A. C. Clarke - Zpěv vzdálené Země

Clarke - ten­to mis­tr sci-fi žán­ru - pat­ří mezi spi­so­va­te­lé, jejichž kni­hy si vždy rád pře­čtu. Osobně jej řadím do své kolon­ky „pra­vých auto­rů žán­ru“, neboť i když mám poměr­ně rád kupří­kla­du Star Trek (hlav­ně ori­gi­nál­ní série), tak jej - podob­ně jako samot­ný A. C. - za čis­tou sci-fi nepo­va­žu­ji. Pořád tam pře­va­žu­je (konec­kon­ců jako i ve Star Wars) ono fan­ta­sy nad science.

Oproti tomu Clarke se vždy sna­žil ve svých dílech postih­nout dal­ší mož­ný vývoj lid­stva bez tou­hy udě­lat vyprá­vě­ní pohád­ko­vě fan­tas­tic­ký boha­té. Sluší se snad i pou­žít slo­vo vizi­o­nář. Ani v této kni­ze - jak sám při­zná­vá v úvo­du - nepo­u­žil nic, co by neza­pa­da­lo do fyzi­kál­ní­ho chá­pá­ní vesmí­ru tak, jak je nám zná­mo. Používá tu sice ter­mín „kvan­to­vý pohon“, nicmé­ně i to - jak se píše v závě­reč­né poznám­ce - je věc, o níž se ved­ly seri­óz­ní vědec­ké deba­ty.

Kniha Zpěv vzdá­le­né Země čte­ná­ře při­vá­dí na pla­ne­tu Thalassa, kte­rou před něko­li­ka sta­le­tí­mi kolo­ni­zo­va­li pozemš­ťa­né, neboť Země pod­leh­la zká­ze své­ho Slunce. Na pla­ne­tu však při­lé­tá kos­mic­ká loď prá­vě ze Země - jed­ná se o posled­ní loď, kte­rá před zká­zou stih­la unik­nout - s posád­kou vět­ši­nou pono­ře­nou do klid­né hyber­na­ce. Lidé z Thalassy tak mají mož­nost na vlast­ní oči vidět své „před­ky“.

Samotná záplet­ka kni­hy je navíc oko­ře­ně­na na Clarka až nezvyklou dáv­ku roman­ti­ky, nicmé­ně nikdy to nepře­kro­čí rámec únos­né­ho. Příběh je vel­mi zají­ma­vý, pou­ta­vý, nicmé­ně kdy­bych jej teď měl vyprá­vět, tak by neby­lo pro­blé­mem shr­nout ho do něko­li­ka málo vět. Pravé kouz­lo kni­hy pod­le mého názo­ru tkví v přes­ném a zají­ma­vém popi­su kon­ce pla­ne­ty Země, vesmír­ných letů a opti­mis­tic­ké vizi lid­ské budouc­nos­ti, kte­rá navzdo­ry zká­ze Země není naru­še­na.