Bábovky

Babovky

BARBORA POLÁKOVÁ / 1983

role Karolíny

Herečka, zpě­vač­ka, úspěš­ná inter­pret­ka, kte­rá se naro­di­la v Kolíně. V dese­ti letech zača­la navště­vo­vat diva­del­ní sou­bor a poz­dě­ji i pohy­bo­vé diva­dlo. Po stu­diu Ekogymnásia v Poděbradech se věno­va­la stu­diu herec­tví na DAMU a poté půso­bi­la v angaž­má v Divadle na Vinohradech. Známou se sta-la díky účin­ko­vá­ní v diva­del­ní hře A stu­dia Rubín Blonďatá bes­tie, kde si zahrá­la poli­tič­ku Kristýnu Kočí. Jako hereč­ka a zpě­vač­ka nato­či­la řadu popu­lár­ních video­kli­pů a v roce 2015 vyda­la své prv­ní album se sin­glem Nafrněná, za kte­ré byla oce­ně­na na Cenách Anděl 2015 (Objev roku, Skladba roku). Výběr z fil­mo­gra­fie: tragi­ko­me­die Kráska v nesná­zích (2006), František je děv­kař (2008), Láska je lás­ka (2012), kome­die Instalatér z Tuchlovic (2016) či tragi­ko­me­die Kvarteto (2017). Diváci ji také zna­jí z tele­viz­ních seri­á­lů: Okresní pře­bor (2010), Neviditelní (2014) nebo Marta a Věra (2014 - 2016).

Představte vaši posta­vu Karolíny.

Karolína si moc pře­je mimin­ko. Přeje si ho už něko­lik let a pře-je si ho tak, že si zapo­mí­ná přát už coko­liv jiné­ho a regu­lér­ně z toho blb­ne. Martin, její man­žel, ji kdy­si milo­val a mož­ná i pořád milu­je, jen je momen­tál­ně slo­ži­té na ní vidět, skrz tu její urput-nost, i něja­ké pěk­né strán­ky její osob­nos­ti.

Znala jste před­lo­hu Bábovek stej­no­jmen­nou kni­hu Radky Třeštíkové, v čem vás bavi­la?

Ano, zna­la jsem ji. Načítala jsem dokon­ce na audio kni­hu posta­vu, ale Saši. Bylo to doce­la legrač­ní se v tom­pak vyznat. Několik z těch here­ček, kte­ré audi­ok­ni­hu namlou­va­ly, ve fil­mu také hra-jí, ale kaž­dá máme jinou posta­vu ve fil­mu než v audi­ok­ni­ze. Tak jsem se v tom na začát­ku troš­ku mota­la, kdo je kdo.

Jak jste se při­pra­vo­va­la na posta­vu Karolíny, kte­rá je typic­ký rodin­ný typ tou­ží­cí po dítě­ti, čer­pa­la jste někte­ré momen­ty pro svou posta­vu z reál­né­ho živo­ta – z vaše­ho oko­lí?

Mám něko­lik kama­rá­dek bez part­ne­ra, kte­rým se blí­ží čty­ři­cít­ka. Je to zvlášt­ní sta­tus téhle doby. Je zají­ma­vé, jak je to čas­té. Takže, ano, zkou­še­la jsem si před­sta­vit ten stav, tu tou­hu, ten smu-tek a potře­bu poro­dit, než uje­de vlak. Musí to být oprav­du těž­ké všech­no tohle pro­ží­vat a sou­cí­tím s žena­mi, kte­ré si tímhle pro­chá­ze­jí.

Ve fil­mu je humor­ná scé­na, kdy vás kole­ga Zdeněk pozve na ran­de a vy ho půvab­ně odmít­ne­te repli­kou: „Kafe nepi-ju, jsem vda­ná“. Byly tyto momen­ty už ve scé­ná­ři nebo jste impro­vi­zo­va­li na pla­ce?

Ne, ne, to je věta ze scé­ná­ře. V našem pří­pa­dě se cel­ko­vě dodr-žoval spí­še scé­nář, než že by se impro­vi­zo­va­lo.

Jak se vám toči­lo s fil­mo­vým man­že­lem Rostislavem Novákem ml.?

S Rosťou se zná­me pat­náct let, ale nikdy jsme spo­lu nehrá­li. Tak jsme se doce­la nasmá­li. Hlavně když jsme náš prv­ní natá­če­cí den, měli jen samé poste­lo­vé scé­ny. V čeka­cích pauzách jsme si poví­da­li o našich růz­ných jiných pro­jek­tech. Což bylo pro mě hod­ně inspi­ra­tiv­ní a obo­ha­cu­jí­cí.

A spo­lu­prá­ce s fil­mo­vým kole­gou v prá­ci Jiřím Langmajerem pro­bí­ha­la jak?

S Jirkou jsme měli spo­leč­ně jen jeden natá­če­cí půlden.Ale teda taky hned „poste­lo­vý“. Naštěstí už to zná­me z Neviditelných, tak nás to nijak neza­sko­či­lo.

Co bylo pro vás na natá­če­ní nej­ob­tíž­něj­ší?

Asi toče­ní třístrán­ko­vé­ho dia­lo­gu na jeden záběr. Bylo to hod­ně nároč­né. Víc než jsem čeka­la.

Bábovky jsou kome­di­ál­ní dra­ma plné emo­cí, humo­ru a každo-denních situ­a­cí, jaký­si ponor do mezi­lid­ských vzta­hů, v čem vás toto sou­čas­né téma vzta­hů fas­ci­nu­je?

Myslím, že zde je pěk­ně zachy­ce­né téma viny ve vzta­hu. A sice, že kaž­dý nese svo­ji půl­ku. V pod­sta­tě roli Martina, kte­rou hra­je Rosťa, chá­pu a záro­veň rozu­mím i Karolíně. To mě vždy v příbě-zích baví. Když není něco jen bílé nebo čer­né. Protože tak to je i v živo­tě.

Bábovky vyprá­ví o síle žen, záro­veň jsou son­dou do sou­čas­né spo­leč­nos­ti, uka­zu­jí, jak jsme všich­ni navzá­jem pro­po­je­ni, jak jeden osud doká­že ovliv­nit dru­hý, jak ten­to pro­ple­te­nec půso­bí na vás?

Snažím se pra­co­vat a vůbec žít tak, abych se za sebe­moh­la otá­čet a nesty­dět se. Některé prá­ce odmí­tám prá­vě pro­to, že se mi nechce být jen sou­čás­tí pro­jek­tu, kte­rý míří pri­már­ně na výdě­lek a potře­ba něco­o­prav­du sdě­lit, je až na posled­ním mís­tě. Možnost ovliv­ně­ní něko­ho dal­ší­ho tím, jakým způ­so­bem se cho­vám já, beru s veš-kerou poko­rou a zod­po­věd­nos­tí a vní­mám to už dlou­ho. Tahle prá­ce k tomu sama dost vybí­zí se nad tím zamýš­let kom­plex­ně­ji.