#53 - Tmavě červená (1975)

Dario Argento je jed­ním z nej­zná­měj­ších ital­ských reži­sé­rů, kte­rý pro­sla­vil giallo žánr spo­lu s Mariem Bavou. „Tmavě čer­ve­ná“ je jed­ním z jeho nej­lep­ších fil­mů.

Tmavě čer­ve­ná

Profondo ros­so

Itálie, 1975, 126 minut

Režie: Dario Argento

Scénář: Darion Argento a Bernardino Zapponi

Hrají:

David Hemmings (Marcus Daly)

Daria Nicolodi (Gianna Brezzi)

Gabriele Lavia (Carlo)

Macha Méril (Helga Ulmann)

Vítejte zpět na návštěvě v Itálii, u fil­mu, kte­rý není „hrůz­nou“ explo­a­ta­cí s tako­vý­mi prv­ky gore, že by i Američani moh­li závi­dět. Film Daria Argenta se vyzna­ču­je násil­nic­ký­mi scé­na­mi, kte­ré nešet­ří na ima­gi­na­ci, ale přes­to na ně není zamě­ře­no, jsou pou­ze dokres­le­ním děje. Důležitým dokres­le­ním děje v duchu giallo. Přicházejí pra­vi­del­ně, jako mezi­hry mezi jed­not­li­vý­mi akty diva­del­ní hry. K diva­del­nos­ti nemá film dale­ko. Některé obra­zy jsou tak kom­po­zič­ně pro­pra­co­va­né, s tako­vý­mi reá­li­e­mi, až to sku­teč­ně vypa­dá, že se jed­ná o kuli­sy, ale v exte­ri­ér­ních pří­pa­dech jsou to pou­ze archi­tek­to­nic­ké krá­sy Itálie. Osobně mě nesku­teč­ně uchvá­ti­la scé­na, kdy pro­ti sobě na náměs­tí sto­jí Marcus a Carlo a kři­čí na sebe přes poměr­ně vel­kou vzdá­le­nost. Mezi nimi se tyčí nád­her­ná fon­tá­na s antic­kou posta­vou, kte­rá má zna­čit boha Po (Pád). Jedná se o muž­skou posta­vu. Řím se zde uká­zal sku­teč­ně nád­her­nou kuli­sou a všech­ny archi­tek­to­nic­ké památ­ky, kte­ré zde hra­jí důle­ži­tou roli, jsou skvost­ně vybrá­ny pro pod­tr­že­ní atmo­sfé­ry.

V tom­to pro­stře­dí se pohy­bu­je hlav­ní posta­va Marcus Daly, v podá­ní Davida Hemmingse, jed­no­ho z důle­ži­tých her­ců ital­ské his­to­rie, kte­rý není rodi­lým Italem. Marcus je pia­nis­ta, půvo­dem s Londýna, kte­rý se usa­dil v Římě, aby zde učil na kon­zer­va­to­ři. Začátek fil­mu je vel­mi nejis­tý. Vidíme, že zde dochá­zí k vraž­dě, ale nejsme si jis­ti, kdo ji spáchal, na kom, proč... Vyvstává spous­ta otá­zek, kte­ré nelze zod­po­vě­dět. Další scé­na nás zavá­dí na seanci/přednášku, kde se nám pre­zen­tu­je tele­pa­t­ka Helga Ulmannová, na jejíchž schop­nos­tech sku­teč­ně něco bude, pro­to­že mezi divá­ky odha­lu­je vra­ha a jeho myš­len­ka­mi je úpl­ně zdě­še­ná. Bohužel toto odha­le­ní (Helga chtě­la o pacha­te­li napsat člá­nek, pro­to­že vědě­la, o koho jde) roz­ví­jí udá­los­ti, kte­ré vedou k vraž­dám nevin­ných lidí.

Krása záplet­ky je v tom, že vrah neměl v plá­nu pokra­čo­vat ve vraž­dách. Vraždil jed­nou, jak nám uka­zu­je úvod­ní scé­na, ale díky tomu, že byl odha­len tele­pa­t­kou, musí zemřít dal­ší lidé, aby prav­da neby­la odha­le­na. I když ta samo­zřej­mě v úpl­ném závě­ru odha­le­na je, a také je po záslu­ze potres­tá­na.

Vraťme se však k hlav­ní posta­vě, kte­rou ztvár­nil sym­pa­tic­ký a lid­ský David Hemmingse, díky kte­ré­mu jsem se roz­ho­dl, že se budu zají­mat o film Michelangela Antonioniho „Zvětšenina“. Nutno říci, že o devět let mlad­ší „Tmavě čer­ve­ná“ má do jis­té míry podob­nou záplet­ku. Marcus Hemmings je svěd­kem vraž­dy tele­pa­t­ky Ulmannové, a když ji chce zachrá­nit, do hla­vy se mu zary­je obraz, kte­rý na mís­tě činu poz­dě­ji nena­jde. Celý film pát­rá po tom, aby zjis­til, co je obraz zač. Pátrání ho málem zabi­je.

„Tmavě čer­ve­ná“ je sil­ný film díky her­cům, jejichž herec­tví, pře­de­vším pak u Hemmingse, je sku­teč­ně lid­ské, při­ro­ze­né, a mož­ná sem tam tro­chu pře­hrá­va­né, ale do fil­mu mi sedí. Jeho haš­te­ře­ní s Darií Nicolodi (před­sta­vi­tel­kou Gianny Brezzi) je pří­jem­ným a vtip­ným zpes­t­ře­ním fil­mu, kte­rý roz­hod­ně není čis­tým horo­rem, ale balan­cu­je mezi něko­li­ka žán­ry. Film je dvou­ho­di­no­vou napí­na­vou a tajem­nou zába­vou, kte­rá se mož­ná roz­jíž­dí tro­chu poma­le­ji, ale ke kon­ci gra­du­je v parád­ním finá­le.

Proč film zařa­dit mezi 101 nej­lep­ších horo­rů všech dob:

Skvělý ori­gi­nál­ní pří­běh, kte­rý nebyl napsán na zákla­dě před­lo­hy. Ukázalo se, že Argento je skvě­lý reži­sér, ale také skvě­lý scé­náris­ta, i když o ten­to post se dělil. Film má neza­po­me­nu­tel­né obra­zy, vraž­dě­ní je zde nápa­di­té, a přes­to poda­né se vku­sem.

Proč film neza­řa­dit mezi 101 nej­lep­ších horo­rů všech dob:

Pro mě osob­ně je tro­chu zkla­má­ním ta „tma­vě čer­ve­ná“, pro­to­že krev zde tma­vě čer­ve­nou bar­vu roz­hod­ně nemá. Má jí světlou, tak­že opět kečup nebo něja­ká mali­nov­ka. Je to tro­chu ško­da, mys­lím, že by šel namí­chat lep­ší odstín. Ale je to jen malič­ká drob­nost a můj sub­jek­tiv­ní pohled na danou věc. Jinak je film skvě­lou ukáz­kou ital­ské­ho umě­ní, kte­ré spo­ju­je horor, detek­tiv­ku, thriller a mys­te­ri­óz­ní dra­ma v giallo žán­ru.

Další film pat­ří­cí mezi „101 nej­lep­ších horo­rů“ vyjde 16.3.2020

---

Článek je sou­čás­tí seri­á­lu 101 nej­lep­ších horo­rů na inter­ne­to­vém maga­zí­nu Horor-Web.cz.

---