­ho před­chůd­ce, ale roz­ši­řu­je jeho svět smě­rem, kte­rý je mís­ty nepo­ho­dl­ný, snad­no kon­tro­verz­ní a záměr­ně roz­dě­lu­jí­cí. Právě v tom ale tkví jeho síla – v ocho­tě jít pro­ti oče­ká­vá­ním a nesna­žit se zavdě­čit všem. Pokud má tri­lo­gie jako celek fun­go­vat pře­de­vším jako důkaz autor­ské vize, Chrám z kos­tí plní svou část zadá­ní výteč­ně. Zbývá už jen otáz­ka, zda se závě­reč­né­mu dílu poda­ří tuto ambi­ci nejen napl­nit, ale také celou tri­lo­gii smys­lu­pl­ně uzavřít…

Verdikt: 80%