Amnestie

(zatím nehodnoceno)

Loading...

Marek Majeský

Vybavíte si udá­los­ti vzpou­ry v Leopoldově? Když se řek­ne leden 1990, co se Vám vyba­ví?
Bylo mi 18, stál jsem na hra­ni­ci mla­dos­ti, ado­lescen­ce a dospě­los­ti. Hlásil jsem se na vyso­kou ško­lu múzic­kých umě­ní, chtěl jsem být umě­lec, herec. Právě v tom­to obdo­bí mne umě­ní a diva­dlo magic­ky při­ta­ho­va­lo, měl jsem pocit, že je to pro­stře­dí, kte­ré dáva­lo teh­dy výji­meč­ný oje­di­ně­lý pocit svo­bo­dy.

Samozřejmě, že si na vzpou­ru pama­tu­ji. Podle mne eska­la­ce nási­lí v Leopoldově byl pří­mý důsle­dek toho, co jsme zaží­va­li – ze dne na den jsme dosta­li mož­nost vyjá­d­řit se svo­bod­ně, radi­kál­ně se změ­ni­lo spo­le­čen­ské uspo­řá­dá­ní. Tenkrát se to oprav­du nezvládlo tak něž­ně a jem­ně, jak bychom si býva­li před­sta­vo­va­li.

Kdyby teo­re­tic­ky nepři­šel pře­vrat v roce 1989, kde bys­te se viděl dnes?
To je dob­rá otáz­ka! Myslím, že kdy­bych se nestal her­cem ani uměl­cem, pak bych se urči­tě našel v his­to­rii a děje­pi­su. Miloval jsem kni­hy mých babi­ček, snil jsem o tom, že budu arche­o­log, dru­hý Schliemann. Představoval jsem si, že si tak budu někde kopat, opra­šo­vat a ty vel­ké spo­le­čen­ské změ­ny půjdou kolem mne a já je ani nebu­du pořád­ně vní­mat, pro­to­že se budu sou­stře­dit na naši dáv­nou minu­lost. S úsmě­vem vždy říkám, že diva­dlo, umě­ní a herec­tví se mi sta­lo, byla to sho­da náhod.

Jaké jste měl poci­ty během natá­če­ní? Co vám běže­lo hla­vou v kon­tex­tu k dneš­ní době?
Projektu jsem věřil od začát­ku. Nejen díky scé­ná­ři a téma­tu, ale také týmu, s nímž jsem už spo­lu­pra­co­val na fil­mu Kandidát. Režisér Jonáš Karásek, pro­du­cent Maroš Hečko, kame­ra­man Tomáš Juříček – skvě­lý tým a milé zno­vu setká­ní. Amnestie obsa­hu­je pro mne důle­ži­té téma, ke kte­ré­mu je tře­ba se vra­cet. Musíme umět popsat, jak vní­má­me vlast­ní minu­lost. Já tu dobu zažil jako mla­dý člo­věk. Chodil jsem na náměs­tí, zvo­nil klí­či. Byl jsem tam se svý­mi přá­te­li, spo­lu­žá­ky… Pro mne je to svým způ­so­bem i jis­tý sen­ti­men­tál­ní návrat k něče­mu, co jsem pro­žil, co bylo vel­mi sil­né a emo­tiv­ní.

Prožil jsem na vlast­ní kůži změ­nu zří­ze­ní a tou­hu po něčem novém, svo­bod­ném, demo­kra­tic­kém. Teď, když jsem otec a mám dvě malé dcer­ky, se těším na to, jak jim to budu všech­no postup­ně časem vysvět­lo­vat. Budu se sna­žit, aby pocho­pi­li díky mým zážit­kům a vzpo­mín­kám, jaké to bylo. Protože ony to nikdy neza­ži­jí, věřím. Je nesmír­ně důle­ži­té, i když vel­mi obtíž­né, vysvět­lo­vat mla­dým gene­ra­cím, že to co bylo před námi, se může vrá­tit a my musí­me být obe­zřet­ní a hlí­dat, aby se to nesta­lo, a záro­veň být vděč­ní za to, v čem žije­me.

Součástí sním­ku je píseň Karla Kryla Pasážová revol­ta, má píseň něja­ké posel­ství pro dneš­ní dobu?
Je to vel­mi osob­ní. Karla Kryla jsme ten­krát poslou­cha­li, tedy titul­ní píseň fil­mu je vel­mi sil­nou, emoč­ní a sen­ti­men­tál­ní vzpo­mín­kou. Byl pro nás sym­bo­lem nadě­je a víry na změ­nu, že snad pře­ci někde je malá jis­křič­ka nadě­je, že exis­tu­jí jed­not­liv­ci, osob­nos­ti, kte­ří se umí posta­vit pro­ti sys­té­mu a vytvo­řit nadě­ji pro jiné lidi. Naprosto rozu­mím tomu, že pro mne to má mno­hem sil­něj­ší a emo­tiv­něj­ší pod­text než pro dneš­ní mla­dou gene­ra­ci, kte­ré se to až tak netý­ká, ale vůči kte­ré máme tu povin­nos­ti neu­stá­le jim to při­po­mí­nat.

Co pro Vás zna­me­na­jí data: 21. srp­na 1968 a 17. lis­to­pa­du 1989?
V srpnu jsem se naro­dil, jsem posled­ní lev, 23. srpen, 21. srpen není až tak dale­ko… Můj strýc v 68 emi­gro­val, jeho bra­tr, můj táta zůstal. Jasně, že si kla­du otáz­ku, kdy­bychom ten­krát také emi­gro­va­li, jak by naše rodi­na dopadla. A 17. lis­to­pa­du? Něžná revo­lu­ce. Období plných náměs­tí s klí­či, cin­kal jsem, poslou­chal pro­je­vy pana Kňažka, paní Emílie Vašáryové a mých budou­cích kole­gů, kte­ří nás všech­ny bur­co­va­li, abychom věři­li v změ­nu, v novou nadě­ji a svo­bo­du.

Která scé­na pro Vás byla při natá­če­ní nej­ná­roč­něj­ší?
S Aňou Geislerovou tvo­ří­me man­žel­ský pár, kte­rý více­mé­ně fun­gu­je psy­cho­lo­gic­ky vzta­ho­vě. Zažil jsem růz­né situ­a­ce, umě­le vyvo­la­ný déšť na uli­ci, kdy jsem musel pře­bí­hat tam a zpát­ky. Ale také drs­né scé­ny z Leopoldova. Nevěděl jsem, že věz­ni­ce Leopoldov byla zalo­že­na v roce 1669, je to nej­star­ší věz­ni­ce na Slovensku. Postavená v tako­vém hvěz­di­co­vém, ital­ském sty­lu. Byl jsem veli­ce pře­kva­pe­ný, že tak sta­rý vězeň­ský objekt je stá­le funkč­ní a stá­le plný až po stře­chu. Fyzicky nároč­ných scén pro mne ve fil­mu mno­ho není, na roz­díl od jiných her­ců. Zajímavější byly v mém pří­pa­dě ty psy­cho­lo­gic­ké, vzta­ho­vé, kte­ré jsme roze­hrá­va­li s Aňou. Byl to pro mne samo­zřej­mě záži­tek umě­lec­ký i pro­fe­si­o­nál­ní a nemo­hu se dočkat finál­ní­ho stři­hu.

O čem film Amnestie vyprá­ví a proč by na něj měli divá­ci při­jít?
Tak tro­chu jsem to už zmi­ňo­val v před­cho­zích otáz­kách. Myslím si, že jde pod­stat­ný návrat do minu­los­ti, kte­rý nám má dát tako­vý tro­chu vykřič­ník, abychom neza­po­mně­li, v čem jsme žili, a čeho se vyva­ro­vat, aby se nám to zno­vu nevrá­ti­lo. Bylo to důle­ži­té obdo­bí pro Čechy a Slováky, obdo­bí pana pre­zi­den­ta Havla, doba před­chá­ze­jí­cí roz­dě­le­ní naší repub­li­ky, čas plný změn. Velmi jed­no­du­še řeče­no - je to v pod­sta­tě dobo­vý thriller s kri­mi­nál­ní záplet­kou a se sple­ten­ci vzta­hů třech dvo­jic ovliv­ně­ných dobou spo­le­čen­ských změn.

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře