Hodnocení článku
(zatím nehodnoceno)
Loading...Ke hvězdám. Přesněji řečeno latinsky Ad Astra. To je název nového filmu režiséra Jamese Graye, který má na kontě filmy jako Noc patří nám nebo Ztracené město Z. Tentokrát se vydáme na cestu ke konci sluneční soustavy. Název by se vlastně měl spíše jmenovat podle celého latinského přísloví „Per Aspera Ad Astra“, což v překladu znamená Přes překážky ke hvězdám. A to hlavně z toho důvodu, co vše hlavní postavu na této cestě čeká. Roy McBride (Brad Pitt), inženýr, voják a hlavně astronaut se vydává ve 22. století ve stopách svého otce. Důvodem není ani tak jeho otec sám, ale možná hrozba projektu Lima pro lidstvo, který jeho otec Clifford (Tommy Lee Jones) vedl. Projektu, který měl za úkol objevit možné známky mimozemského inteligentního života. Začátek přísloví přesně vystihuje jeho následnou cestu směrem k Neptunu, která je opravdu plná překážek a strastí. Roy se po cestě bude muset vypořádat nejen s nebezpečím krutého a chladného vesmíru, ale také s jednáním jiných lidí a hlavně také se svými vnitřními démony, výčitkami svědomí, že opustil svojí partnerku (Liv Tyler) a obavami z případného setkání se svým otcem, kterého považuje za dávno zesnulého.
Jaké konkrétní překážky se Royovi postaví do cesty, a co na něj na konci této výpravy bude čekat? To brzy máte možnost zjistit v našich kinech ve filmu Ad Astra.
Na začátek je nutno říct, že film vlastně není úplně špatný. Nosná témata jsou dvě. Tím prvním je samotná cesta vesmírem. Toto pionýrství v lidech stále vzbuzuje zájem a jako téma bude fungovat asi ještě hodně dlouho. Ne nadarmo tak měly úspěchy snímky jako Interstellar a Gravitace, se kterými je nový snímek Ad Astra srovnáván. Tím druhým tématem je vztah otce se synem. Rodinná dramata, potažmo psychologický rozbor osoby a jejího vztahu k někomu blízkému je taktéž téma, které bude v lidech vzbuzovat zájem. Může to tak trochu vypadat jako klišé, ale režisér prostě jen vsadil na jistotu nosných témat a v tomhle smyslu film i funguje.
Rozhodně funguje i několik dalších věcí. Tou, které si diváci všimnou na první pohled je vizuální zpracování. Díky kameře, za kterou je zodpovědný Hoyte van Hoytema, má divák opravdu možnost vidět velmi kvalitní zpracování. Vždyť tento muž má za sebou trháky jako Ona, již zmíněný Interstellar a nedávný válečný snímek Dunkerk. Společně s režisérem se nám snaží prezentovat vesmír ve své chladné rozlehlosti a na spoustě scén je znát ta surovost prostředí a nutnost izolace od okolí. Nicméně kromě těchto širších záběrů máme tu možnost vidět i spoustu detailních záběrů na výraz v obličeji. A máme tak možnost některé scény prožít opravdu na plno.
A to díky skvělému ztvárnění hlavní postavy Bradem Pittem, který podal perfektní herecký výkon. Nejen, že je na něm poznat herecká zkušenost s akčními scénami a opravdu přirozeně působí ve všech scénách. On dokazuje herecký um i ve chvílích dramatického napětí a perfektně zvládá změny nálad a charakteru, k čemuž přispívá již zmíněná kamera.
Jak kameru, tak i herecký výkon doplňuje vcelku minimalistický soundtrack ambietního stylu. Ten zkomponoval Max Richter a s některými pasážemi pomáhal Lorne Balfe.
Výčet toho, co se povedlo se zdá poměrně dostačující na kvalitní podívanou, tak proč takové výsledné hodnocení? Je to z důvodu, že se bohužel i několik věcí nepovedla a spousta z nich je právě kvůli způsobu zpracování nebo scénáři o to víc patrná.
Pokud se budu držet posloupnosti toho, co jsem zmínil jako povedené, tak první máme vizuál. Ten se snaží o určité odosobnění a sterilitu, zapříčiněné vesmírem jakožto kulisou a zároveň hrozbou. Ale i tak mi připadalo, že některé scény měly připomínat Interstellar nebo Blade Runnera a úplně dobře se to nedaří. Ploché zpracování tak v divákovi nevyvolá hlubší zamyšlení nebo údiv. Spíše vyvolá odpor vůči prostředí. A žádné opravdu veliké makrozáběry se nekonají (možná až na samotný Neptun).
V tomto prostředí se pohybuje náš „hrdina“ Brad Pitt a jde mu to skvěle. Bohužel je na to úplně sám. Tím nechci říct, že by ve filmu nebylo několik dalších postav. Už v ukázkách a na billboardech lidé uvidí Liv Tyler, Tommy Lee Jonese nebo třeba i Donalda Sutherlanda. Jenže problém (a to veliký) je to, jaký ve skutečnosti dostaly tyto postavy prostoru na plátně. A je to tristní. Liv Tyler je na scéně tak 2 minuty a to ještě v podobě drobných střípků v paměti Roye McBridea a nebo v podobě videohovorů uložených v tabletu. Ne o moc delší prostor dostal Tommy Lee Jones hrající otce Roye. Za celý film vidíme jen několik záběrů ze zpráv poslaných na Zemi. A když už konečně dojde na jejich vzájemné setkání, tak si ho pořádně ani neužijete, protože je taky tak na 5 minut. Na Donalda Sutherlanda jsem po konci filmu i málem zapomněl, protože se na plátně skutečně moc neohřál. Naší postavu doslova jen doprovodí a pak náhle zmizí jak se náhle objevil. Ve filmu se taky mihne několik dalších postav více, či méně důležitých pro příběh, ale pokaždé je potká stejný krutý osud. Všichni zemřou! Nakonec to působí tak, že ty překážky na cestě Roye k Neptunu jsou samotní lidé, kterých je nutné se zbavit. Mají pak spíše epizodní role Roy letí dál za svým cílem.
Cesta bývá nakonec i cílem, což je i případ Ad Astra. Původní zápletka týkající se „záchranné“ mise na Neptun se mění a jde spíš o psychologický snímek. Na cestě je totiž Roy sám. A pokud ne fyzicky, tak psychicky určitě a všechno je podřízené tomu, aby to tak bylo po celou dobu filmu. Svádí na cestě boj se svým vnitřním já a sám sobě se odhaluje, přičemž pouští otěže svému vzteku a obavám. To by bylo také zajímavé, kdyby to nekazily někdy až příliš časté vypravěčské monology. Film diváky vede totálně za ručičku a skoro není chvíle, kdy by postava nevysvětlovala divákům své niterné pocity. Kde jsou ty doby, kdy si tvůrci s divákem hrají pouhým tichem a výrazem v obličeji...
Film tedy nakonec funguje spíše jako průvodce tím, jak se kvalitně zbláznit ve vesmírném osamocení. A na to je našroubován scénář, který měl původně záměr obsahovat nějaké to důležitě sdělení, nebo snad i poselství. Bohužel je ale příběh tak nezajímavý, že si stěží divák odnese nějaký ten pocit, že by se nad sebou měl zamyslet. Když pominu akční sekvence, které mají v podstatě jen vyplnit prostor, tak krom komentáře pocitů se neděje nic zajímavého. A k tomu všemu se přidávají chyby mající původ v porušování fyzikálních zákonů. Leckdy se tomu tvůrci nevyhnou a i zde by člověk občas přimhouřil oko (nebo raději obě), ale problém vidím v tom, že režisér se bije do prsou, jak stvořil podle něj realistický pohled na osidlování sluneční soustavy a cestování v ní. Sem tam se objeví zajímavá a odvážná myšlenka, ale zabíjí to totálně věci jako například rozdílná gravitace na měsíci (na základně normální, venku nízká), útok opic ve stavu beztíže a heroický průlet pásem meteorů (tady už jsem se vážně musel smát). Zkrátka spousta chyb, které navíc do očí bijí a kazí celkový dojem.
Filmu Ad Astra by člověk prostě odpustil ledacos stejně jako jiným snímkům. Protože když je dobře napsaný příběh a drží to herecky pohromadě, tak to stačí k úspěchu. Ad Astra měl ambice zařadit se mezi takové sci-fi snímky jako Vesmírná Odysea, Interstellar, Gravitace nebo Blade Runner 2049. Bohužel jej na kolena sráží naprosto pitomý závěr příběhu a technické nedodělky. Vezmete-li jednotlivé součásti tvořící celek filmu, tak každou jste už někde viděli (a lepší). Fajnšmekr se raději podívá na Marťana nebo velmi nedoceněný snímek Moon. Americké publikum zřejmě potěšilo vidět svého hrdinu při letu vesmírem, kdy odolá jakékoliv nástraze a nechává za sebou spoustu mrtvol. Mě tohle pojetí absolutně nesedlo a škoda jen, že Brad Pitt musel podat tak skvělý výkon v takto nepovedeném filmu. Nakonec ale musím opět zopakovat, že Ad Astra není úplně špatný film, ale prostě to mělo na víc a někomu se bude líbit určitě víc než mě. Já dávám 65%, tohle na víc u mě nemá.
(4,91 z 5)