Amnestie

(zatím nehodnoceno)

Loading...

Marek Vašut

Vybavíte si udá­los­ti vzpou­ry v Leopoldově a dobu led­na 1990?
Matně, musel jsem si tuto tema­ti­ku oži­vit.

Co jste tou dobou dělal a jaké jste měl plá­ny?
Byl jsem na van­d­ru ve Spojených stá­tech.

Kdyby v roce 1989 nepři­šel pře­vrat, kde bys­te se teď teo­re­tic­ky viděl?
Byl jsem čle­nem Národního diva­dla, v srpnu jsem ale pode­psal peti­ci Několik vět za osvo­bo­ze­ní Václava Havla a v září už byl na výsle­chu na poli­cii v Bartolomějské. Odmítl jsem s nimi bavit. Rozloučili jsme se s tím, že mi poli­cej­ní vyšet­řo­va­tel řekl: „My se ješ­tě uvi­dí­me, pane Vašut.“ Jenže to už nestih­li. Kdyby nepři­šel lis­to­pad, tak bychom se asi oprav­du zase vidě­li a prav­dě­po­dob­ně bych letěl z Národního diva­dla. Čert ví, co bych dělal.

Když si vzpo­me­ne­te na prů­běh natá­če­ní, co Vám teh­dy běže­lo hla­vou, v kon­tex­tu s dneš­ní dobou?
Samozřejmě, že lis­to­pad 1989 byla báječ­ná zále­ži­tost, ve kte­rou vět­ši­na z nás ani nedou­fa­la. Byli jsme šťast­ní, že jsme se toho vůbec doži­li. Tehdejší eufo­rie a dneš­ní poci­ty jsou ambi­va­lent­ní. Často si člo­věk říká, „Tak kvů­li tomuhle jsem teda klí­če­ma urči­tě nezvo­nil.“ Usvědčuje nás to z jed­né věci - nako­lik napros­tá vět­ši­na z nás byla v roce 1989 naiv­ní a jak vel­ké ilu­ze jsme měli o té naší ces­tě zpát­ky do Evropy (jak se teh­dy říka­lo). Nedělal jsem si něja­ké vel­ké před­sta­vy o tom, že tam bude­me za dva roky nebo tak, ale čekal jsem, že bude­me úspěš­něj­ší.

Ve sním­ku Amnestie je pou­ži­ta píseň Pasážová revol­ta od Karla Kryla, má pro dneš­ní dobu něja­ké sil­né posel­ství?
Když jsem ji sly­šel popr­vé, poví­dám si: „To je troš­ku mimo mísu, ta pís­nič­ka v dneš­ní době...“ Ale pak jsem se zamys­lel podru­hé a řekl jsem si, že mar­ná slá­va, že už je zase aktu­ál­ní. Bohužel.

Co pro Vás zna­me­na­jí data: 21. srp­na 1968 a 17. lis­to­pa­du 1989?
21. srp­na 1968 je pro mě zce­la zásad­ní datum. Tehdy skon­či­lo moje dět­ství. Toho prázd­ni­no­vé­ho rána jsem se pro­bu­dil ve Starých spla­vech u Máchova jeze­ra, u sto­lu sedě­la moje babič­ka a řek­la: „Tak nás obsa­di­li Rusáci.“ Byl jsem pře­svěd­čen o tom, že začne vál­ka. Viděl jsem to všu­de oko­lo na vlast­ní oči. Reakce dospě­lých - žen­ský bre­če­ly, chla­pi měli stisk­nu­té rty, všich­ni kou­ři­li ner­vóz­ně a můj otec pro­hla­šo­val: „Takhle to OSN nene­chá.“ Pozorovali jsme s oba­va­mi kraj­skou sil­ni­ci, po kte­ré jely neko­neč­né kon­vo­je vojen­ských vozi­del, tan­ky, obr­ně­ná vozi­dla, nákla­ďá­ky… Skončily prázd­ni­ny a my se vrá­ti­li do Prahy. Celé Václavské náměs­tí bylo pole­pe­né nápi­sy, s nichž si živě vyba­vu­ji jeden: „Na ochra­nu stát­ní ban­ky při­je­ly k nám rus­ké tan­ky. A to hov­no, co tam máme, sami sobě uhlí­dá­me.“ A v tom­to duchu to trva­lo celá dlou­há léta až do lis­to­pa­du 89. Věřil jsem, že se doži­ju změ­ny pomě­rů, ale tipo­val jsem to na tako­vý rok 2000. Zaskočilo nás to asi všech­ny. Jediní, kte­ří byli při­pra­ve­ní a v poza­dí všech udá­los­tí, byli ti nej­chytřej­ší kágé­bá­ci a esté­bá­ci, eli­ty Sovětského sva­zu i ČSSR. Ti měli pří­stup k infor­ma­cím, moc dob­ře vědě­li, že eko­no­mi­ka celé­ho RVHP je neu­dr­ži­tel­ná. Už měli všech­no – infor­ma­ce, moc, pení­ze – a nemoh­li si to pořád­ně a hlav­ně legál­ně užít. Jejich cílem byla tedy pri­va­ti­za­ce komu­nis­mu, což, mys­lím, těm nej­chytřej­ším v poza­dí, kte­ří od začát­ku pře­vra­tu, kdy si za nekr­va­vé pře­dá­ní moci kou­pi­li bez­trest­nost a zača­li vese­le pod­ni­kat, vyšlo.

Která scé­na pro Vás byla nej­ná­roč­něj­ší při natá­če­ní, ať už psy­chic­ky či fyzic­ky?
Určitě to byla scé­na, kde začí­nám jako kato­lic­ký disi­dent na cele leo­pol­dov­ské věz­ni­ce a vrouc­ně se tam mod­lím k Ježíši Kristu. Uběhne pár dní a moje mod­lit­by jsou vysly­še­ny. Pak se tam ale po pár měsí­cích vra­cím jako minis­tr vni­t­ra, abych potla­čil vzpou­ru věz­ňů. A mám vel­ké morál­ní dile­ma. Jeden z hlav­ních postav vzpou­ry, na kte­ré mám poslat spe­ci­ál­ní pro­ti­te­ro­ris­tic­kou jed­not­ku, byl sho­dou okol­nos­tí člo­věk, kte­rý mi do cely pašo­val motá­ky. Je těž­ké si před­sta­vit, jak bych se sám osob­ně, kdy­by mne něco tako­vé­ho potka­lo, zacho­val. Na jed­nu stra­nu jsem mu byl za dří­věj­ší pomoc vděč­ný, na dru­hou bylo v tu chví­li tře­ba plnit povin­nos­ti minis­t­ra vni­t­ra.

Jak bys­te popsal film Amnestie a proč by na něj měli při­jít lidé do kina?
Je to film, kte­rý není čer­no­bí­lý, to se mi na něm líbí nej­víc. Klade víc otá­zek než odpo­vě­dí, tak­že aby si člo­věk mohl udě­lat obrá­zek, měl by ho vidět.

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Nejstarší

Nejnovější Nejlépe hodnocené

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře