Barbar Conan

Conan the Barbarian je ame­ric­ký výprav­ný film s mečem a kouz­ly z roku 1982, kte­rý reží­ro­val John Milius a k němuž napsa­li scé­nář Milius a Oliver Stone. Film byl nato­čen pod­le kni­hy Roberta E. Howarda Conan, v hlav­ních rolích se v něm obje­vi­li Arnold Schwarzenegger a James Earl Jones a vyprá­ví pří­běh bar­bar­ské­ho váleč­ní­ka Conana (Schwarzenegger), kte­rý se chce pomstít za smrt svých rodi­čů rukou Thulsy Dooma (Jones), vůd­ce hadí­ho kul­tu.

Náměty na film o Conanovi byly navr­že­ny již v roce 1970; výkon­ný pro­du­cent Edward R. Pressman a spo­lu­pra­cov­ník pro­du­cen­ta Edward Summer zahá­ji­li v roce 1975 sou­stře­dě­né úsi­lí o nato­če­ní fil­mu. Trvalo jim dva roky, než zís­ka­li fil­mo­vá prá­va, poté zís­ka­li Schwarzeneggera pro hlav­ní roli a Stonea pro pří­pra­vu scé­ná­ře. Pressmanovi chy­běl pro ten­to pro­jekt kapi­tál. V roce 1979, poté co jeho návrhy na inves­ti­ce odmít­la vel­ká stu­dia, pro­dal pro­jekt Dinovi De Laurentiisovi; jeho dce­ra Raffaella film pro­du­ko­va­la. Režisérem byl jme­no­ván Milius, kte­rý pře­psal Stoneův scé­nář. Do koneč­né­ho scé­ná­ře byly zakom­po­no­vá­ny scé­ny z Howardových poví­dek a z japon­ských fil­mů Sedm samu­ra­jů (1954) a Kwaidan (1965). Natáčení pro­bí­ha­lo ve Španělsku po dobu pěti měsí­ců v oblas­tech kolem Madridu a v pro­vin­cii Almería. Kulisy, kte­ré navr­hl Ron Cobb, vychá­ze­ly z kul­tur doby tem­na a obra­zů Conana od Franka Frazetty. Milius se vyhý­bal optic­kým efek­tům a radě­ji své nápa­dy rea­li­zo­val pomo­cí mecha­nic­kých kon­struk­cí a optic­kých kla­mů. Schwarzenegger pro­vá­děl vět­ši­nu svých kaska­dér­ských kous­ků sám a pro jeho posta­vu byly vyko­va­né dva typy mečů, kaž­dý v ceně 10 000 dola­rů. Střih trval více než rok a něko­lik násil­ných scén bylo vystři­že­no.

Conan the Barbarian byl dis­tri­bu­o­ván spo­leč­nos­tí Universal Pictures v Severní Americe a 20th Century Fox v ostat­ních teri­to­ri­ích. Ve Španělsku měl pre­mi­é­ru 16. břez­na 1982 a v Severní Americe 14. květ­na 1982. Po uve­de­ní do kin zís­kal film od kri­ti­ků i divá­ků smí­še­né hod­no­ce­ní, pře­váž­ně klad­né za akč­ní sek­ven­ce, výpra­vu, režii, vizu­ál­ní styl a efek­ty, ale nega­tiv­ní za násil­ný obsah a scé­nář a někte­ré pod­prů­měr­né herec­ké výko­ny. Přesto se film stal pro své pod­po­ro­va­te­le komerč­ním úspě­chem a v poklad­nách kin po celém svě­tě vydě­lal 68,9 až 79,1 mili­o­nu dola­rů při roz­počtu pou­hých 20 mili­o­nů dola­rů. Výnosy však nedo­sáh­ly úrov­ně, kte­rá by film kva­li­fi­ko­va­la jako kasov­ní trhák.

Film vyne­sl Schwarzeneggerovi celo­svě­to­vé uzná­ní. Conan the Barbarian byl čas­to vydá­ván na domá­cím videu, jehož pro­dej zvý­šil do roku 2007 trž­by fil­mu na více než 300 mili­o­nů dola­rů. V letech násle­du­jí­cích po svém uve­de­ní se stal kul­tov­ním fil­mem a jeho úspěch dal vznik­nout pokra­čo­vá­ní s názvem Conan niči­tel (1984). To nako­nec ved­lo k nato­če­ní stej­no­jmen­né­ho rebo­o­tu z roku 2011.

Děj

Kovář vyko­ve meč a uká­že ho své­mu syno­vi Conanovi, když mu vyprá­ví o „Hádance oce­li“, afo­ris­mu o význa­mu kovu pro jejich národ, Cimmeřany. Jednoho dne sku­pi­na nájezd­ní­ků vede­ná Thulsou Doomem Cimmeřany zma­sa­kru­je; psi zabi­jí Conanova otce a Doom sebe­re meč a setne hla­vu Conanově mat­ce. Děti jsou odve­de­ny do otroc­tví a při­pou­tá­ny k prá­ci ve vel­kém mlýně, Kolu boles­ti. Conan pře­ži­je do dospě­los­ti a sta­ne se z něj mohut­ný sval­na­tý muž. Jeho pán z něj vycvi­čí gla­di­á­to­ra. Poté, co vyhra­je nespo­čet zápa­sů a absol­vu­je výcvik a vzdě­lá­ní na Východě, je Conan osvo­bo­zen. Brzy je pro­ná­sle­do­ván divo­ký­mi psy a hle­dá úto­čiš­tě v hrob­ce atlant­ské­ho váleč­ní­ka, kde zís­ká sta­ro­by­lý meč. Conan putu­je svě­tem, v jed­né chý­ši se setká­vá s věš­tec­kou čaro­děj­kou a poté se spřá­te­lí se Subotai, hyr­kán­ským zlo­dě­jem a lučišt­ní­kem.

Na radu čaro­děj­ky se Conan a Subotai vydá­va­jí do měs­ta Zamora hle­dat Zkázu. Tam se set­ka­jí s Valerií, lou­pež­ni­cí. Přepadnou Hadí věž, ukrad­nou ze sva­ty­ně šper­ky a dal­ší cen­nos­ti (včet­ně nej­vět­ší­ho kle­no­tu ze všech: Hadího oka) a zabi­jí při tom obrov­ské­ho hada. Po útě­ku s kořis­tí zlo­dě­ji osla­vu­jí a Conan se vyspí s Valerií. Městské strá­že tro­ji­ci zajmou a při­ve­dou ke krá­li Osrikovi, kte­rý je požá­dá, aby za sluš­nou odmě­nu zachrá­ni­li jeho dce­ru, prin­cez­nu Yasiminu - nyní hor­li­vou člen­ku Doomova kul­tu. Subotai a Valeria odmít­nou úkol při­jmout; Conan se však, moti­vo­ván nená­vis­tí k Doomovi a tou­hou po pomstě, vydá sám do padou­cho­va chrá­mu Set, zná­mé­ho také jako Hora moci.

V přestro­je­ní za kně­ze Conan pro­nik­ne do chrá­mu, ale je odha­len, zajat a mučen. Doom ho pou­ču­je o síle těla, což demon­stru­je tím, že hyp­no­tic­ky zlá­ká dív­ku ke sko­ku na smrt. Poté naří­dí, aby byl Conan ukři­žo­ván na Stromu běd. Barbar je na pokra­ji smr­ti, když ho obje­ví Subotai a při­ve­de k Akirovi, čaro­dě­ji z mohyl, kte­rý žije na pohře­biš­ti váleč­ní­ků a krá­lů (a kte­rý film vyprá­ví jako Conanův kro­ni­kář). Čaroděj vyvo­lá duchy, aby Conana uzdra­vi­li, a varu­je, že si „vybe­rou vyso­kou daň“, kte­rou je Valeria ochot­na zapla­tit. Tito ducho­vé se také poku­sí Conana unést, ale ten se uzdra­ví poté, co je Valeria a Subotai zaže­nou.

Subotai a Valeria se dohod­nou, že Conanovi pomo­hou dokon­čit Osricův úkol a pro­nik­nout do Setova chrá­mu. Zatímco se kult oddá­vá kani­bal­ským orgiím, zlo­dě­ji zaú­to­čí a uprch­nou i s prin­cez­nou, ale Conan se nedo­ká­že pus­tit do boje s Doomem, kte­rý se kouz­lem pro­mě­nil ve vel­ké­ho hada a odplí­žil se pryč. Valerii Doom smr­tel­ně zra­ní poté, co na ni vystře­lí ztuhlé­ho hada jako šíp. Umírá Conanovi v náru­čí, uzná­vá cenu „mýt­né­ho“, kte­ré jí před­po­vě­děl čaro­děj výmě­nou za Conanův život, a je zpo­pel­ně­na v Mohylách, kde se Conan se Subotaiem a čaro­dě­jem při­pra­vu­je na boj s Doomem. Conan požá­dá Croma, boha své­ho lidu, aby mu dopřál pomstu. Pomocí nástrah a vyu­ži­tí teré­nu se jim poda­ří pobít Doomovy bojov­ní­ky (včet­ně Thorgrima), když dora­zí. Právě když se Doomův poru­čík Rexor chys­tá Conana pře­mo­ci, obje­ví se na krát­ký oka­mžik Valeria jako val­ký­ra, aby ho zachrá­ni­la před smr­tel­nou ranou. Poté, co Doom při­jde o své muže, vystře­lí na prin­cez­nu ztuh­lý hadí šíp, ale Subotai stře­lu zablo­ku­je svým ští­tem a padouch prchá do své­ho chrá­mu. Bitva kon­čí tím, že Conan zís­kal od nepřá­tel meč své­ho otce, kte­rý se v boji roz­tříš­til jeho vlast­ní rukou.

Conan a prin­cez­na Yasimina (kte­rá už není pod Doomovým vli­vem a chce se mu pomstít za to, že se ji poku­sil zabít) se vplí­ží zpět do chrá­mu, kde Doom pro­mlou­vá k čle­nům své­ho kul­tu. Conan se posta­ví Doomovi, kte­rý ho při­jme s ote­vře­nou náru­čí a poku­sí se ho zhyp­no­ti­zo­vat, ale bar­bar se vze­pře a pomo­cí zlo­me­né­ho meče své­ho otce setne hla­vu své neme­sis. Poté, co se zkla­ma­ní kul­tis­té roze­jdou, Conan chrám vypá­lí a vrá­tí prin­cez­nu krá­li Osrikovi.

Postavy

Postava Conana a svět Hyborie vznik­ly na zákla­dě výtvo­rů spi­so­va­te­le pul­po­vé lite­ra­tu­ry Roberta E. Howarda z 30. let 20. sto­le­tí. Jeho série o bar­ba­ro­vi, pub­li­ko­va­ná v časo­pi­se Weird Tales, byla u čte­ná­řů oblí­be­ná; bar­ba­ro­va dob­ro­druž­ství v divo­kém a mystic­kém svě­tě, plném krvepro­li­tí a bru­tál­ních vražd, uspo­ko­jo­va­la fan­ta­zii čte­ná­řů o „moc­ném obro­vi, kte­rý neži­je pod­le jiných pra­vi­del než pod­le svých vlast­ních“. Od 60. let 20. sto­le­tí si Conan zís­kal šir­ší pub­li­kum, pro­to­že o něm zača­ly vychá­zet romá­ny, kte­ré v napo­do­be­ní Howardova sty­lu napsa­li L. Sprague de Camp a Lin Carter. Obálky těch­to romá­nů od Franka Frazetty upev­ni­ly Conanovu image „muž­né­ho bar­ba­ra se seke­rou, kože­ši­nou a leb­kou“. Režisér fil­mu John Milius zamýš­lel, že Conan bude „seve­ro­ev­rop­ský mýtic­ký hrdi­na“. Danny Peary popsal Conana jako „sval­na­té­ho, majestát­ní­ho, chyt­ré­ho, ale s ambi­va­lent­ní­mi skru­pu­le­mi“. Don Herron, odbor­ník na Howarda a jeho pří­běhy, s tím nesou­hla­sil a pozna­me­nal, že Conanova osob­nost ve fil­mu se od té lite­rár­ní znač­ně liší. Conan v kni­hách nesná­ší ome­zo­vá­ní své svo­bo­dy a otroc­tví by se brá­nil násil­ným způ­so­bem, zatím­co fil­mo­vá ver­ze svůj osud při­jí­má a musí se nechat osvo­bo­dit. Robert Garcia v recen­zi fil­mu v časo­pi­se American Fantasy uvá­dí: „Tento Conan je méně sil­ný, méně upo­ví­da­ný a méně vzdě­la­ný než Howardův.“

Ženská před­sta­vi­tel­ka Valeria má své koře­ny ve dvou sil­ných žen­ských posta­vách z Howardových pří­bě­hů o Conanovi. Její jme­nov­ky­ně byla Conanovou spo­leč­ni­cí v „Rudých hře­bech“, zatím­co její osob­nost a osud vychá­zí z osob­nos­ti Bêlit, krá­lov­ny pirá­tů z „Královny čer­né­ho pobře­ží“. Podle Kristiny Passmanové, docent­ky kla­sic­kých jazy­ků a lite­ra­tu­ry, je fil­mo­vá Valeria doko­na­lým arche­ty­pem „dob­ré“ posta­vy Amazonky, divo­ké, ale domes­ti­ko­va­né bojov­ni­ce, ve fil­mu. Rikke Schubartová, fil­mo­vá věd­ky­ně, uved­la, že Valeria je „dob­rá“ Amazonka, pro­to­že je zkro­ce­ná lás­kou, a ne kvů­li něja­kým altru­is­tic­kým sklo­nům. Valeriina zdat­nost v boji se vyrov­ná Conanovi a je také zob­ra­ze­na jako jemu rov­ná co do schop­nos­tí a posta­ve­ní. Věrnost a lás­ka, kte­rou Conanovi pro­je­vu­je, z ní činí víc než jeho spo­leč­ni­ci; před­sta­vu­je jeho „mož­nos­ti lid­ské­ho štěs­tí“. Její obě­to­vá­ní se pro Conana a její krát­ký návrat ze smr­ti půso­bí jako hrdin­ský kodex a ilu­stru­je, že obě­ta­vé hrdin­ství při­ná­ší „nehy­nou­cí slá­vu“. Valeriino jmé­no je ve fil­mu vyslo­ve­no až po její smr­ti.

Milius zalo­žil Conanova dal­ší­ho spo­leč­ní­ka, Subotaje, spí­še na hlav­ním Čingischánově gene­rá­lo­vi Subotajovi než na někte­ré z Howardových postav. Podle fil­mo­vé­ho kri­ti­ka Rogera Eberta Subotai plní roli „kla­sic­ké­ho lite­rár­ní­ho typu - nej­lep­ší­ho kama­rá­da“. Pomáhá bar­ba­ro­vi zabít obří­ho hada a odříz­ne ho od ukři­žo­vá­ní; zlo­děj také plá­če za své­ho dru­ha při Valeriině kre­ma­ci s vysvět­le­ním, že „(je) to Conan, Cimmeřan. Nechce pla­kat, tak za něj plá­ču já.“

Conanův nepří­tel, Thulsa Doom, je spo­je­ním dvou Howardových výtvo­rů. Své jmé­no pře­vzal od padou­cha z Howardovy série pří­bě­hů Kull z Atlantidy, ale cha­rak­te­ro­vě má blí­že k Thoth-Amonovi, sty­gij­ské­mu čaro­dě­ji z kni­hy „Fénix na meči“. Zkáza ve fil­mu při­po­mí­ná kri­ti­kům Jima Jonese, vůd­ce sek­ty, jehož vliv na své stou­pen­ce byl tako­vý, že stov­ky z nich upo­slechly jeho roz­kaz spáchat sebe­vraž­du. Milius uve­dl, že inspi­ra­cí pro Doomův hadí kult byl jeho výzkum sta­ro­vě­kých řádů Hašišů a Thugů. V původ­ních Howardových pří­bě­zích není Setův kult, ačko­li je až pří­liš děsi­vý, žád­nou sek­tou, ale sta­le­tí­mi for­ma­li­zo­va­ným stát­ním nábo­žen­stvím Stygie (kte­rá je prak­tic­ky teo­kra­cií).

Produkce

Pozadí

Od 70. let stá­ly v ces­tě vzni­ku fil­mo­vých ver­zí cona­nov­ských pří­bě­hů pro­blémy s licen­ce­mi. Společnost Lancer Books, kte­rá zís­ka­la prá­va v roce 1966, se dosta­la do nuce­né sprá­vy a o naklá­dá­ní s vyda­va­tel­ský­mi prá­vy ved­la práv­ní spo­ry, kte­ré nako­nec ved­ly k jejich zmra­ze­ní na zákla­dě soud­ní­ho pří­ka­zu. Edward Summer navr­hl Conana jako poten­ci­ál­ní pro­jekt výkon­né­mu pro­du­cen­to­vi Edwardu R. Pressmanovi v roce 1975 a poté, co mu uká­zal komiksy a Frazettovy kres­by, Pressmana pře­svěd­čil. Na zajiš­tě­ní fil­mo­vých práv byly potře­ba dva roky. Dva hlav­ní účast­ní­ci soud­ní­ho spo­ru, Glenn Lord a de Camp, zalo­ži­li spo­leč­nost Conan Properties Incorporated, kte­rá se sta­ra­la o veš­ke­ré licen­co­vá­ní mate­ri­á­lů sou­vi­se­jí­cích s Conanem, a Pressman krát­ce nato zís­kal fil­mo­vá prá­va. Na práv­ní poplat­ky za pomoc při řeše­ní soud­ní­ho spo­ru vyna­lo­žil více než 100 000 USD a prá­va ho stá­la dal­ších 7 500 USD. Úspěch fil­mu Hvězdné vál­ky v roce 1977 zvý­šil zájem Hollywoodu o pro­duk­ci fil­mů, kte­ré zob­ra­zu­jí „hrdin­ská dob­ro­druž­ství v nad­při­ro­ze­ných báj­ných zemích“. Pozornost fil­mo­vé­ho prů­mys­lu upou­ta­la popu­la­ri­ta Conana mezi mla­dý­mi Američany muž­ské­ho pohla­ví, kte­ří si kupo­va­li reprin­ty pří­bě­hů s Frazettovou kresbou a adap­ta­ce od Marvel Comics.

Vývoj

John Milius popr­vé pro­je­vil zájem o režii fil­mu o Conanovi v roce 1978 po dokon­če­ní natá­če­ní fil­mu Velká stře­da, jak uve­dl Buzz Feitshans, pro­du­cent, kte­rý s Miliusem čas­to spo­lu­pra­co­val. (Milius byl dlou­ho obdi­vo­va­te­lem fil­mů jako Vikingové z roku 1958.) Milius a Feitshans oslo­vi­li Pressmana, ale nesho­dy v něko­li­ka otáz­kách zabrá­ni­ly tomu, aby se jed­ná­ní posu­nu­la dál.

Oliver Stone (foto­gra­fie z roku 1987) byl k pro­jek­tu při­zván jako „scé­náris­ta zvuč­né­ho jmé­na“.

Oliver Stone se k pro­jek­tu Conan při­po­jil poté, co spo­leč­nost Paramount Pictures nabíd­la, že zafi­nan­cu­je počá­teč­ní roz­po­čet fil­mu ve výši 2,5 mili­o­nu dola­rů, pokud bude v týmu „scé­náris­ta zvuč­né­ho jmé­na“. Po zajiš­tě­ní Stoneových slu­žeb Pressman oslo­vil Franka Frazettu, aby se stal „vizu­ál­ním kon­zul­tan­tem“, ale nedo­hod­li se. Producent poté anga­žo­val Rona Cobba, kte­rý prá­vě dokon­čil prá­ci na scé­no­gra­fii fil­mu Alien (1979). Cobb pro Pressmana vytvo­řil řadu maleb a kre­seb, než ode­šel k Miliusovi na jiný pro­jekt.

Odhady na rea­li­za­ci Stoneova hoto­vé­ho scé­ná­ře se vyšpl­ha­ly na 40 mili­o­nů dola­rů; Pressman, Summer a Stone nedo­ká­za­li pře­svěd­čit stu­dio, aby jejich pro­jekt finan­co­va­lo. Pressmanova pro­dukč­ní spo­leč­nost měla finanč­ní potí­že, a aby ji udr­žel nad vodou, půj­čil si pení­ze od ban­ky. Problémem pro­jek­tu bylo i to, že se nepo­da­ři­lo najít vhod­né­ho reži­sé­ra. Jako o mož­ných spo­lu­re­ži­sé­rech se uva­žo­va­lo o Stoneovi a Joe Alvesovi, kte­rý byl reži­sé­rem dru­hé jed­not­ky fil­mu Jaws 2, ale Pressman řekl, že „to byl dost šíle­ný nápad a [nikam] se s ním nedo­sta­li“. Stone také řekl, že požá­dal Ridleyho Scotta, kte­rý dokon­čil režii Aliena, aby se úko­lu ujal, ale byl odmít­nut.

Cobb uká­zal Miliusovi svou prá­ci na Conanovi a Stoneův scé­nář, což pod­le něj zno­vu vzbu­di­lo Miliusův zájem; reži­sér kon­tak­to­val Pressmana a dohod­li se: Milius bude film reží­ro­vat, pokud mu bude dovo­le­no scé­nář upra­vit. Milius byl ve fil­mo­vém prů­mys­lu zná­mý svý­mi machis­tic­ký­mi scé­ná­ři k fil­mům Hříšný Harry (1971) a Magnum Force (1973). Na režii své­ho dal­ší­ho fil­mu však měl smlou­vu s Dino De Laurentiisem, vliv­ným pro­du­cen­tem v oblas­ti fan­ta­sy fil­mů. Milius nad­ne­sl De Laurentiisovi myš­len­ku ujmout se Conana a po roce jed­ná­ní se Pressman a De Laurentiis dohod­li na kopro­duk­ci. De Laurentiis pře­vzal finan­co­vá­ní a pro­duk­ci a Pressman se vzdal veš­ke­rých náro­ků na zisk z fil­mu, i když si pone­chal sou­hlas se změ­na­mi scé­ná­ře, obsa­ze­ní a režie. Dino De Laurentiis pově­řil pro­duk­cí svou dce­ru Raffaellu a Feitshanse. Milius byl for­mál­ně jme­no­ván reži­sé­rem počát­kem roku 1979 a Cobb byl jme­no­ván výtvar­ní­kem scé­ny. De Laurentiis pře­svěd­čil spo­leč­nost Universal Pictures, aby se sta­la dis­tri­bu­to­rem fil­mu pro Severní Ameriku. Studio se také podí­le­lo na pro­dukč­ním roz­počtu ve výši 17,5 mili­o­nu dola­rů a při­pra­vi­lo 12 mili­o­nů dola­rů na rekla­mu fil­mu.

Když pra­co­va­li na zajiš­tě­ní fil­mo­vých práv, Pressman a Summer uva­žo­va­li také o hlav­ní roli. Summer uve­dl, že zva­žo­va­li Charlese Bronsona, Sylvestera Stalloneho, komi­ka a býva­lé­ho hrá­če rug­by Jethra a Williama Smithe - všich­ni hrá­li drs­né posta­vy, ale v roce 1976 oba pro­du­cen­ti zhléd­li hrubý sestřih kul­tu­ris­tic­ké­ho fil­mu Pumping Iron a shod­li se, že Arnold Schwarzenegger je pro roli Conana ide­ál­ní díky své obrov­ské sval­na­té posta­vě. Podle Schwarzeneggera ho Pressmanův „nená­pad­ný“ pří­stup a „vel­ká vnitř­ní síla“ pře­svěd­či­ly, aby se k pro­jek­tu při­po­jil. Paul Sammon, spi­so­va­tel časo­pi­su Cinefantastique, řekl, že býva­lý šam­pi­on v kul­tu­ris­ti­ce byl prak­tic­ky „živým ztě­les­ně­ním jed­né z Frazettových paper­bac­ko­vých ilu­stra­cí“. Schwarzeneggerovi bylo vypla­ce­no 250 000 dola­rů a byl mu při­dě­len hono­rář; pod­mín­ky smlou­vy ho ome­zo­va­ly v tom, aby hrál v dal­ších fil­mech o meči a magii. Schwarzenegger pro­hlá­sil, že Conan byl jeho nej­vět­ší pří­le­ži­tos­tí, jak se pro­sa­dit v zábav­ním prů­mys­lu.

Díky Pressmanově pev­né důvě­ře v něj si Schwarzenegger roli Conana udr­žel i poté, co byl pro­jekt fak­tic­ky pro­dán De Laurentiisovi. Milius chtěl mít na svém hlav­ním her­ci atle­tič­těj­ší vzhled, a tak Schwarzenegger před začát­kem natá­če­ní pod­stou­pil osm­nác­ti­mě­síč­ní tré­nin­ko­vý režim. Kromě běhá­ní a zve­dá­ní činek jeho ruti­na zahr­no­va­la šplh na laně, jízdu na koni a pla­vá­ní. Zeštíhlel z 240 na 210 liber (109 na 95 kg). Kromě Conana ztvár­ni­li začí­na­jí­cí her­ci i dal­ší dvě pod­stat­né role. Subotai byl Gerry Lopez, šam­pi­ón v sur­fo­vá­ní, jehož jedi­nou vět­ší herec­kou zku­še­nos­tí bylo zahrát si sám sebe v Miliusově fil­mu Velká stře­da. Schwarzenegger pobý­val u Lopeze doma více než měsíc před začát­kem natá­če­ní, aby si moh­li své role nacvi­čit a vybu­do­vat si vztah. Valerii hrá­la Sandahl Bergmanová, taneč­ni­ce, kte­rá měla za sebou malé role v něko­li­ka diva­del­ních před­sta­ve­ních a fil­mech. Miliusovi ji dopo­ru­čil Bob Fosse, kte­rý ji reží­ro­val ve fil­mu All That Jazz (1979), a po pře­čte­ní byla do role při­ja­ta.

Milius uve­dl, že her­ci byli vybrá­ni, pro­to­že jejich vzhled a osob­nost odpo­ví­da­ly jejich rolím. Chtěl her­ce, kte­ří by nemě­li žád­né před­sud­ky, kte­ré by se pro­mí­ta­ly do jejich rolí. I když měl Milius výhra­dy, když byl svěd­kem něko­li­ka prv­ních zábě­rů nováč­ků při prá­ci, věřil, že se při prá­ci zlep­ší, a upra­vil scé­nář tak, aby odpo­ví­dal jejich schop­nos­tem. Schwarzenegger se v roce 1980 něko­lik týd­nů učil u Roberta Eastona, hla­so­vé­ho kou­če něko­li­ka holly­wo­od­ských hvězd, aby zlep­šil svůj pro­jev. Jeho prv­ní repli­ka ve fil­mu byla parafrá­zí pro­je­vu mon­gol­ské­ho císa­ře Čingischána o dob­rých věcech v živo­tě a herec ji pro­ne­sl se sil­ným rakous­kým pří­zvu­kem; kri­ti­ci poz­dě­ji popsa­li to, co sly­še­li, jako „roz­dr­tit své nepřá­te­le - vidět dem [je] hná­ny před sebou a sly­šet nářek dair vimen [jejich žen]“. Schwarzenegger násled­ně absol­vo­val inten­ziv­ní řeč­nic­ký tré­nink u Miliuse. Každý z jeho poz­děj­ších del­ších pro­je­vů byl nacvi­čo­ván nejmé­ně 40krát. Problémem byly také Lopezovy repli­ky; ačko­li byl Milius s Lopezovou pra­cí spo­ko­jen, sur­fa­řo­vy repli­ky pro finál­ní střih pře­da­bo­val diva­del­ní herec Sab Shimono. Zdroj blíz­ký pro­duk­ci uve­dl, že se tak sta­lo, pro­to­že Lopez nedo­ká­zal „[udr­žet] urči­tou kva­li­tu své­ho hla­su.“

Do dal­ších rolí byli zva­žo­vá­ni Sean Connery a John Huston. James Earl Jones a Max von Sydow byli pod­le Miliuse naja­ti s nadě­jí, že budou inspi­ra­cí pro Schwarzeneggera, Bergmana a Lopeze. Jones byl oce­ňo­va­ným vete­rá­nem mno­ha diva­del­ních a fil­mo­vých před­sta­ve­ní. Von Sydow byl švéd­ský herec mezi­ná­rod­ní­ho věhla­su. Role Thulsy Dooma byla Jonesovi nabíd­nu­ta v době, kdy zva­žo­val, zda se uchá­zet o roli Grendela v při­pra­vo­va­ném celo­ve­čer­ním fil­mu pod­le stej­no­jmen­né­ho romá­nu Johna Gardnera; poté, co se dozvě­děl, že jde o ani­mo­va­ný film, pře­če­tl si Jones Conanův scé­nář a roli Dooma při­jal. Když zača­lo natá­če­ní, hrál Jones také v jed­né broadwa­yské hře - ve hře Poučení pro Aloes od Arthola Fugarda. S fil­mo­vým štá­bem zko­or­di­no­val své roz­vrhy tak, aby se mohl při­po­jit ke zbý­va­jí­cím před­sta­ve­ním hry. Jones se zají­mal o Schwarzeneggerovo herec­tví a čas­to mu dával rady, jak má před­ná­šet své repli­ky.

Japonsko-amerického her­ce Mako Iwamatsu, pro­fes­ně zná­mé­ho jako „Mako“, při­ve­dl Milius k pro­jek­tu kvů­li jeho zku­še­nos­tem; hrál role v mno­ha diva­del­ních hrách a fil­mech a byl nomi­no­ván na Oscara a cenu Tony. Ve fil­mu Conan hrál Mako čaro­dě­je z mohyl a namlu­vil úvod­ní řeč fil­mu. William Smith, ačko­li byl pro hlav­ní roli odmít­nut, byl najat pro roli bar­ba­ro­va otce. Dva Doomovy poru­čí­ky, Thorgrima a Rexora, si zahrá­li Sven-Ole Thorsen, dán­ský kul­tu­ris­ta a mis­tr kara­te, a Ben Davidson, býva­lý hráč ame­ric­ké­ho fot­ba­lu v týmu Oakland Raiders. Čarodějnici hrá­la Cassandra Gava. Milius najal ve Španělsku více než 1 500 kom­par­zis­tů. Najati byli také pro­fe­si­o­nál­ní her­ci z evrop­ské­ho fil­mo­vé­ho prů­mys­lu: Do role Osricovy dce­ry byla vybrá­na Valérie Quennessenová, deví­ti­le­tou ver­zi Conana ztvár­nil Jorge Sanz a jeho mat­ku Nadiuska.

Příprava scénáře

Příprava pří­bě­hu pro Conanův film zača­la v roce 1976; Summer vymys­lel scé­nář s pomo­cí Roye Thomase, komik­so­vé­ho sce­náris­ty a znal­ce Conana, kte­rý psal dob­ro­druž­ství této posta­vy po léta pro Marvel Comics. Summerův a Thomasův pří­běh, v němž měl Conana zaměst­nat „pochyb­ný kněz, aby zabil zlé­ho čaro­dě­je“, vychá­zel z vel­ké čás­ti z Howardovy kni­hy „Tuláci v domě“. Jejich scé­nář byl opuš­těn, když se k pro­jek­tu při­po­jil Oliver Stone. Stone v té době pro­chá­zel obdo­bím závis­los­ti na koka­i­nu a depre­si­vech. Jeho scé­nář byl napsán pod vli­vem drog a výsled­kem bylo něco, co Milius nazval „totál­ním dro­go­vým horeč­na­tým snem“, i když inspi­ro­va­ným. Podle Schwarzeneggera Stone dokon­čil před­lo­hu počát­kem roku 1978. Stone se inspi­ro­val Howardovými fil­my Černý kolos a Zrodí se čaro­děj­ni­ce a navr­hl čtyř­ho­di­no­vý pří­běh, v němž se hrdi­na zasa­zu­je o obra­nu prin­cezni­na krá­lov­ství. Místo v dale­ké minu­los­ti se Stoneův pří­běh ode­hrá­val v posta­po­ka­lyp­tic­ké budouc­nos­ti, kde Conan vede armá­du v masiv­ní bitvě pro­ti hor­dě 10 000 mutan­tů.

Námět nama­lo­vat Conanovi na tělo sym­bo­ly, kte­ré mají pomo­ci odhá­nět duchy, je pře­vzat z japon­ské povíd­ky „Hoichi Bezuchý“, jak je zachy­ce­na ve fil­mu Kwaidan (1965).

Když byl Milius jme­no­ván reži­sé­rem, pře­vzal i úkol napsat scé­nář. Ačkoli byl uve­den jako spo­lu­au­tor, pod­le Stonea Milius do koneč­né­ho pří­bě­hu neza­pra­co­val žád­ný z jeho návrhů. Milius zavr­hl dru­hou polo­vi­nu Stoneova pří­bě­hu. Z prv­ní polo­vi­ny pone­chal něko­lik scén, napří­klad Conanovo utr­pe­ní při ukři­žo­vá­ní, kte­ré bylo pře­vza­to pří­mo z fil­mu „Zrodí se čaro­děj­ni­ce“, a výstup na Hadí věž, kte­rý byl odvo­zen z fil­mu „Sloní věž“. Jednou z Miliusových původ­ních změn bylo roz­ší­ře­ní Stoneovy krát­ké expo­zi­ce Conanova mlá­dí - pře­pa­de­ní cim­me­rij­ské ves­ni­ce - o jeho dospí­vá­ní s bar­bar­ským zot­ro­če­ním u Kola boles­ti a výcvi­kem gla­di­á­to­ra. Milius také při­dal nápa­dy zís­ka­né z jiných fil­mů. Japonský nad­při­ro­ze­ný pří­běh „Hojči Bezuchý“, jak jej ztvár­nil Masaki Kobajaši ve fil­mu Kwaidan (1965), inspi­ro­val malo­vá­ní sym­bo­lů na Conanově těle a hem­že­ní duchů během bar­ba­ro­va zmrtvýchvstá­ní a film Akiry Kurosawy Sedm samu­ra­jů (1954) ovliv­nil Miliusovu vizi Conanovy závě­reč­né bitvy pro­ti Osudovým mužům. Milius také zařa­dil scé­ny z postho­war­dov­ských pří­bě­hů o Conanovi; bar­ba­rův objev hrob­ky během jeho počá­teč­ní­ho puto­vá­ní a zís­ká­ní meče v ní vychá­ze­ly z de Campovy a Carterovy „Věci v kryp­tě“. Podle Dereka Elleyho, stá­lé­ho fil­mo­vé­ho kri­ti­ka Variety, byl Miliusův scé­nář s ori­gi­nál­ní­mi nápa­dy a odka­zy na pul­po­vé pří­běhy věr­ný Howardovým před­sta­vám o Conanovi.

Milius měl pocit, že „všech­ny základ­ní emo­ce [ve scé­ná­ři] jsou vždy pří­stup­né divá­kům. Všechny věci, kte­ré Conan dělá, cítí­me všich­ni sami. On je jen koná s vět­ší inten­zi­tou než my. Je to posta­va, kte­rá se spo­lé­há na zví­ře. A já vždyc­ky věřím, že zví­ře­cí instink­ty jsou čas­to jejich nej­hor­ší sou­čás­tí. Jediné, co dělá­te, když se vyví­jí­te, je, že se dří­ve nebo poz­dě­ji zka­zí­te.“

Film

Původní úvod ve filmu

Věz, ó prin­ci; že mezi lety, kdy oce­á­ny vypi­ly Atlantidu, a vze­stu­pem Synů Árjů nastal Věk, o kte­rém se nesni­lo ... Sem jsem při­šel já, Conan, zlo­děj, žrout, zabi­ják, abych rozšla­pal dra­ho­ka­my ověn­če­né trů­ny země pod svý­ma noha­ma. Teď však mé oči pohas­ly. Sedni si se mnou na zem, neboť jsi jen zbyt­ky mého věku. Dovol mi vyprá­vět ti o dnech vel­kých dob­ro­druž­ství.

Král Conan

Natáčení zača­lo v ang­lic­kých Shepperton Studios v říj­nu 1980 a Schwarzenegger, nalí­če­ný tak, aby vypa­dal jako král Conan ve vyso­kém věku, četl úry­vek z „Nemedianských kro­nik“, kte­ré Howard napsal jako úvod ke svým cona­nov­ským pří­bě­hům. Tento záznam měl původ­ně slou­žit jako upou­táv­ka, ale Milius se roz­ho­dl pou­žít jej mís­to toho jako úvod­ní sek­ven­ci fil­mu. Podle Cobba se Laurentiis a Universal Pictures obá­va­li Schwarzeneggerova pří­zvu­ku, a tak Milius udě­lal kom­pro­mis a pře­su­nul sek­ven­ci na konec. Schwarzenegger tré­no­val s hla­so­vým kou­čem Robertem Eastonem a s Miliusem, aby svůj pří­zvuk odstra­nil, ale jejich úsi­lí se uká­za­lo jako neú­spěš­né, tak­že plá­no­va­né vyprá­vě­ní, kte­ré mělo tou­to scé­nou začí­nat, neby­lo do koneč­né­ho fil­mu zařa­ze­no.

Původním mís­tem hlav­ní­ho natá­če­ní byla býva­lá Jugoslávie, ale kvů­li oba­vám o sta­bi­li­tu země po smr­ti její hla­vy stá­tu Josipa Broze Tita a sku­teč­nos­ti, že jugo­sláv­ský fil­mo­vý prů­my­sl se uká­zal jako nevhod­ný pro vel­ko­fil­mo­vou pro­duk­ci, se pro­du­cen­ti roz­hod­li pře­su­nout pro­jekt do Španělska, kte­ré bylo lev­něj­ší a kde byly sná­ze dostup­né zdro­je. Přesun trval něko­lik měsí­ců, štáb a tech­ni­ka dora­zi­ly v září a natá­če­ní zača­lo 7. led­na 1981. Producenti vyčle­ni­li na pro­duk­ci ve Španělsku 11 mili­o­nů dola­rů, z nichž asi 3 mili­o­ny byly vyna­lo­že­ny na stav­bu 49 kulis. Na stav­bě pra­co­va­lo 50 až 200 lidí; naja­ti byli také uměl­ci z Anglie, Itálie a Španělska.

Jako síd­lo pro­duk­ce slou­žil vel­ký sklad 20 mil (32 km) od Madridu, kde byla umís­tě­na také vět­ši­na inte­ri­é­ro­vých kulis pro Hadí věž a chrám Zkázy; pro dal­ší inte­ri­é­ro­vé kuli­sy byl pro­na­jat men­ší sklad. Zbývající inte­ri­é­ry pro Hadí věž byly posta­ve­ny v opuš­tě­ném han­gá­ru na letec­ké základ­ně Torrejón. V han­gá­ru byla posta­ve­na 40 stop (12 m) vyso­ká ver­ze věže ve sku­teč­ném měřít­ku; ten­to model byl pou­žit pro natá­če­ní výstu­pu Conana a jeho spo­leč­ní­ků na stav­bu.

Skalní útva­ry Ciudad Encantada (Cuenca, Španělsko) poskyt­ly kuli­sy pro nad­při­ro­ze­né setká­ní ve fil­mu Conan.

Štáb natá­čel něko­lik exte­ri­é­ro­vých scén na ven­ko­vě neda­le­ko Madridu; cim­mer­ská ves­ni­ce byla posta­ve­na v lese poblíž lyžař­ské­ho stře­dis­ka Valsaín, již­ně od Segovie. Na zemi byly roz­sy­pá­ny mra­mo­ro­vé hob­li­ny v hod­no­tě asi jed­no­ho mili­o­nu peset (12 084 dola­rů), aby simu­lo­va­ly sníh. Scéna Kolo boles­ti se ode­hrá­la v pro­vin­cii Ávila. Conanovo setká­ní s čaro­děj­ni­cí a Subotai se natá­če­lo mezi skal­ní­mi útva­ry Ciudad Encantada v pro­vin­cii Cuenca. Většina ven­kov­ních scén se natá­če­la v pro­vin­cii Almería, kte­rá nabí­ze­la polo­su­ché pod­ne­bí, roz­ma­ni­tý terén (pouš­tě, plá­že, hory) a řím­ské a maur­ské stav­by, kte­ré bylo mož­né při­způ­so­bit mno­ha pro­stře­dím.

Conanovo ukři­žo­vá­ní se natá­če­lo v břez­nu 1981 mezi píseč­ný­mi duna­mi na jiho­vý­chod­ním pobře­ží Almeríe. Strom utr­pe­ní tvo­ři­ly vrst­vy sád­ry a poly­sty­re­nu nane­se­né na kost­ru ze dře­va a oce­li. Byl při­pev­něn na otoč­ném sto­le, což umož­ni­lo jeho otá­če­ní, aby úhel stí­nů zůstal po celé tři dny natá­če­ní stej­ný. Schwarzenegger seděl na seda­dle z jízd­ní­ho kola upev­ně­ném na stro­mě a na zápěs­tí a nohy mu byly při­pev­ně­ny umě­lé hře­bí­ky. Scéna, v níž Valeria a Subotai boju­jí s duchy, aby zachrá­ni­li Conana, a závě­reč­ná bitva s Doomovými sila­mi se natá­če­ly v sol­ných baži­nách Almerimaru. Byly zde vzty­če­ny „rui­ny podob­né Stonehenge“ a písek navr­šen do kop­ců, kte­ré dosa­ho­va­ly 9 m (30 stop). Změny v kra­ji­ně vyvo­la­ly pro­tes­ty ochrán­ců život­ní­ho pro­stře­dí a pro­du­cen­ti slí­bi­li, že po skon­če­ní natá­če­ní mís­to obno­ví.

Hrady Alcazaby ve špa­něl­ské Almeríi poskyt­ly ve fil­mu loka­ci pro bazar.

Setův chrám byl posta­ven v horách, asi 12 km západ­ně od měs­ta Almería. Stavba byla 50 met­rů dlou­há a 22 met­rů vyso­ká. Byl to nej­draž­ší ze sou­bo­rů, stál 350 000 dola­rů a byl posta­ven z růz­ných dru­hů dře­va, laků a tun beto­nu. Její scho­diš­tě mělo 120 scho­dů. Milius a jeho štáb natá­če­li také na his­to­ric­kých mís­tech a v kuli­sách z před­cho­zích fil­mů. Scény baza­ru se natá­če­ly v maur­ské Alcazabě v Almeríi, kte­rá byla oble­če­na tak, aby zís­ka­la fik­tiv­ní hyb­rid­ní vzhled. Shadizar byl rea­li­zo­ván na již exis­tu­jí­cí fil­mo­vé scé­ně v alme­rij­ské pouš­ti; pev­nost pou­ži­tá při natá­če­ní fil­mu El Condor (1970) byla zre­kon­stru­o­vá­na jako sta­ro­by­lé měs­to.

Stavba vel­kých kulis byla náklad­ná a Milius se nechtěl spo­lé­hat na optic­ké efek­ty a mat­te pain­tings (malo­va­né kra­ji­ny). Místo toho štáb pou­žil tech­ni­ky mini­a­tur­ních efek­tů (hra s per­spek­ti­vou), aby u něko­li­ka scén dosá­hl ilu­ze veli­kos­ti a vel­ko­le­posti. Emilio Ruiz sestro­jil zmen­še­né mode­ly sta­veb a umís­til je před kame­ry tak, aby se na fil­mu jevi­ly jako stav­by v plné veli­kos­ti; tou­to tech­ni­kou byla scé­na v Šadizaru roz­ší­ře­na tak, že vypa­da­la více než dva­krát vět­ší. Ruiz posta­vil osm vel­kých mini­a­tur­ních mode­lů, včet­ně 4 sto­py (1,2 m) vyso­ké­ho palá­ce a zob­ra­ze­ní celé­ho měs­ta Shadizar, kte­ré se roz­klá­da­lo na plo­še 120 čtve­reč­ních stop (11 m).

Jeden z aka­de­mi­ků pozna­me­nal, že Strom smut­ku při­po­mí­ná rekvi­zi­tu z insce­na­ce Die Walküre Richarda Wagnera z roku 1876.

Cobbův pokyn pro scé­no­gra­fii zněl „zru­šit his­to­rii“, „vymys­let [si] vlast­ní fan­task­ní his­to­rii“, a při­tom zacho­vat „rea­lis­tic­ký, his­to­ric­ký vzhled“. Vyhnul se řecko-římským obra­zům hoj­ně pou­ží­va­ným ve fil­mech s mečem a san­dá­lem z 60. let a rea­li­zo­val svět, kte­rý byl spo­je­ním kul­tur doby tem­na, napří­klad Mongolů a Vikingů. Několik scé­ná­řů vzdá­va­lo hold Frazettovým obra­zům Conana, napří­klad „polo­na­há otro­ky­ně při­pou­ta­ná ke slou­pu s vrčí­cím leo­par­dem u nohou“ při orgi­ích hadí­ho kul­tu. David Huckvale, před­ná­še­jí­cí na Open University a hla­sa­tel roz­hla­so­vé sta­ni­ce BBC, uve­dl, že návrhy Stromu neštěs­tí a kos­tý­mů se zda­jí být vel­mi podob­né těm, kte­ré byly pou­ži­ty v ope­rách Ring of the Nibelung Richarda Wagnera v Bayreuth Festspielhaus v roce 1876. Hlavní natá­če­ní bylo dokon­če­no v polo­vi­ně květ­na 1981. Filmový štáb po dokon­če­ní natá­če­ní na kaž­dé scé­ně vypá­lil cim­me­rij­skou ves­ni­ci a chrám Set.

Kaskadérské kousky a meče

Několik akč­ních scén v Conanovi bylo nato­če­no pomo­cí „mini­ji­bu“ (dál­ko­vě ovlá­da­ná elek­tro­nic­ká kame­ra umís­tě­ná na moto­ri­zo­va­ném leh­kém jeřá­bu), kte­rý vymys­lel Nick Allder, vedou­cí spe­ci­ál­ních efek­tů, když pra­co­val na fil­mu Dragonslayer (1981). Kaskadérské kous­ky koor­di­no­val Terry Leonard, kte­rý pra­co­val na mno­ha fil­mech, včet­ně Miliusových před­cho­zích pro­jek­tů a fil­mu Stevena Spielberga Nájezdníci na ztra­ce­nou archu (1981). Leonard uve­dl, že Schwarzenegger, Bergman a Lopez pro­vá­dě­li vět­ši­nu svých kaska­dér­ských kous­ků sami, včet­ně sou­bo­jů.

Tři her­ci pro­šli před natá­če­ním výcvi­kem bojo­vých umě­ní. Od srp­na 1980 se jim věno­val Kiyoshi Yamazaki, drži­tel čer­né­ho pásu v kara­te a mis­tr šer­míř, kte­rý je dri­lo­val v bojo­vých sty­lech s mečem, díky nimž měli vypa­dat jako zběh­lí v pou­ží­vá­ní zbra­ní. Před natá­če­ním si kaž­dý chvat v boji pro­cvi­či­li nejmé­ně pat­náct­krát. Yamazaki radil Leonardovi s cho­re­o­gra­fií sou­bo­jů s mečem a měl epi­zod­ní roli jed­no­ho z Conanových instruk­to­rů.

Tim Huchthausen, rekvi­zi­tář, spo­lu­pra­co­val s mečí­řem Jody Samsonem na vytvo­ře­ní robust­ních zbra­ní, kte­ré Milius pova­žo­val za nezbyt­né. Zvláštní pozor­nost byla věno­vá­na dvě­ma mečům, kte­rý­mi Conan vlád­ne: meči jeho otce („Mistrovský meč“) a čepe­li, kte­rou najde v hrob­ce („Atlanťanský meč“). Obě zbra­ně byly rea­li­zo­vá­ny pod­le Cobbových kre­seb. Jejich čepe­le byly ruč­ně vybrou­še­ny z uhlí­ko­vé oce­li a tepel­ně zpra­co­vá­ny a pone­chá­ny nena­ostře­né. Rukojeti a hla­vi­ce byly vytva­ro­vá­ny a odli­ty meto­dou ztra­ce­né­ho vosku; nápi­sy byly na čepe­le dopl­ně­ny elek­troero­ziv­ním obrá­bě­ním. Samson a Huchthausen vyro­bi­li čty­ři mis­trov­ské a čty­ři atlant­ské meče, při­čemž cena jed­né zbra­ně čini­la 10 000 dola­rů. Kopie atlant­ské­ho meče byly vyra­že­ny a roz­dá­ny čle­nům pro­duk­ce.

Samson a Huchthausen se shod­li, že zbra­ně jsou těž­ké a nevy­vá­že­né, a tudíž nevhod­né pro sku­teč­ný boj; v Madridu byly vyra­že­ny leh­čí ver­ze z hli­ní­ku, skel­ných vlá­ken a oce­li; tyto kopie o váze 3 liber (1,4 kg) byly pou­ži­ty v bojo­vých scé­nách. Podle Schwarzeneggera byly těž­ké meče pou­ži­ty v detail­ních zábě­rech. Ostatní zbra­ně pou­ži­té ve fil­mu neby­ly tak pro­pra­co­va­né; Valeriin talár byl vybrou­šen z hli­ní­ko­vé­ho ple­chu.

Hojné množ­ství krve pro­li­té v bojo­vých scé­nách pochá­ze­lo z pyt­lů s faleš­nou krví při­pev­ně­ných na tělech účin­ku­jí­cích. Zvířecí krev nasbí­ra­ná na jat­kách byla vyli­ta na pod­la­hu, aby simu­lo­va­la kalu­že lid­ské krve. Když scé­na vyža­do­va­la smr­tí­cí úder, pou­ží­va­ly se vět­ši­nou tri­ko­vé meče vyro­be­né ze sklo­la­mi­ná­tu. Tyto meče, navr­že­né fir­mou Allder, moh­ly také zasou­vat čepe­le a z něko­li­ka z nich stří­ka­la krev. Přestože meče měly být bez­peč­něj­ší alter­na­ti­vou ke kovo­vým zbra­ním, stá­le moh­ly být nebez­peč­né: při jed­nom ze sou­bo­jů se Bergmanová utka­la s kom­par­zist­kou, kte­rá nedo­dr­že­la cho­re­o­gra­fii a roz­sek­la si prst.

Nehody se stá­va­ly i při kaska­dér­ských kous­cích, kte­ré neza­hr­no­va­ly zbra­ně. Kaskadér si při jízdě na koni v plném trysku roz­bil obli­čej o kame­ru a Schwarzeneggera napa­dl jeden z cvi­če­ných psů. Použití živých zví­řat také vyvo­la­lo oba­vy z kru­tos­ti; Americká humán­ní aso­ci­a­ce zařa­di­la film na svůj „seznam nepři­ja­tel­ných“. Mezi pro­hřeš­ky, kte­ré aso­ci­a­ce uved­la, pat­ři­lo kopá­ní do psa, bití vel­blouda a podrá­že­ní koní.

Mechanické efekty

Pro záběr, v němž se Schwarzenegger zakous­ne do krku ptá­ka, byla poskyt­nu­ta figurí­na s část­mi z mrt­vé­ho supa.

Carlo De Marchis, vedou­cí spe­ci­ál­ních mas­kér­ských efek­tů, a Colin Arthur, býva­lý vedou­cí stu­dia Madame Tussaud’s, byli zod­po­věd­ní za lid­ské figurí­ny a faleš­né čás­ti těla pou­ži­té ve fil­mu. Figuríny nafouk­ly počet lidí a zastou­pi­ly mrt­vá těla, zatím­co čás­ti těl byly pou­ži­ty ve scé­nách zob­ra­zu­jí­cích násled­ky rva­ček a kani­ba­lis­tic­ké hos­ti­ny kul­tu. Ve scé­ně stě­tí Thulsa Dooma Schwarzenegger roz­se­kal figurí­nu a zata­hal za skry­tý řetěz, aby jí oddě­lil hla­vu. Dekapitace Conanovy mat­ky byla slo­ži­těj­ší: ple­xisklo­vý štít mezi Jonesem a Nadiuskou zasta­vil jeho meč, když se po ní ohnal, a umě­lá hla­va pak spadla do zábě­ru kame­ry. Složitější hla­va byla pou­ži­ta pro detail­ní zábě­ry; z této rekvi­zi­ty stří­ka­la krev a pohy­by jejích očí, úst a jazy­ka byly ovlá­dá­ny kabe­ly ukry­tý­mi pod sně­hem.

Allder vytvo­řil za 20 000 dola­rů 36 stop (11 m) dlou­hé­ho mecha­nic­ké­ho hada pro bojo­vou scé­nu v Hadí věži. Tělo hada mělo prů­měr 2,5 sto­py (0,76 m) a jeho hla­va byla 2,5 sto­py (0,76 m) dlou­há a 2 sto­py (0,61 m) širo­ká. Jeho kost­ra byla vyro­be­na z dura­lu (sli­ti­na pou­ží­va­ná v rámech leta­del) a jeho kůže byla z vul­ka­ni­zo­va­né pěno­vé gumy. Had ovlá­da­ný oce­lo­vý­mi lany a hyd­rau­li­kou mohl vyvi­nout sílu mezi 3,5 a 9,0 tuna­mi. Byli vyro­be­ni dal­ší dva hadi stej­ných roz­mě­rů, jeden pro sta­ci­o­nár­ní zábě­ry a jeden pro deka­pi­ta­ci Schwarzeneggera. Obrovské roz­mě­ry mecha­nic­ké­ho hada způ­so­bi­ly, že se na plac nevešel celý, tak­že ve fil­mu moh­la být uká­zá­na pou­ze jeho před­ní část. Pro vytvo­ře­ní scé­ny u Stromu neštěs­tí štáb při­vá­zal k vět­vím živé supy a vytvo­řil mecha­nic­ké­ho ptá­ka, kte­ré­ho měl Schwarzenegger uštknout. Peří a kří­d­la atra­py ptá­ka pochá­ze­la z mrt­vé­ho supa a jeho ovlá­da­cí mecha­nismy byly vede­ny uvnitř faleš­né­ho stro­mu.

Podle Sammona „jed­ním z nej­vět­ších spe­ci­ál­ních efek­tů ve fil­mu [byla] pro­mě­na Thulsy Dooma na plát­ně v obří­ho hada“. Zahrnovala zábě­ry faleš­ných čás­tí těla, živých a atrap hadů, mini­a­tur a dal­ších kame­ro­vých tri­ků spo­je­ných do ply­nu­lé sek­ven­ce s rozuz­le­ním kola. Poté, co byl Jones nato­čen v pozi­ci, byl nahra­zen dutým rámem s gumo­vou mas­kou, na kte­rou zeza­du tla­či­la lout­ka ve tva­ru hadí hla­vy, aby se vytvo­ři­la ilu­ze změ­ny Doomových obli­čejo­vých kos­tí. Hlava byla poté nahra­ze­na šest stop (1,8 m) dlou­hým mecha­nic­kým hadem; když se pohy­bo­val smě­rem ven, člen štá­bu stis­kl nož­ní pedál, aby se rámec zhrou­til. Pro závě­reč­nou část sek­ven­ce byl na mini­a­tur­ní kuli­sy nato­čen sku­teč­ný had.

Optické efekty

Speciální efek­ty VCE se sklá­da­ly s hra­ný­mi cív­ka­mi přes dvou­hla­vou optic­kou tis­kár­nu, aby vzni­kl finál­ní výtisk.

Ve fil­mu Conan the Barbarian bylo pou­ži­to málo optic­kých efek­tů. Milius vyzná­val ambi­va­lent­ní vztah k fan­ta­sy prv­kům a dával před­nost pří­bě­hu, kte­rý uka­zu­je úspě­chy rea­li­zo­va­né vlast­ním úsi­lím bez závis­los­ti na nad­při­ro­ze­nu. Uvedl také, že se v otáz­kách spe­ci­ál­ních efek­tů řídil rada­mi Cobba a dal­ších čle­nů pro­duk­ce. V říj­nu 1981 byla anga­žo­vá­na efek­to­vá spo­leč­nost Petera Kurana Visual Concepts Engineering (VCE), aby se posta­ra­la o post­pro­dukč­ní optic­ké efek­ty pro Conana. VCE již dří­ve pra­co­va­la na fil­mech jako Plavci ztra­ce­né archy a Dragonslayer. Mezi jejich úko­ly pro Conana pat­ři­lo při­dá­ní les­ku a třpy­tu do Hadího oka a Valeriiny zbro­je Valkýry. Ne všech­ny prá­ce VCE se dosta­ly do finál­ní podo­by; pla­me­ny Valeriiny pohřeb­ní hra­ni­ce byly původ­ně vylep­še­ny spo­leč­nos­tí, ale poz­dě­ji byly obno­ve­ny do původ­ní ver­ze.

Pro scé­nu, ve kte­ré Valeria a Subotai muse­li odra­zit duchy, aby zachrá­ni­li Conanův život, vytvo­ři­la „vrou­cí mra­ky“ spo­leč­nost Industrial Light and Magic George Lucase, zatím­co VCE dosta­la za úkol vytvo­řit duchy. Jejich prv­ní pokus o natá­če­ní prouž­ků fil­mo­vé emul­ze zavě­še­ných v kádi s viskóz­ním roz­to­kem vyvo­lal stíž­nos­ti pro­du­cen­tů, kte­rým se zdá­lo, že výsled­ní ducho­vé vypa­da­jí pří­liš podob­ně jako ve scé­ně z fil­mu Raiders of the Lost Ark, a tak se VCE obrá­ti­la na ani­ma­ci, aby úkol dokon­či­la. Nejprve nakres­li­li sval­na­té bojov­ní­ky v pří­zrač­ných podo­bách na cely a pomo­cí ani­mač­ní­ho sto­ja­nu Oxberry a kon­takt­ní tis­kár­ny vytisk­li obráz­ky na film. Oxberry byl vyba­ven pou­ži­tým objek­ti­vem, kte­rý do výtis­ků vná­šel odles­ky objek­ti­vu; zámě­rem VCE bylo pou­ži­tím staré­ho objek­ti­vu dosáh­nout toho, aby výsled­né obra­zy duchů vypa­da­ly, jako by šlo o sku­teč­né objek­ty nato­če­né kame­rou. Finální kom­po­zi­ce vznik­la tak, že kotou­če fil­mu pro efek­ty a hra­né sek­ven­ce pro­šly dvou­hla­vou optic­kou tis­kár­nou a výsle­dek byl zachy­cen kame­rou.

Hudba

Milius si k vytvo­ře­ní hud­by k fil­mu Conan při­zval své­ho pří­te­le Basila Poledourise; měli za sebou úspěš­nou spo­lu­prá­ci na fil­mu Velká stře­da. Obvyklou pra­xí fil­mo­vé­ho prů­mys­lu bylo uzavřít smlou­vu se skla­da­te­lem, kte­rý začal pra­co­vat až po nato­če­ní hlav­ních scén, ale Milius najal Poledourise ješ­tě před zahá­je­ním hlav­ní­ho natá­če­ní. Skladatel dostal mož­nost slo­žit hud­bu k fil­mu na zákla­dě prv­ních sto­ry­bo­ar­dů a upra­vo­vat ji v prů­bě­hu natá­če­ní, než ke kon­ci pro­duk­ce hud­bu nahrál. Poledouris hoj­ně vyu­ží­val Musync, hard­wa­ro­vý a soft­wa­ro­vý sys­tém pro úpra­vu hud­by a tem­pa, kte­rý vyna­le­zl Robert Randles (poz­dě­ji nomi­no­va­ný na Oscara za vědec­ký pří­nos), aby upra­vil tem­po svých skla­deb a syn­chro­ni­zo­val je s dějem ve fil­mu. Systém mu pomohl usnad­nit a urych­lit prá­ci; doká­zal auto­ma­tic­ky upra­vit tem­po, když uži­va­tel změ­nil roz­mís­tě­ní tak­tů. Například v mon­tá­ži, kde Conan vyrůs­tá, nechal Poledouris Randlese po tele­fo­nu při­pra­vit dlou­hé acce­le­ran­do, kte­ré po ces­tě při­stá­va­lo na přes­né momen­ty v obra­ze. Poledouris by jinak musel diri­go­vat orchestr a upra­vo­vat kom­po­zi­ce za pocho­du. Conan je prv­ním fil­mem, kte­rý má v titul­cích uve­den Musync.

Milius a Poledouris si po celou dobu natá­če­ní vymě­ňo­va­li nápa­dy a vymýš­le­li téma­ta a „emo­ci­o­nál­ní tóny“ pro jed­not­li­vé scé­ny. Podle Poledourise si Milius před­sta­vo­val Conana jako ope­ru s mini­mem nebo žád­ný­mi dia­lo­gy; Poledouris slo­žil dosta­tek hudeb­ních skla­deb pro vět­ši­nu fil­mu (v dél­ce asi dvou hodin). Jednalo se o jeho prv­ní roz­sáh­lou orchest­rál­ní hud­bu a cha­rak­te­ris­tic­kým rysem jeho prá­ce zde bylo, že čas­to zpo­ma­lo­val tem­po posled­ních dvou tak­tů (úse­ků tak­tů) před pře­cho­dem na dal­ší hudeb­ní sklad­bu. Poledouris uve­dl, že parti­tu­ra pou­ží­vá hod­ně kvint jako nej­pri­mi­tiv­něj­ších inter­va­lů; ter­cie a sex­ty se obje­vu­jí až v prů­bě­hu děje. Skladatel během natá­če­ní něko­li­krát navští­vil fil­mo­vé kuli­sy, aby si pro­hlé­dl obra­zy, kte­ré bude jeho hud­ba dopro­vá­zet. Po dokon­če­ní hlav­ních zábě­rů mu Milius poslal dvě kopie sestří­ha­né­ho fil­mu: jed­nu bez hud­by a dru­hou se scé­na­mi, kte­ré byly zasa­ze­ny do děl Richarda Wagnera, Igora Stravinského a Sergeje Prokofjeva, aby ilu­stro­val emo­ci­o­nál­ní pod­text, kte­rý chtěl.

Poledouris uve­dl, že začal pra­co­vat na parti­tu­ře roz­vo­jem melo­dic­ké lin­ky - vzor­ce hudeb­ních nápa­dů pod­po­ře­ných rytmy. První návrh byla báseň zpí­va­ná do brn­ká­ní na kyta­ru, kom­po­no­va­ná tak, jako by Poledouris byl bar­dem pro bar­ba­ra. Z této před­lo­hy se sta­la „Ocelová hádan­ka“, sklad­ba hra­ná „mohut­ný­mi dechy, smyč­ci a bicí­mi nástro­ji“, kte­rá záro­veň slou­ží jako Conanovo osob­ní téma. Hudba popr­vé zazní, když Conanovi jeho otec vysvět­lu­je hádan­ku. Laurence E. MacDonald, pro­fe­sor hud­by na Mott Community College, uve­dl, že téma vzbu­zu­je pat­řič­né emo­ce, když se opa­ku­je během Conanova sli­bu pomstít své rodi­če. Hlavní hudeb­ní téma fil­mu, „Cromova kovad­li­na“, kte­rá ote­ví­rá film „decho­vým zvu­kem 24 les­ních rohů v dra­ma­tic­ké into­na­ci melo­die, zatím­co buší­cí bub­ny dodá­va­jí nepře­tr­ži­tě hna­cí ryt­mic­ký pohon“, se opa­ku­je v něko­li­ka poz­děj­ších scé­nách.

Poledouris dokon­čil hud­bu, kte­rá dopro­vá­zí útok na Conanovu ves­ni­ci na začát­ku fil­mu, v říj­nu 1981. Milius původ­ně chtěl, aby v této sek­ven­ci ohla­šo­val pří­chod Zkázy a jeho bojov­ní­ků sbor zalo­že­ný na Carmině Buraně Carla Orffa. Poté, co se dozvě­děl, že ve fil­mu Excalibur (1981) bylo pou­ži­to Orffovo dílo, změ­nil názor a požá­dal své­ho skla­da­te­le o ori­gi­nál­ní kre­a­ci. Poledourisovo téma pro Dooma se sklá­dá z „ener­gic­kých sbo­ro­vých pasá­ží“, kte­ré skan­du­jí padou­cho­vi stou­pen­ci, aby pozdra­vi­li své­ho vůd­ce a své činy v jeho jmé­nu. Text byl slo­žen v ang­lič­ti­ně a zhru­ba pře­lo­žen do lati­ny; Poledouris se „více sta­ral o to, jak latin­ská slo­va zně­jí, než o to, jaký smy­sl sku­teč­ně dáva­jí“. Tato slo­va opat­řil melo­dií pře­vza­tou z gre­go­ri­án­ské­ho hym­nu ze 13. sto­le­tí Dies irae, kte­rá byla vybrá­na tak, aby „zpro­střed­ko­va­la tra­gic­ké aspek­ty kru­tos­ti, kte­rou Thulsa Doom páchal.“

Hudba fil­mu vět­ši­nou zpro­střed­ko­vá­vá pocit síly, ener­gie a bru­ta­li­ty, přes­to se v ní obje­vu­jí i něž­né momen­ty. Zvuky hobo­jů a smyč­co­vých nástro­jů dopro­vá­ze­jí intim­ní scé­ny Conana a Valerie a pro­půj­ču­jí jim pocit svě­ží roman­ti­ky a emo­ci­o­nál­ní inten­zi­ty. Podle MacDonalda se Poledouris odchý­lil od pra­xe, kdy se milost­né scé­ny bodo­va­ly melo­di­e­mi při­po­mí­na­jí­cí­mi dobo­vé roman­tic­ké sklad­by; mís­to toho Poledouris uči­nil melan­cho­lic­ké milost­né téma Conana a Valerie jedi­neč­ným díky pou­ži­tí „mollo­vé har­mo­nie“. David Morgan, fil­mo­vý novi­nář, sly­šel ve „vzlet­ných roman­tic­kých melo­di­ích“ východ­ní vli­vy. Page Cook, zvu­ko­vý kri­tik časo­pi­su Films in Review, popi­su­je hud­bu k fil­mu Conan the Barbarian jako „vel­ké plát­no potře­né barev­ným, ale vel­mi cit­li­vým štět­cem. Za Poledourisovým sché­ma­tem se skrý­vá vro­ze­ná inte­li­gen­ce a dosa­že­né vrcho­ly jsou čas­to výmluv­né se str­hu­jí­cí inten­zi­tou.“

Na kon­ci lis­to­pa­du 1981 strá­vil Poledouris tři týd­ny nahrá­vá­ním své hud­by v Římě. Angažoval orchestr o 90 nástro­jích a 24členný sbor z Accademia Nazionale di Santa Cecilia a Národní sym­fo­nic­ký orchestr RAI a osob­ně je diri­go­val. Hudební sklad­by orchestro­val Greig McRitchie, Poledourisův čas­tý spo­lu­pra­cov­ník. Sbor a orchestr byly nahrá­ny oddě­le­ně. Čtyřiadvacet stop zvu­ko­vých efek­tů, hud­by a dia­lo­gů bylo dow­n­mi­xo­vá­no do jed­no­ka­ná­lo­vé podo­by, čímž se Conan the Barbarian stal posled­ním fil­mem vyda­ným vel­kým stu­di­em s mono­fon­ní zvu­ko­vou sto­pou. Podle Poledourise se Raffaella De Laurentiisová ohra­di­la pro­ti nákla­dům (30 000 dola­rů) na ste­re­o­fon­ní zvu­ko­vou sto­pu a obá­va­la se nedo­stat­ku kin vyba­ve­ných ste­re­o­fon­ní­mi zvu­ko­vý­mi sys­témy.

Vydání

V roce 1980 zača­li pro­du­cen­ti s rekla­mou, kte­rá měla film pro­pa­go­vat. V kinech po celých Spojených stá­tech byly vyvě­še­ny upou­táv­ko­vé pla­ká­ty. Na pla­ká­tech byla zno­vu pou­ži­ta Frazettova kres­ba, kte­rá byla objed­ná­na pro obál­ku fil­mu Conan the Adventurer (1966). Laurentiis chtěl, aby se Conan the Barbarian začal hrát v kinech o Vánocích 1981, ale vede­ní spo­leč­nos­ti Universal si vyžá­da­lo dal­ší úpra­vy poté, co v srpnu zhlédlo před­běž­nou ver­zi fil­mu. Podle zasvě­ce­né­ho holly­wo­od­ské­ho zdro­je se vede­ní obá­va­lo zob­ra­ze­ní nási­lí ve fil­mu. Premiéra byla odlo­že­na na násle­du­jí­cí rok, aby moh­ly být pro­ve­de­ny změ­ny. Z úto­ku Thulsy Dooma na Conanovu ves­ni­ci bylo vyškrt­nu­to mno­ho scén, včet­ně detail­ních zábě­rů na usek­nu­tou hla­vu Conanovy mat­ky; pozd­ní ozná­me­ní změn donu­ti­lo Poledourise rych­le upra­vit hud­bu před nahrá­vá­ním hud­by k této sek­ven­ci. Mezi dal­ší vystři­že­né scé­ny nási­lí pat­ři­lo Subotaiovo zabi­tí netvo­ra na vrcho­lu Hadí věže a Conanovo usek­nu­tí ruky kapsá­ři na tržiš­ti. Milius měl v úmys­lu uká­zat 140 minut dlou­hý pří­běh; koneč­ná ver­ze měla 129 minut (ve Spojených stá­tech zkrá­ce­na na 126 minut). Podle Cobba se cel­ko­vé nákla­dy na výro­bu v době uve­de­ní fil­mu blí­ži­ly 20 mili­o­nům dola­rů.

Veřejnosti ve Spojených stá­tech byla 19. úno­ra 1982 v texaském Houstonu nabíd­nu­ta před­pre­mi­é­ra. V násle­du­jí­cím měsí­ci se před­pre­mi­é­ry kona­ly ve 30 měs­tech po celé zemi. Ve Washingtonu D.C. tvo­ři­ly masy fil­mo­vých divá­ků dlou­hé fron­ty, kte­ré se táh­ly přes uli­ce a způ­so­bo­va­ly doprav­ní zácpy. V Denveru byly vstu­pen­ky rych­le vypro­dá­ny a v Houstonu muse­lo být odmít­nu­to 1 000 lidí. Většinu lidí ve fron­tách tvo­ři­li muži; jeden z návštěv­ní­ků kina v Los Angeles řekl: „Diváci byli vět­ši­nou bílí, čis­tě ostří­ha­ní a ve věku stře­do­ško­lá­ků nebo vyso­ko­ško­lá­ků. Nebyli to pun­ko­ví nebo těž­ko­o­děn­ci, ale straš­ně moc z nich mělo vybou­le­né sva­ly.“ Dne 16. břez­na měl film Conan the Barbarian celo­svě­to­vou pre­mi­é­ru na Fotogramas de Plata, kaž­do­roč­ním pře­dá­vá­ní fil­mo­vých cen v Madridu, a o měsíc poz­dě­ji se začal běž­ně pro­mí­tat ve Španělsku a Francii. O zahra­nič­ní dis­tri­buci fil­mu se posta­ra­la spo­leč­nost Twentieth Century Fox. Společnost Universal původ­ně naplá­no­va­la ofi­ci­ál­ní uve­de­ní fil­mu Conan ve Spojených stá­tech na víkend před Memorial Day - začát­kem let­ní sezó­ny fil­mo­vé­ho prů­mys­lu, kdy se na měsíc zaví­ra­jí ško­ly. Aby se stu­dio vyhnu­lo kon­ku­ren­ci s jiný­mi vyso­ko­roz­počto­vý­mi a pres­tiž­ní­mi fil­my, posu­nu­lo uve­de­ní Barbara Conana a 14. květ­na 1982 měl film ofi­ci­ál­ní pre­mi­é­ru v 1 400 kinech po celé Severní Americe.

Barbar Conan byl vydán v něko­li­ka růz­ných ver­zích na domá­cím videu. Kromě 126minutové kopie pro kina dis­tri­bu­o­va­la spo­leč­nost Universal v 80. letech 20. sto­le­tí film ve 115minutovém a 123minutovém sestři­hu na VHS. Pro spe­ci­ál­ní edi­ci fil­mu na DVD v roce 2000 byla vytvo­ře­na mír­ně pro­dlou­že­ná ver­ze, kte­rá obsa­hu­je pět minut doda­teč­ných zábě­rů a jejíž sto­páž je 131 minut. Stejná ver­ze byla poz­dě­ji v roce 2011 vydá­na na blu-ray s remi­xo­va­nou zvu­ko­vou sto­pou, ver­ze na Amazon Prime je však 126minutový sestřih z ame­ric­kých kin.

Kritické ohlasy

Reakce médií na Conana byly pola­ri­zo­va­né. Aspekty fil­mu ostře kri­ti­zo­va­né jed­nou stra­nou byly dru­hou stra­nou vní­má­ny pozi­tiv­ně; pro­fe­sor Kenneth von Gunden napsal, že „na kaž­dou pozi­tiv­ní recen­zi, kte­rou film zís­kal, při­padly dvě nega­tiv­ní“. Názory Rogera Eberta z dení­ku Chicago Sun-Times a Richarda Schickela z dení­ku Time ilu­stru­jí nejed­not­nost názo­rů jejich kole­gů. Ebert ozna­čil Barbara Conana za „doko­na­lou fan­ta­sy pro odci­ze­né prea­do­lescen­ty“, zatím­co Schickel řekl: „Conan je něco jako psy­cho­pa­tic­ké Hvězdné vál­ky, hloupé a ohlu­pu­jí­cí.“ Ačkoli v době uve­de­ní fil­mu byly recen­ze smí­še­né, moder­ní žánro­ví kri­ti­ci hod­no­tí film pozi­tiv­ně­ji. Na agre­gá­to­ru recen­zí Rotten Tomatoes má film na zákla­dě 40 recen­zí hod­no­ce­ní 65 s prů­měr­ným hod­no­ce­ním 6,6/10. Shoda kri­ti­ků na webu zní: „Ačkoli se Conan mož­ná pro něko­ho bere pří­liš váž­ně, je ten­to dob­ro­druž­ný film o býva­lém otro­ko­vi tou­ží­cím po pomstě plný cito­va­tel­ných Schwarzeneggerových hlá­šek a drs­né akce.“. Na ser­ve­ru Metacritic zís­kal film na zákla­dě 10 recen­zí skó­re 43 bodů, což zna­me­ná „smí­še­né nebo prů­měr­né hod­no­ce­ní“.

Krev tryská z usek­nu­té pra­vé ruky zuba­té gori­ly, když se Conan na bes­tii při­chy­tí a bodá do ní mečem. Svědkem scé­ny je žena naho­ře bez. Někteří kri­ti­ci měli pocit, že je ve fil­mu pří­liš mno­ho nási­lí, zatím­co jiní se domní­va­li, že nási­lí neod­po­ví­dá Howardovu ztvár­ně­ní (jak to ilu­stro­val Hugh Rankin v Podivných pří­bě­zích).

V době, kdy byl Conan uve­den do kin, se média při­klá­ně­la k odsu­zo­vá­ní holly­wo­od­ské­ho ztvár­ně­ní nási­lí; typic­ké akč­ní fil­my uka­zo­va­ly hrdi­nu, kte­rý dosa­hu­je svých cílů zabí­je­ním všech, kdo mu sto­jí v ces­tě. Conan byl odsu­zo­ván zejmé­na pro své násil­né scé­ny, kte­ré Jack Kroll z Newsweeku ozna­čil za „neve­se­lé a bez­sty­lo­vé“. Stu Schreiberg v jed­nom ze svých člán­ků pro San Francisco Chronicle napo­čí­tal 50 lidí zabi­tých v růz­ných scé­nách. Jiní fil­mo­ví kri­ti­ci se roz­chá­ze­li v názo­ru na zob­ra­ze­ní nási­lí ve fil­mu. David Denby ve své recen­zi pro časo­pis New York napsal, že akč­ní scé­ny byly jed­ním z mála pozi­tiv­ních rysů fil­mu; nicmé­ně jak­ko­li byly vzru­šu­jí­cí, scé­ny jako napří­klad stě­tí Conanovy mat­ky půso­bi­ly nesmy­sl­ně. Naopak Vincent Canby, Carlos Clarens a Pascal Mérigeau se shod­li v názo­ru, že zob­ra­ze­né nási­lí ve fil­mu nespl­ni­lo jejich oče­ká­vá­ní: tem­po fil­mu a Howardovy povíd­ky nazna­čo­va­ly krva­věj­ší mate­ri­ál. Podle Paula Sammona Miliusovy škr­ty, kte­ré měly zmír­nit oba­vy z nási­lí, způ­so­bi­ly, že scé­ny „při­po­mí­na­ly kari­ka­tu­ry“.

Srovnání s před­lo­hou při­nes­lo mezi kri­ti­ky také roz­díl­né reak­ce. Danny Peary a Schickel oče­ká­va­li, že film zalo­že­ný na pul­po­vých pří­bě­zích a komik­sech bude odleh­če­ný nebo kýčo­vi­tý, a Miliusovo zave­de­ní nie­tz­s­che­ov­ských témat a ide­o­lo­gie jim nesed­lo. Na ostat­ní Miliusovo zpra­co­vá­ní jeho myš­le­nek neu­dě­la­lo dojem; James Wolcott je ozna­čil za těž­ko­pád­né a Kroll řekl, že mate­ri­ál postrá­dá obsa­ho­vé pro­ve­de­ní. Témata indi­vi­du­a­lis­mu a pohan­ství však u mno­ha divá­ků rezo­no­va­la; před­sta­va bojov­ní­ka, kte­rý se spo­lé­há pou­ze na svou vlast­ní zdat­nost a vůli, aby pře­ko­nal pře­káž­ky v ces­tě, našla u mla­dých mužů zalí­be­ní. Wolcott v časo­pi­se Texas Monthly napsal, že tato téma­ta se líbí „98kilovým sla­bo­chům, kte­ří chtě­jí kopat písek do obli­če­je rvá­čů a zís­kat zadý­cha­ný obdiv dob­ře nama­za­né­ho plá­žo­vé­ho zajíč­ka“. Podle Krollova názo­ru divá­ci milu­jí nási­lí a krvepro­li­tí, ale jsou cynič­tí vůči „filo­zo­fic­ké bom­bas­tič­nos­ti“. Ačkoli se divá­kům líbi­lo, tea­trál­ní zpra­co­vá­ní bar­ba­rů odmí­ta­li někte­ří zary­tí fanouš­ci a znal­ci Howardových pří­bě­hů. Sporným bodem byla zejmé­na fil­mo­vá ver­ze Conanova půvo­du, kte­rá je v roz­po­ru s Howardovými názna­ky o mlá­dí posta­vy. Jejich názor pod­po­řil Kerry Brougher, ale pod­le Dereka Elleyho, Clarense a Sammona byl Milius věr­ný ide­o­lo­gii Howardova díla.

V kri­ti­ce byl čas­to zmi­ňo­ván výkon Arnolda Schwarzeneggera. Clarens, Peary, Gunden a Nigel Andrews pat­ři­li k těm, kte­ří klad­ně hod­no­ti­li herec­ký výkon býva­lé­ho kul­tu­ris­ty: pod­le nich byl jako bar­bar fyzic­ky pře­svěd­či­vý svý­mi pohy­by těla i vzhle­dem. Andrews dodal, že Schwarzenegger vyza­řo­val jis­tý šarm - s pří­zvu­kem, kte­rý mu zko­mo­lil dia­lo­gy -, díky němuž byl film pro jeho fanouš­ky při­taž­li­vý. Royal S. Brown z Fanfare nesou­hla­sil a byl vděč­ný, že her­co­vy dia­lo­gy číta­ly „dvě strán­ky stro­jo­pi­su“. Schickel shr­nul Schwarzeneggerovo herec­tví jako „plo­ché“, zatím­co Knoll byl mno­ho­mluv­něj­ší a cha­rak­te­ri­zo­val her­co­vo ztvár­ně­ní jako „tupou hrou­du s ost­rým mečem, lid­skou koláž pek­to­rá­lů a latis­si­mů, kte­rá má méně sty­lu a vti­pu než Lassie“. Zatímco Sandahl Bergman si vyslou­žil uzná­ní za to, že do fil­mu vne­sl půvab a dyna­mi­ku, zku­še­něj­ší her­ci fil­mu neby­li ušet­ře­ni kri­ti­ky. Podle Gundena von Sydow nepro­je­vil dosta­teč­né nasa­ze­ní pro svou roli a Clarens hod­no­til Jonesovo ztvár­ně­ní Thulsa Dooma jako hor­ší než tábo­ro­vé. Ebert však Jonesův výkon pochvá­lil s tím, že do role, kte­rá se zdá být stej­nou měrou inspi­ro­vá­na Hitlerem, Jimem Jonesem a Goldfingerem, vne­sl „sílu a pře­svěd­či­vost“. Brougher žád­né­mu z her­ců jejich výko­ny nevy­čí­tal, vinu nao­pak sva­lo­val na Miliusův scé­nář.

Box office a další média

Podle úda­jů spo­leč­nos­ti Rentrak Theatrical, kte­rá se zabý­vá ana­lý­zou médií, debu­to­val Conan na prv­ním mís­tě ame­ric­kých pokla­den, když za úvod­ní víkend utr­žil 9 479 373 dola­rů. Údaje spo­leč­nos­ti Rentrak o fil­mu Conan pokrý­va­jí 8 týd­nů po uve­de­ní fil­mu do kin; během toho­to obdo­bí vydě­lal Conan v poklad­nách kin ve Spojených stá­tech 38 513 085 dola­rů. Po ode­čte­ní čás­tek nále­že­jí­cích maji­te­lům kin zís­ka­la spo­leč­nost Universal Pictures 22,5 mili­o­nu dola­rů. Tato část­ka - nájem­né - byla vyš­ší než pení­ze, kte­ré Universal inves­to­val do nato­če­ní fil­mu, čímž se Conan kva­li­fi­ko­val jako komerč­ní úspěch; veš­ke­ré dal­ší pří­jmy z fil­mu byly pro stu­dio čis­tým zis­kem. Marian Christy, taza­tel pro Boston Globe, zmí­nil, že film byl kasov­ně úspěš­ný i v Evropě a Japonsku. Celosvětově Conan the Barbarian vydě­lal na pro­de­ji vstu­pe­nek 68,9 až 79,1 mili­o­nu dola­rů.

David A. Cook, pro­fe­sor fil­mo­vých stu­dií na Emory University, uve­dl, že výkon Conana v Severní Americe nedo­sá­hl část­ky, kte­rou vra­ce­jí bloc­kbus­te­ry; pro­ná­jmy tako­vých fil­mů z jejich uve­de­ní na kon­ti­nen­tě měly činit nejmé­ně 50 mili­o­nů dola­rů. Půjčovné Conana bylo 13. nej­vyš­ší za rok 1982 a v souč­tu s půj­čov­ným za fil­my E.T. the Extra-Terrestrial (nej­ú­spěš­něj­ší film toho roku s půj­čov­ným 187 mili­o­nů dola­rů), On Golden Pond a The Best Little Whorehouse in Texas - všech­ny dis­tri­bu­o­va­né spo­leč­nos­tí Universal Pictures - tvo­ři­lo 30 % cel­ko­vé­ho půj­čov­né­ho za ten­to rok. Podle Arthura D. Murphyho, ana­ly­ti­ka fil­mo­vé­ho prů­mys­lu, to bylo popr­vé, kdy jedi­ný dis­tri­bu­tor zís­kal tak význam­ný podíl na fil­mo­vém trhu.

Videokazetová ver­ze fil­mu byla vydá­na 2. říj­na 1982. Prodejní a půj­čov­ní čís­la video­ka­ze­ty byla vyso­ká; od své­ho uve­de­ní na trh se titul 23 týd­nů umis­ťo­val v žeb­říč­ku Billboard Videocassette Top 40 (kate­go­rie pro­dej a půj­čov­na). Podle Sammona zvý­šil pro­dej fil­mu díky čas­té­mu vydá­vá­ní na domá­cím videu jeho hrubý výdě­lek do roku 2007 na více než 300 mili­o­nů dola­rů. Barbar Conan byl napsán pod­le romá­nu Lina Cartera a man­že­lů de Campsových (L. Sprague a jeho ženy Catherine). Marvel jej také adap­to­val do komik­so­vé podo­by; komiks, k němuž napsal scé­nář Michael Fleisher a nakres­lil jej John Buscema, byl jed­ním z nej­vzác­něj­ších paper­bac­ků vyda­ných tou­to spo­leč­nos­tí.

Legacy a dopad

Zatímco vět­ši­na komik­so­vých a pul­po­vých adap­ta­cí byla v 80. letech 20. sto­le­tí kasov­ně neú­spěš­ná, Barbar Conan byl jed­ním z mála fil­mů, kte­ré vydě­la­ly. Podle Sammona se stal eta­lo­nem, pod­le kte­ré­ho se pomě­řo­va­ly fil­my o meči a magii až do debu­tu Pána prs­te­nů Petera Jacksona: Společenstvo prs­te­nu v roce 2001; něko­lik sou­čas­ných fil­mů stej­né­ho žán­ru bylo kri­ti­kou hod­no­ce­no jako klo­ny Conana, napří­klad Bestiář (1982). Úspěch Conana inspi­ro­val níz­ko­roz­počto­vé napo­do­be­ni­ny, napří­klad Ator, bojo­vý orel (1982) a Deathstalker (1983). Jeho pokra­čo­vá­ní, Conan, niči­tel, bylo nato­če­no a uve­de­no do kin v roce 1984; z těch, kte­ří se podí­le­li na prv­ním fil­mu, jako Schwarzenegger, Mako a Poledouris, se vrá­ti­lo jen něko­lik. Pozdější adap­ta­ce pří­bě­hů Roberta E. Howarda na vel­kém i malém plát­ně pova­žo­val Sammon za hor­ší než film, kte­rý ten­to trend odstar­to­val. Vedlejším dílem Conana byl dva­ce­ti­mi­nu­to­vý hra­ný pořad The Adventures of Conan: A Sword and Sorcery Spectacular, kte­rý běžel v letech 1983 až 1993 v Universal Studios Hollywood. Pořad, jehož výro­ba stá­la 5 mili­o­nů dola­rů, obsa­ho­val akč­ní scé­ny pro­ve­de­né na hud­bu, kte­rou slo­žil Poledouris. Vrcholem show byla pyro­tech­ni­ka, lase­ry a 18 stop (5,5 m) vyso­ký ani­ma­t­ro­nic­ký drak, kte­rý chr­lil oheň.

Producent Dino De Laurentiis (foto­gra­fie z roku 2009) na fil­mu Conan vydě­lal, ale s poz­děj­ší­mi fil­my měl men­ší úspěch.

Někteří z těch, kte­ří se na fil­mu podí­le­li, skli­di­li krát­ko­do­bý pro­spěch. Zlatý gló­bus Sandahl Bergmanové za roli Valerie před­sta­vu­je její nej­vět­ší úspěch ve fil­mo­vé bran­ži; její poz­děj­ší role jí dal­ší uzná­ní nezís­ka­ly. Dino De Laurentiis od úspě­chu fil­mu King Kong v roce 1976 pro­du­ko­val řadu kasov­ních pro­pa­dá­ků; zdá­lo se, že Barbar Conan by mohl být zlo­mem v jeho osu­dech. Pokračování bylo také výdě­leč­né, ale mno­ho De Laurentiisových poz­děj­ších vel­ko­roz­počto­vých pro­jek­tů nevrá­ti­lo své výrob­ní nákla­dy a v roce 1988 byl nucen vyhlá­sit ban­krot. Pro Johna Miliuse je Barbar Conan jeho dosa­vad­ním „nej­vět­ším reži­sér­ským úspě­chem“; jeho dal­ší poči­ny se jeho úspě­chu a popu­la­ri­tě nevy­rov­na­ly.

Pressman nedo­stal z kasov­ních zis­ků Conana žád­né pení­ze, ale pro­dal De Laurentiisovi fil­mo­vá prá­va na cona­nov­skou sérii za 4,5 mili­o­nu dola­rů a 10 pro­cent z výděl­ku pří­pad­né­ho pokra­čo­vá­ní Barbara Conana. Tento pro­dej více než spla­til dlu­hy jeho spo­leč­nos­ti vznik­lé pro­duk­cí fil­mu Starší par­ťá­ci a zachrá­nil ho před finanč­ním kra­chem; Pressman řekl, že tato doho­da „mu [mu] vydě­la­la více peněz tím, že pro­dal, že nena­to­čil film, než kdy vydě­lal tím, že něja­ký nato­čil“. Zařídil také, aby spo­leč­nost Mattel zís­ka­la prá­va na výro­bu řady hra­ček pro ten­to film. Přestože hrač­kář­ská spo­leč­nost od licen­ce upus­ti­la poté, co její vede­ní roz­hod­lo, že Conan je pro děti „pří­liš násil­ný“, Pressman je pře­svěd­čil, aby mu umož­ni­li nato­čit film pod­le jejich nové řady hra­ček Masters of the Universe. Výroba stej­no­jmen­né­ho fil­mu stá­la 20 mili­o­nů dola­rů a v roce 1987 vydě­lal v poklad­nách kin ve Spojených stá­tech 17 mili­o­nů dola­rů.

Nejvíce na pro­jek­tu vydě­la­li Basil Poledouris a Arnold Schwarzenegger. Poledourisova repu­ta­ce ve fil­mo­vém prů­mys­lu vzrost­la s uzná­ním kri­ti­ky, kte­ré se dosta­lo jeho hud­bě; MacDonald ozna­čil Poledourisovu prá­ci na fil­mu Conan za „jeden z nej­pů­so­bi­věj­ších úspě­chů fil­mo­vé hud­by dese­ti­le­tí“ a Page Cook ji ozna­čil za jedi­ný důvod, proč se na film dívat, a za dru­hou nej­lep­ší fil­mo­vou zvu­ko­vou sto­pu (po E.T.) za rok 1982. Poté, co Paul Verhoeven sly­šel hud­bu Conana, anga­žo­val Poledourise pro své fil­my Tělo a krev (1985), RoboCop (1987) a Hvězdná pěcho­ta (1997). Hudba ve Verhoevenově fil­mu Total Recall (1990) rov­něž nes­la vliv hud­by Conana; její skla­da­tel Jerry Goldsmith pou­žil Poledourisovu prá­ci jako vzor pro své kom­po­zi­ce.

Conan při­ne­sl Schwarzeneggerovi celo­svě­to­vé uzná­ní jako akč­ní hvězdě a vytvo­řil vzor pro vět­ši­nu jeho fil­mo­vých rolí: „ledo­vý, sval­na­tý a nevý­raz­ný - a přes­to něja­kým způ­so­bem okouz­lu­jí­cí“. Jeho image bar­ba­ra se sta­la trva­lou; když vedl kam­paň za kan­di­da­tu­ru George H. W. Bushe na pre­zi­den­ta, byl před­sta­ven jako „Conan Republikán“ - tato pře­zdív­ka mu zůsta­la po celou dobu jeho poli­tic­ké kari­é­ry a média ji čas­to opa­ko­va­la i během jeho půso­be­ní ve funk­ci guver­né­ra Kalifornie. Schwarzenegger si byl vědom pří­no­su, kte­rý mu film při­ne­sl, a roli Conana uznal jako „boží dar pro [jeho] kari­é­ru“. Přijal ten­to obraz: když byl guver­né­rem Kalifornie, vysta­vo­val ve své kan­ce­lá­ři kopii atlant­ské­ho meče a občas s ním mával na návštěv­ní­ky a nechá­val je, aby si s ním hrá­li. Své pro­slo­vy nejed­nou oko­ře­nil Conanovým „roz­drť své nepřá­te­le, viz je, jak jsou před tebou hná­ni, a slyš nářek jejich žen.“

Další díly

Conan niči­tel byly uve­de­ny v roce 1984 a Schwarzenegger a Mako si své role zopa­ko­va­li. Plánovaný tře­tí díl tri­lo­gie, Conan Dobyvatel, byl avi­zo­ván na kon­ci fil­mu Destruktor. Film byl plá­no­ván na rok 1987 a jeho reži­sé­rem měl být buď Guy Hamilton, nebo John Guillermin. Arnold Schwarzenegger byl zavá­zán k natá­če­ní fil­mu Predátor a De Laurentiisova smlou­va s tou­to hvězdou vypr­še­la po jeho závaz­cích k fil­mům Red Sonja a Raw Deal a on neměl zájem vyjed­ná­vat o nové. Třetí film Conan se pro­pa­dl do vývo­jo­vé­ho pek­la a odvo­ze­ný scé­nář byl nako­nec adap­to­ván do fil­mu Kull Dobyvatel, uve­de­né­ho do kin v roce 1997.

V říj­nu 2012 spo­leč­nost Universal Pictures ozná­mi­la, že se Schwarzenegger plá­nu­je vrá­tit do role Conana pro film The Legend of Conan. Plánovaný pří­běh byl přímým pokra­čo­vá­ním původ­ní­ho fil­mu a „obchá­zel“ Conana Ničitele a film z roku 2011 s Jasonem Momoou v hlav­ní roli. V letech násle­du­jí­cích po ozná­me­ní pra­co­va­li na scé­ná­ři Will Beall, Andrea Berloff a pro­du­cent Chris Morgan a Schwarzenegger vyjá­d­řil nad­še­ní pro pro­jekt a potvr­dil plá­ny hrát ve fil­mu. V dub­nu 2017 však Morgan uve­dl, že spo­leč­nost Universal od pro­jek­tu upus­ti­la, ale že zůstá­vá mož­nost tele­viz­ní­ho seri­á­lu.

---

• Zdroj: Anglická Wikipedie
• Všechno foto: Wikimedia Commons pod licen­cí CC BY-SA

---